Sezona nic moc. Za architektonickou událost minulého roku se dá označit snad jen vlastní rodinný dům architekta Luďka Rýznera, tzv. Plecháč v Humpolci. Rodinné domy jsou dnes kategorií, ve které se toho nejvíc děje, což má jistě svou logiku, smutné naopak je, že nevzniká víc zajímavých komerčních a veřejných projektů.
A ještě jedna dobrá zpráva, tou je ocenění bytového domu na pražských Petřinách od architektů Karla Scheiba a Tomáše Velinského z ateliéru ANTA cenou Grand Prix. Porotci takto upozornili na jedno z nejdůležitějších témat naší současné architektury. Plavecký bazén či soukromá rekreační chata – vítězové minulých dvou ročníků –, to jsou svým způsobem architektonické lahůdky. Postavit kvalitně „bytovku“ v situaci, kdy developeři roli architekta často spatřují jen v dekoraci fasády, je značně obtížné.
Jestli však zrovna dům na Petřinách nabízí výrazně kvalitnější řešení než obdobné stavby, které se v soutěži objevily v minulých ročnících, o tom by se asi dalo polemizovat. Porota sama koneckonců nadhodila otázku, zda by se Grand Prix nemělo konat jen jednou za tři roky nebo za pět let. Zdá se, že se hlásí čím dál tím víc staveb, které do ní nepatří, a naopak ubývá těch kvalitních. Stačí si prolistovat ročenku, aby i povrchní znalec architektury zjistil, že k těm, kdo Grand Prix ignorují, přibyli například Ladislav Lábus nebo ateliér A69 architekti, tedy ti ze špičky, kteří soutěž ještě před pár lety obesílali. Dva tři takovéto ročníky a každý architekt dbalý svého jména bude soutěž napříště ignorovat.
Vzhledem k tom, jak mizerné stavby se v soutěži též objevily, musí být člověku trochu líto autorů, jako jsou Zdeněk Fránek, Markéta Cajthamlová nebo dvojice Kuba – Pilař, jejichž realizace patří k tomu lepšímu ze současné produkce, ale na které tentokrát žádné ocenění nezbylo. Krom titulu Grand Prix byly uděleny jen dvě ceny, a to v kategoriích rekonstrukce (ateliéru DRNH za divadlo Reduta v Brně) a interiér (Jiřímu Javůrkovi za výstavu Karel IV. – císař z Boží milosti), a tři čestná uznání. Snaha cenami šetřit je v zásadě pozitivní, alespoň jména finalistů by však zveřejněna být mohla.
Pozitivnější obrázek o současné české architektuře naštěstí přináší bilanční ročenka zahrnující 32 staveb. Základní vyznění je ale podobné – v minulém roce se moc nového neudálo. „V tom, co jsem viděl, nebylo nic stylově výjimečného a v ročence ani nenajdeme stavbu, která by výrazněji vynikala svou výjimečnou koncepcí, jako byly klášter Trapistů v Novém dvoře od Johna Pawsona nebo odvážný rodinný dům v Berouně od ateliéru HŠH,“ prohlašuje v úvodním rozhovoru autor Jan Stempel. O zmiňovaném „plechovém“ domě architekta Rýznera říká, že tento typ staveb považuje v našich klimatických podmínkách za nesmysl, oceňuje však jeho experimentální kvality a též skutečnost, že architekt zde experimentuje sám na sobě, nikoli na klientovi.
Cennou součástí knihy jsou však příspěvky Henriety Moravčíkové a Antala Puhla, kteří nahlížejí dění v České republice ze slovenské, respektive maďarské perspektivy. Puhl píše s respektem o Aleně Šrámkové či Emilu Přikrylovi a též o několika architektech střední generace (Pleskot, Lábus, Fiala). Mladším architektům však vytýká přílišnou touhu po úspěchu a omezenost v jejich zálibě v neomodernismu: „Jejich profesní postoj ukazuje, že neberou na vědomí různorodost světa a na svých domech demonstrují neexistující řád v klasickém pojetí. Ale tyto budovy se svým zdánlivým řádem působí v dnešním rozvětveném chaotickém světě anachronicky.“
Takto se jeví česká architektura zvenčí. Je pravda, že módní „funkcionalistické“ rodinné domky se často liší jeden od druhého pouze tím, jestli architekt v interiéru raději používá beton, kámen nebo tropické dřevo. Přesto je Puhlův odsudek přísný. Škoda že Puhl není ve své kritice adresnější a že neřekne přímo, kdo z mladých jej takto popudil. Všichni?
Přílišnou zahleděnost do minulosti ovšem vytýkají tuzemské architektuře v rozhovorech uveřejněných v ročence také elitní čeští architekti Eva Jiřičná a Jan Kaplický. Jiřičná říká: „Až na výjimky jsem byla zděšená, protože jsem viděla vlastně ty samé projekty, jaké se dělaly, když jsem chodila na techniku já.“
Abychom však všechno nesváděli jen na architekty. Připomeňme, že v Česku se považuje za úspěch už jen to, že investor, stavebník nevnímá architekturu pouze jako postradatelný luxus. Investoři, kteří by měli zájem zkoušet něco nového, rozhodujícím způsobem zatím chybí. Výmluvně to vyjádřila porota Grand Prix. Letos cenu investorovi vůbec neudělila.
Tipy pro příznivce architektury.
Ve Veletržním paláci je do 15. června otevřena výstava Grand Prix Obce architektů (www.grandprixoa.cz) a v knihkupectvích se objevila bilancující ročenka Jana Stempela nazvaná Česká architektura 2004-05 (www.prostor-ad.cz).