V městském bytě na jedné z hlavních jihlavských pěších zón našla před půlrokem nový domov Lucie se svým partnerem a malým synem. Po životě na předražených ubytovnách je to pro ni jako splněný sen. „Vdala jsem se do Prahy, pak jsem se rozvedla a zároveň mi umřeli rodiče. Stále jsem měla trvalé bydliště v Praze, proto jsem přišla o právo na nájemní byt po rodičích. Tak jsem šla se synem od ubytovny k ubytovně,“ vypráví Lucie. Její jméno je smyšlené, identitu se rozhodla utajit, protože se obává negativních reakcí veřejnosti. Týdeník Euro její pravé jméno zná.
Na ubytovnách se Lucie snažila pracovat. Na poslední „štaci“ dělala pokojskou a pradlenu, ačkoli je vystudovaná zdravotní sestra. „Ta ubytovna mě úplně pohltila… Když vidíte ty existence všude kolem vás, stáhne vás to automaticky dolů,“ popisuje Lucie a pokračuje: „Řeknu to na rovinu: Začala jsem pít.“
V podobné situaci jsou v Jihlavě stovky dalších lidí. Ukazuje se ale, že vytáhnout řadu z nich zpět do aktivního života může být snazší, než by leckdo předpokládal.
Stačí jim prostě nabídnout byt. Městský byt, za který budou platit pravidelný nájem.
Až pak, když stabilizují svou existenční situaci, si mohou začít hledat práci.
Lucie měla štěstí. Jí vyhazov na ulici už nehrozí. Alespoň na následujících několik měsíců. Jihlavská radnice ji vylosovala mezi dvanácti účastníky, které v rámci pilotního projektu Housing First, tedy Bydlení především, zabydluje. Letos 1. března Lucie poprvé otevřela dveře činžovního domu nedaleko jihlavského náměstí.
Na první pohled jde o stavbu, do které se dlouho neinvestovalo, ale v níž se přesto udržuje pořádek. Nikde se neválejí odpadky, dveře i okna jsou v pořádku.
Vyšší level
„Když jsme sem přišli, byt byl v úplně perfektním stavu,“ pochvaluje si Lucie nové bydlení. V bytě ale nebylo kromě kuchyňské linky, sporáku a bojleru vůbec nic. Sociální pracovnice jihlavské charity, které se na projektu Housing First ve městě podílejí, pomohly Lucii a její rodině sehnat alespoň nějaký nábytek. „Mohli jsme se od něčeho odpíchnout, i když jsme začínali zase od nuly,“ říká Lucie. Na poslední ubytovně platila za dvě místnosti 14 tisíc korun, městský byt ji i se všemi poplatky přijde na devět tisíc. Smlouvu od města navíc dostala hned od začátku na rok, zatímco na ubytovně se jí nájem prodlužoval každý měsíc.
„Přítel už si našel stálou práci a já jdu příští týden na pohovor. Udělali jsme obrovský pokrok, už jsme na vyšším levelu,“ vypráví Lucie. Její syn si zlepšil prospěch, může se totiž učit ve svém vlastním pokoji. A je také mnohem méně nemocný než během pobytu na ubytovně. Se sousedy vychází rodina bez problémů. I na to dohlíží sociální pracovnice místní charity Pavlína Kolářová.
„Na začátku je důležité, aby se lidé zabydleli, cítili se jako doma a nevnímali to jen jako nějaké další přechodné ubytování. Teprve pak se můžou odrazit a řešit třeba zaměstnání,“ popisuje Kolářová. S klienty se stýká minimálně jednou týdně, pomáhá jim s aklimatizací v novém prostředí, se sháněním nábytku i s hledáním práce. „Lidé často soudí ostatní na první dojem, každý přitom žije v nějaké sociální bublině. Je dobré seznámit se s tím, že ne vždy si za to člověk může sám,“ míní Kolářová.
