Sobotkova vláda se bude štípat na každém konkrétním tématu, ale i na personálních otázkách
Tak máme vládu. Po očekávaných drahotách prezidenta Zemana to šlo nečekaně hladce. Volat: Ó, my se máme, však není namístě. V tuto chvíli je na celé záležitosti jediný kladný moment a tím je skutečnost, že se nelegitimní Rusnokův kabinet odebral do dějin. A to je dost málo.
Pro někoho je asi pozitivní, že nastupující ministři i jejich náměstci jsou z velké části nepoznamenaní zkušenostmi z řízení státu, a tak se neměli čas umazat. Ve skutečnosti to ale znamená, že i v případě, že jde o schopné lidi, bude rok trvat, než dostanou svůj resort alespoň částečně pod kontrolu a pochopí, kde je sever. Byť si to Andrej Babiš stále nechce připustit, stát není a nemůže být firmou, v politice i veřejné správě je nutné respektovat mnohem více zájmů různých společenských skupin než jednoho či dvou velkých akcionářů. A pokud bude šéf ANO zkoušet řídit koalici jako valnou hromadu firmy, v níž má majoritu – jak to činí v posledních dnech při vyjednávání o ministerských náměstcích –, může se mu ta valná hromada zničehonic rozpustit.
Je nespornou skutečností, že koalice je tak názorově rozdělena, jak v Česku ještě nikdy žádná koalice nebyla. Výsledkem je také koaliční smlouva, po jejímž přečtení zjistíte, že se její účastníci dohodli, že se na všem někdy v budoucnu dohodnou. Takže nyní můžeme celkem s napětím čekat na vládní program, který má být podle slibu premiéra Sobotky už mnohem konkrétnější, ale autora tohoto komentáře by nějaký opravdu konkrétní program s jasně definovanými vládními kroky dost překvapil.
Nejpodstatnější je skutečnost, že nejvýraznější a možná i jediná velká zásluha minulé vlády, kterou je zásadní nakročení k dlouhodobé stabilizaci veřejných rozpočtů, přijde dost pravděpodobně vniveč. Všechny koaliční strany mají své cíle, které jsou jednoznačně pro rozpočet destabilizační. ČSSD tlačí, jak jinak, na další sociální výdaje a zpětný přesun části nákladů na zdravotní péči z pacientů na státní kasu. ANO hodlá prosadit snížení DPH, což je vzhledem k zájmům majitele hnutí více než logické. A lidovci chtějí všechno, co se bude lidem líbit. Jako konečně vždycky. Ani jedna strana nedefinuje zdroje pro naplnění svých výdajových programů. Nejdále je ČSSD, která počítá s citelným zvýšením daňové zátěže, především pro firmy. To má jednu chybičku v tom, že v době křehkého oživování ekonomiky zvýšení firemních daní zařízne investice a sníží budoucí daňové výnosy. A to nikoli zanedbatelně. I zběžný pohled do pokladního plnění státního rozpočtu v posledních dvou letech jasně napoví, jak korporátní daň při stagnaci ekonomiky funguje, či spíše nefunguje.
Takže i socialisté jsou se svými vyššími daněmi fakticky nasuchu.
ANO o zvyšování daní nechce slyšet, ale představy o zvýšení výběru daní existujících a možnostech úspor jsou mimořádně naivní a vycházejí především z neznalosti skutečného stavu, kteroužto šéf hnutí celkem přesvědčivě demonstruje při svých veřejných vystoupeních. A lidovci na tom nejsou o nic lépe.
V praktické politice to pak nemůže dopadnout nijak dobře. Je velmi pravděpodobné, že vůle držet výdaje na uzdě nebude vůbec převratná a mnoho z výdajových programů bude skutečně realizováno, zatímco na příjmové straně rozpočtu se nestane nic. Proto problém ve veřejných financích zase začne narůstat, byť to může být částečně maskováno zvýšením rozpočtových příjmů z oživující ekonomiky, což budou čerství vládci samozřejmě vydávat za vlastní zásluhu.
A to neřešíme jednu velmi podstatnou věc, kterou je stabilita této koalice, jež je vzhledem k názorovým odlišnostem velmi křehká.
Bude se štípat nejen na každém konkrétním tématu, ale i na personálních otázkách a nejrůznějších osobních příbězích zpochybňujících kredibilitu kabinetu. Ať už je to Sobotkova kauza OKD a jeho byt za poslanecké náhrady nákladů spojených s výkonem funkce či Petr Hulinský, poslední koník z maštale pražského šíbra Tomáše Hrdličky, jako náměstek pro sport na ministerstvu školství.
Takže tohle nebude žádný klidný koaliční život, a aby za touto vládou zůstaly alespoň ty konsolidované veřejné finance jako za Nečasem, v to asi také doufat nemůžeme. Nicméně děj se vůle voličova.
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz
