Bushův soupeř se bude muset naučit shromažďovat peníze
V roce 2004 chce porazit George W. Bushe v boji o prezidentský úřad. Předpoklady? Magazín Elle ho jmenoval politikem s největším sexappealem. Někteří jej odvážně nazvali novým Johnem F. Kennedym. Většina amerických médií je ale skromnější: je to Bill Clinton minus soukromé hříchy. John Edwards, demokratický senátor za Severní Karolínu.
Televizní blitzkrieg.
Nejčastější přívlastek, který lze najít před jménem senátora Edwardse v americkém tisku je: „telegenický“. Co to znamená, dokázal 2. ledna, kdy oznámil prezidentskou kandidaturu. V jediném dnu dokázal mistrovsky podstoupit neuvěřitelnou sérii čtyřiceti pečlivě připravených interview. Někteří Američané si vzpomněli na druhou světovou válku a vzdychli: byl to televizní blitz.
To, že se John Edwards umí na televizní obrazovce pohybovat lépe než v reálném světě, ovšem nemusí (především podle jeho soupeřů) k volebnímu vítězství stačit. A to i přes to, že ze všech demokratických kandidátů očividně nejlépe začal. Obsadil načas média, podnikl cestu po Americe i do zahraničí, přednesl několik politických projevů, a dokonce podepsal smlouvu na vlastní autobiografii, která má vyjít na konci roku. Jenže běh je dlouhý: výsledky stranických primárek budou známy až v březnu 2004 a vlastní prezidentské volby se konají o sedm měsíců později, v listopadu.
Produkt se vydařil.
John Edwards, který se narodil v roce 1953, je jediným jižanem mezi kandidujícími demokraty. Jde o znamení? Tři poslední američtí prezidenti z demokratické strany vždycky pocházeli z amerického Jihu: Lyndon Johnson z Texasu, Jimmy Carter z Georgie a Bill Clinton z Arkansasu. Senátor Edwards se každopádně snaží na podobné metafory upozornit. Za jeden z největších vkladů do své kampaně však považuje vlastní původ.
Edwards buduje vlastní politickou tvář na tvrzení, že není „washingtonským zvířetem“. „Pokud chcete v Bílém domě vidět dlouholetého politika, já to nejsem,“ prohlašuje hrdě. Vyrůstal v malém městečku Robbins, otec Wallace pracoval jako kontrolor v textilce, matka Bobbie vystřídala tucet zaměstnání a před odchodem do penze seděla za přepážkou na poště.
John o sobě novinářům pyšně říká, že je „produktem“ veřejného školství Severní Karolíny. Jako první člen v rodině to dotáhl na vysokou školu: nejprve absolvoval obor textilního inženýrství, později získal doktorát z práv. V Chapel Hill, kde se stal na University of North Carolina právníkem s vyznamenáním, poznal také Elizabeth, studentskou lásku, kterou si v roce 1977 vzal. Mají tři děti, čtvrtý, nejstarší, syn zahynul před několika lety při autonehodě.
Třetina pro Robina.
Další z přezdívek, kterou Edwardse překřtili spřátelení novináři, je Robin Hood. Jde o vyjádření přání, kterak by chtěl být John svými voliči nahlížen: „Jsem pyšný na to, že jsem dvacet let sloužil obyčejným lidem, byl jsem ochráncem rodin a dětí v nejtěžších obdobích jejich života, chránil jsem je ve sporech se silnějšími a mocnými. Často jsem byl tím jediným, co jim zbylo,“ říká o sobě John Edwards v jednom z rozhovorů. Co tím vším myslí?
John působil dvacet let jako advokát, který se specializoval na soudní pře spojené s úrazy, nedokonalou nebo zanedbanou zdravotní péčí či zhoubnými následky léků a různých škodlivých látek. V roce 1997 zaznamenal rekord, který v Severní Karolíně dodnes nemá obdoby: v jediném případu se mu podařilo vysoudit 25 milionů dolarů.
To, co se John Edward pokouší prodávat jako přednost, jeho oponenti, především větřící republikáni z Bushova okolí, okamžitě začali vydávat za slabost. „Z každého rozsudku inkasoval jednu třetinu,“ vytroubili do světa, „je to jeden z těch právníků, kterých má Amerika plné zuby.“
Političtí soupeři se pokusili pro Edwardse prosadit přezdívku „pročesávač ambulancí“. To se jim nezdařilo, ale umně proti němu využili stávky pobouřených lékařů v Západní Virginii. Tamní lékaři stávkovali, protože si už nemohou dovolit platit stále se zvyšující pojistné proti soudním žalobám Robinů Hoodů.
Vox populi.
Robin Hood nebo právnický sup, multimilionář John Edwards v roce 1998 utratil velkou sumu peněz (pocházejících nejen z rekordního rozsudku) na vlastní senátorskou kampaň. Tu vedl proti soupeři zcela pozitivně a neagresivně (vyhrál volby jen velmi těsně), mezi jeho klíčovými tématy byly zdravotnictví a školství. „A podobnou citlivost,“ tvrdí nyní, „bych přinesl i do Bílého domu.“
Řada demokratických aktivistů na podobná slova slyší. Považují devětačtyřicetiletého Edwardse za nadějnou tvář, „mladě kontrastující s obličeji povadlých washingtonských veteránů“. Jenže nastal ve Spojených státech čas pro sice neokoukaného, ale nezkušeného politika, který právě prožívá své první senátorské období?