O lepším životě rozhoduje los
Celý projekt se v Jihlavě i ve dvanácti dalších městech rozjel na konci loňského roku díky dotacím pro sociální služby, které rozděluje ministerstvo pro místní rozvoj z evropských peněz. Ministerstvo se rozhodlo do projektu vložit peníze díky výsledkům Housing First v Brně v posledních čtyřech letech, kde podle ministerstva došlo „k významnému zlepšení stability a kvality bydlení, zdraví rodin, k sociální integraci rodin a k prevenci institucionalizace dětí“.
Jihlava, kterou delší dobu trápilo velké množství lidí bez trvalého domova, získala na testování konceptu Housing First necelé čtyři miliony korun na dva roky, město hradí ze svého pouze pět procent, tedy přibližně 200 tisíc korun. Hned loni tedy úředníci provedli úvodní průzkum vytipovaných lokalit, kde žijí a přežívají lidé bez domova a v bytové nouzi.
„Obcházeli jsme předem vytipovaná místa, ubytovny, bytové či azylové domy a s rodinami i jednotlivci vyplňovali krátké dotazníky, pomocí kterých jsme zjišťovali jejich bytovou situaci,“ popisuje radní pro oblast bydlení Daniel Škarka. Podařilo se sečíst celkem 253 domácností, které splňovaly kritéria pro zařazení do projektu. Tyto domácnosti pak úředníci rozdělili do skupin tak, aby počet členů odpovídal velikosti nabízených bytů. Pak za účasti notáře vybrali losem ty domácnosti, které nakonec byt získaly. Svou roli tady sehrála náhoda, počet volných městských bytů zkrátka nestačí obrovské poptávce. V rámci pilotního programu bylo nakonec vybráno deset rodin a dva jednotlivci.
Radnice účastníky rozprostřela do bytů po městě tak, aby se pokud možno nesetkali v jednom domě. První domácnost
získala byt v lednu a poslední se nastěhovala před několika týdny.
„Uvědomovali jsme si, že principy Housing First budou pro většinu politiků, ale i lidí z praxe v Jihlavě neznámé. Od začátku jsme proto informovali zastupitele a s pracovníky odboru sociálních věcí jsme jezdili na semináře,“ říká radní Škarka. Ale obavy politiků a úředníků se mu úplně rozptýlit nepodařilo. Často se ukazuje, že jejich kritika vychází z nejistoty. „Je proto třeba si ty věci vyzkoušet a společně se učit, byť někdy i na drobných neúspěších,“ míní Škarka. Vyhodnocení projektu proběhne po dvou letech, a to ve spolupráci ministerstva práce a sociálních věcí a Platformy pro sociální bydlení, která pomáhala s nastavením programu v Jihlavě od samého začátku. „Pokud bude vyhodnocení kladné, bude přístup Housing First zařazen do systému sociálního bydlení jako jedna z forem podpory rodinám v bytové nouzi v Jihlavě,“ doplňuje radní Škarka.
Některé dílčí výsledky projektu jsou ale patrné už dnes. Díky zabydlení a z toho plynoucí stability se část jihlavských domácností za několik měsíců stačila dostat k řešení dalších problémů, jako jsou splátky dluhů, nezaměstnanost či zdravotní potíže. Pozitivní dopad sledují sociální pracovnice i ve vztazích s širší rodinou nebo se zástupci úřadů. Dosud jihlavský magistrát neregistruje žádné dluhy na nájemném.
Stížnosti sousedů se za poslední půlrok objevily v případě jedné početnější rodiny. Přestože je úředníci jak ze sociálního, tak i bytového odboru pečlivě vyřizují a situaci v rodině řeší sociální pracovníci, na problémové soužití se zabydlenými domácnostmi často upozorňují opoziční jihlavští politici, kteří projektu ani teď příliš nevěří. „Mám k tomu takový zdrženlivý postoj. Spíše bych dávala mladým rodinám startovací byty nebo bych podporovala jen matky samoživitelky. Tyto problematické rodiny, ze kterých se pak horko těžko tahají nájmy, se složitě socializují,“ tvrdí členka sociální komise města Magdaléna Skořepová (hnutí ANO).
