Dokument Víta Klusáka Dělníci bulváru, který odvysílala Česká televize, lze považovat za příklad kouzla nechtěného. Nezáměrně odhaluje tu skutečnou, odvrácenou tvář bulváru. Tou totiž není cynismus a odhození základních etických norem, jak by se v prvním plánu mohlo zdát, ale prázdnota, kterou tento postoj plodí.
Otázkami, kterými se Klusák snaží přimět postavy snímku o české bulvární žurnalistice k sebereflexi (především její nepřehlédnutelnou figuru, Pavla Novotného), a některými „výmluvnými“ záběry (zejména z Novotného rodinného zázemí) se režisér sám stává jeho přímým protagonistou. Klusák nevystupuje jako pouhý pozorovatel, ale jako někdo, kdo se cítí být dotčen cynismem bulvárního novináře.
Moralistní nádech Klusákova přístupu tak nakonec slouží především jako katalyzátor Novotného výstupů. Opakující se otázky po odpovědnosti vůči „obětem“ bulváru a po jeho vlivu na společnost jakoby Novotného stále více a více odhalovaly a dováděly ke zdánlivě otevřenější a bezprostřednější zpovědi.
Novotného promluvy jsou však stejně stylizované jako obrazy „mátoh“, které v bulváru sám vytváří a kterým se, ne zcela uvěřitelně, snaží vysmívat. Sám volí polohu na způsob: Chtěli jste vidět cynickou zrůdu? Já vám předvedu něco, co jste si ani nedokázali představit. To lze těžko považovat za autentické zamyšlení či pokus o sebereflexi. Ale nejde o to, že by Novotný chtěl dokumentaristy přechytračit v tom smyslu, že i vystupování v jejich dokumentu by bylo součástí jakéhosi skrytého plánu geniálního mediálního manipulátora. Žádná „hlubší“ pravda zde zkrátka není.
Cynismus jako náhražka myšlení
V tom spočívá asi největší (a jediná) síla filmu: alibismus postoje bulvárních novinářů se vyjevuje i se svým nevyhnutelným důsledkem - ty, kteří se pokouší od morálního a intelektuálního úpadku (a v důsledku především úplné vyprázdněnosti svého konání a jeho výsledků) distancovat, nedokáže pouhý výsměch uchránit před hodnotovým vakuem. Novotný sice opovrhuje jak těmi, o nichž píše, tak těmi, pro něž píše, ale to samo o sobě nic zajímavého nepřináší. Jeho okázale předváděný cynismus nijak nedokáže kompenzovat prázdnotu jeho produkce.
Tento rozpor nejlépe vyvstává v okamžiku, kdy Novotný prohlašuje, že vydělává peníze (také) proto, aby se postaral o dceru. Představa, že by jeho dcera vyrůstala v prostředí, kde by všichni zaujali stejný postoj jako on, a tudíž po nikom by nezůstávalo nic, co by mělo nějakou hodnotu, ho ale patrně nenapadla. Anebo jej to skutečně nechává chladným. Tomu lze ale věřit stěží, prostě mu jen spíše na takové zamyšlení v sebeopojení a kulometné kadenci frází, prostopravd a zdánlivě šokující otevřenosti nezbývá čas, intelekt, ani odvaha.
To, že ho etické rozměry a reálné důsledky jeho práce nezajímají, je jeho slabost, kterou v dokumentu bezelstně odhaluje. Novotný není skutečným cynikem života, jeho cynismus je jen profesionální pózou, extravagantním kostýmem vystavovaným světlu kamer. Nic překvapivého ani šokujícího. Podobných úpěšných žvanilů, co „říkají pravdu“ a umí využít hlouposti ostatních, ale zároveň už nejsou schopní domýšlet důsledky svého jednání, sedí v každé reklamní agentuře několik. V prostředí českého bulváru ale i to Novotnému zjevně stačí na pověst PR génia a „kinga“.
Jestliže se tedy někdo cítí být uražen Novotného bezohledností (jako Klusák - či jeho filmová postava) anebo ještě lépe, jestli se někdo dojímá nad budoucím životem jeho dcery ve světě povrchního „žvástu“, měl by se především ptát, co si počít s prázdnotou, kterou po sobě bulvár zanechává. Začátek odpovědi nabízí sám Novotný: dávám lidem jenom to, co sami chtějí. Pokud se nám nelíbí důsledky toho, po čem někdy toužíme, je jenom racionální nevystavovat se vlivu takových podnětů.
S nadsázkou řečeno, škodlivost konzumace bulváru by se tak klidně mohla odrazit například ve zvýšené spotřební dani (stejně jako u alkoholu a cigaret, po kterých také někdy toužíme, byť známe jejich neblahý vliv na zdraví) a negativní externality podnikání v této oblasti (eufemisticky řečeno: intelektuální vyprahlost) by mohly být přičteny na vrub producentům. Výnosy z obého by pak mohly obohatit financování například veřejného školství, které nakonec zůstává poslední instancí, která se pokouší kompenzovat absenci smysluplných podnětů v prostředí syceném prázdným bulvárem a jeho zmatenými dělníky.