Pokud se týká obsahu dosavadních Edwardsových „kandidátských“ projevů, komentátoři jsou nad nimi spíše v rozpacích. Jeho první lednová řeč byla všeobecně nazvána populistickou. „Zatímco já bych byl prezidentem obyčejných lidí,“ řekl senátor za Severní Karolínu, „obávám se, že prezident George Bush je nereprezentuje. Jeho administrativu kontroluje několik insiderů, kteří jednají pouze ve vlastním zájmu a v zájmu svého bezprostředního politického okolí.“
Jako doklad svého tvrzení John Edwards uvedl, že „prezident Bush stojí na straně farmaceutických společností proti pacientům“ a že „oslabuje zákony na ochranu čistého vzduchu, protože energetické lobby po něm takové kroky žádají“.
Pokud se týká ekonomiky, senátor Edwards se obecně přihlásil k Bushově politice snižování daní jako „nejlepšího prostředku revitalizace americké ekonomiky“, ale trvá na tom, že snížení daní nesmí ohrozit vyrovnanost federálního rozpočtu. A především: jím vyvolané snižování daní, jak tvrdí Edwards, by se netýkalo pouze jednoho procenta nejbohatších vyvolených, ale především středních vrstev. Jako jednu z možných iniciativ navrhl daňové odpisy pro lidi z nižšími příjmy ve výši 500 dolarů ročně, které by sloužili na úhradu vytápění bytů.
Chybějící zkušenost.
Ačkoli Spojené státy žijí po 11. září 2001 především tématy národní bezpečnosti a s ní související zahraniční politiky, prezidentský kandidát John Edwards dosud výrazně nepromluvil o Iráku, Afghánistánu, o Severní Koreji či o vztahu Ameriky ke světu vůbec. Kromě několika poznámek o Bushově „neúnosném unilateralismu“ tak prozatím zůstává hlavní Edwardsovou bezpečnostní strategií těchto několik bodů:
Je zapotřebí zavést cvičení, při nichž by se Američané naučili chovat v případě dalšího teroristického útoku; je zapotřebí vymyslet systém varování občanů před teroristickým útokem v případě, že nebudou fungovat telefony; a před časem se přidal k několika senátorům, kteří navrhovali založení nové bezpečnostní tajné služby.
Jeden z vlivných demokratů v Senátu John B. Breaux se domnívá, že John Edwards má v sobě všechny ingredience amerického prezidenta. I on ale uznává, že v čase boje s terorismem přece jen jedna chybí: zkušenost s vládnutím a se zahraniční politikou.
Stačí nasbírat nejvíc.
Ačkoli se John Edwards vykresluje jako politický novic, má za sebou „soutěž“ o viceprezidentskou kandidaturu. Před minulými volbami o něm nějaký čas uvažoval Al Gore, ale nezpochybnitelné komunikační schopnosti nakonec prohrály se zkušeností Josepha Liebermana. Navíc, a to se nakonec může stát Edwardsovi prezidentským hrobem, bývalý právník dosud neprokázal jednu z nejdůležitějších schopností amerického prezidenta vůbec: shánět peníze.
V posledních dvaceti letech vyhrál stranickou nominaci vždycky ten z kandidátů, který dokázal do začátku kampaně nashromáždit nejvíc příspěvků a darů. Senátor Edwards utratil za svou vlastní kampaň v roce 1998 osm milionů dolarů, z nichž pouze dva miliony sesbíral od příznivců. Čili: v této oblasti ho dosud nikdo nevyzkoušel.
Současný prezident Bush tvrdí, že ho zahájený prezidentský závod zatím nezajímá: „Je to pro mne jakýsi hluk na pozadí,“ řekl v jednom rozhovoru, ale jeho tým nepřestává na Edwardse ani na ostatní demokratické kandidáty dorážet. V případě senátora ze Severní Karolíny to bylo snadné poté, co udělal několik chyb ve své nejvyhlášenější disciplíně – v televizním interview.
John Edwards v květnu loňského roku v pořadu Meet the Press nejenže odpovídal nevýrazně, ale ještě na sebe prozradil, že v čase, než se stal senátorem, volil pouze v sedmi ze třinácti volebních příležitostí a vůbec si nevzpomněl, jakého demokrata podporoval v prezidentských volbách v roce 1992.
To se v Americe neodpouští a jeden komentátor napsal: „Mr. Edwards se zdá být spíše občanem, kterého vzrušuje Bílý dům, než politikem, který cítí předurčenost se tam dostat.“
Přes všechny senátorovy zápory existují lidé, kteří Johnu Edwardsovi předpovídají velkou budoucnost. Řada z nich dodává: ovšem ta nezačne v roce 2004. „Demagog z předměstí,“ jak ho nazývá profesor Ferrell Guillory z University of North Karolina, ale tyto hlasy nevyslyšel. Do roku 2008 čekat nehodlá.