Neznalost tohoto konceptu u politiků či úředníků často přetrvává spolu se stereotypy o cílové skupině Housing First. „Této skupině lidí se prostě většinově nechce do práce a tím, že jim dáme bydlení a začneme se o ně ještě víc starat, je do té práce nedostaneme,“ míní například další jihlavský opoziční zastupitel Radek Popelka (hnutí ANO), podle něhož je celý projekt nastaven tak, aby spíše než potřebným pomohl „neziskovkám, které se díky tomu velice dobře živí“.
Lepší zdraví i levnější péče
S nedostatečnou znalostí celého konceptu souvisí i mnohdy slabá politická podpora.
„Každých pár let máme komunální volby. I tam, kde se to rozjede, jako třeba před čtyřmi lety v Brně, si z toho opozice nakonec udělá téma a bude to chtít narušit,“ říká Vít Lesák, ředitel Platformy pro sociální bydlení.
Upozorňuje na brněnský projekt zabydlení 50 rodin a 65 jednotlivců, který byl po nástupu ODS do vedení města výrazně omezen. Svůj byt si přitom dokázalo po prvním roce udržet 96 procent domácností, po druhém roce 80 procent, což je stále vysoké číslo. Podle studie ostravské univerzity, která zabydlené rodiny v Brně srovnávala s podobnými rodinami, které byt nezískaly, se rodinám z projektu Housing First výrazně zlepšil zdravotní stav a i díky tomu, že některé děti nemusely být umístěny v drahé ústavní péči, ušetřily veřejné rozpočty za rok přes 1,5 milionu korun. Na druhé straně měla po prvním roce polovina rodin dluhy na nájemném, které jim zčásti sanoval garanční fond města, proto si většina rodin nakonec bydlení i s dluhy udržela.
Chudoba některých rodin se ukázala jako velký limit. Zjistilo se, že řadě z nich nedokázala pomoci ani podpora, kterou získaly díky Housing First.
„Rodina, která například žije na ubytovně a pak se zapojí do Housing First, potřebuje čas na adaptaci. Rok je málo, ten stačí tak akorát na to, aby se nějak rozkoukala, ale v mnoha městech už na tu rodinu po této době byly kladeny moc vysoké požadavky. Typicky se začátkem školního roku bylo potřeba dětem pořídit pomůcky, a tak se rodiny ocitaly na hraně, dostávaly se do dluhů,“ popisuje brněnské zkušenosti výzkumnice z ostravské univerzity Eliška Černá, která analýzu brněnského Housing First zpracovávala.
Bylo proto třeba ještě během projektu zřídit krizový fond, a pokud se rodina ocitla v nečekané finanční tísni, která ohrožovala nájem, mohla si zažádat o jednorázový finanční dar. To některým rodinám pomohlo překonat krizový první rok a mohly dál bydlet.
Brněnský magistrát také zaregistroval více než 30 stížností na sousedské soužití, což zůstává v případě rodin největším problémem Housing First. Odborníci proto upozorňují na to, že je důležité vysvětlovat principy projektu i v samotném sousedství, aby ho sousedé pochopili, protože řada stížností se soustředí na dobu před nastěhováním rodin bez domova či krátce po něm. Zároveň se v Brně příliš nezměnila zaměstnanost dospělých členů těchto rodin, ale to může být podle studie ostravské univerzity způsobeno i tím, že téměř polovina žen byla na mateřské či rodičovské dovolené.
Výsledky u zabydlování jednotlivců v Brně jsou více povzbuzující. Po roce od zabydlení nedlužily na nájemném tři čtvrtiny z nich a stížností se za rok a půl objevilo jen 12. Ze závěrečné evaluační zprávy o aplikaci Housing First na jednotlivce v Brně vyplývá, že kvůli složitému zabydlování rodin s dětmi by někteří brněnští sociální pracovníci v případě početnějších domácností upřednostnili spíš přístup Housing Ready, tedy princip, kdy městský byt bude rodinám poskytnut, až se stabilizuje jejich situace.
Jmenovka na dveřích
V zahraničí se Housing First aplikuje ve většině případů právě na jednotlivce.
Rodiny byly do těchto projektů v Česku ve velké míře zařazeny proto, že je tu ve srovnání s jinými zeměmi obrovský počet rodin bez trvalého přístřeší, a to hlavně kvůli problémům s exekucemi. Úspěšné příklady ze zahraničí se tedy dají aplikovat spíše na práci s jednotlivci. Například ve Finsku se díky konceptu Housing First podařilo od roku 1987 snížit počet lidí bez domova na polovinu. Aktuálně žije v této skandinávské zemi asi sedm tisíc lidí bez domova.
Pro srovnání: jen v Ostravě jsou odhadem až tři tisíce bezdomovců. Nízký počet Finů žijících na ulici je mimo jiné důsledkem práce Y Foundation, která dnes spravuje téměř 17 tisíc bytů po celém Finsku.
„Nejde jen o to, dát těm lidem byt, ale především jim dát podporu, aby si byt udrželi,“ tvrdí finská ministryně vnitra Maria Ohisalová, která dříve působila právě v Y Foundation. Celé to začíná u takových drobností, jako je třeba jmenovka na dveřích. Y Foundation věří, že pokud se lidé bez domova co nejvíce přiblíží normálnímu životu, nakonec i oni sami pochopí, že žít v bytě je lepší než jen přežívat na ulici či na různých ubytovnách. „Vysvětlujeme jim, že v bytě mají větší svobodu, co mohou dělat. Mají se kam vrátit, a tak nejsou otroky rozhodování, kde zrovna dnes přespat,“ doplňuje Ohisalová.
Pro to, aby se v Česku dalo zhodnotit, zda princip Housing First úspěšně funguje nejen v případě jednotlivců, ale i rodin, je třeba další testování na větším vzorku domácností a hlavně delší časový odstup, shodují se odborníci. Výsledky by v horizontu několika let mohlo přinést aktuální rozšíření tohoto konceptu do 16 českých měst, kde se s rodinami pracuje. V Česku ale zůstává velkým limitem pro větší zabydlování nemajetných rodin nedostatek městských bytů. I proto většina z těchto měst spolupracuje také se soukromými majiteli, kterým garantuje placení nájemného. Rozšíření principu Housing First tak může být potenciálně zajímavé i pro soukromý sektor, který hledá spolehlivý a dlouhodobý příjem z nájmů. Pro lidi bez trvalého bydlení to každopádně znamená zvýšení šancí na návrat do normálního života. „Jsem ráda, že naše město neodepíše všechny, že nám dali šanci,“ uzavírá paní Lucie v obývacím pokoji svého jihlavského bytu.
Reportáž vznikla ve spolupráci s organizací Transitions v rámci programu na podporu žurnalistiky zaměřené na řešení (solutions journalism).
Housing First (Bydlení především) Koncept vyvinul Sam Tsemberis v New Yorku. Záhy se ukázalo, že jde o velmi úspěšnou formu boje s bezdomovectvím mezi osobami s vysokou potřebou sociální podpory. Poskytnutí bydlení je prvotní aktivita programu, odtud původní název „Housing First“. Bydlení především se také zaměřuje na zlepšení zdravotního stavu. To je velký rozdíl oproti službám, které se snaží připravit lidi bez domova na bydlení ještě předtím, než se mohou nastěhovat do bytu (přístup „Housing Ready“). 200 městských i soukromých bytů se od loňska již podařilo obsadit v rámci projektů Housing First podpořených z evropských peněz.
O autorovi| Jan Novotný, novotnyj@mf.cz s přispěním Barbory Doubravové
