Interview s pražským primátorem o horolozectví
Trvanlivost je někdy příšerná. V předpokoji primátorské pracovny na Mariánském náměstí v Praze visí zarámovaný historický přehled pražských purkmistrů, starostů a primátorů. Zadíváte se na něj jako člověk a do příští vteřiny se probudíte jako opotřebovaný matador. Je to tak: za těch třináct let jsme tu hovořili se všemi polistopadovými primátory. Ale z nich jen Pavel Bém se v primátorské sluji bezstarostně pohyboval v plátěných kalhotách a tričku. (Jinak prý ale 99 procent svého pracovního času tráví v obleku.)
Hodilo se to, protože jsme si slíbili, že nebudeme vůbec hovořit o politice. Vlastně vypadal, jako by se zrovna vrátil z horské túry.
„Ráno jsem se vrátil z Vysokých Tater,“ zahlásil vzápětí.
Původně jsme se chtěli držet medicíny. Do života Pavla Béma i do tohoto rozhovoru ale vstoupila velehora. Nit interview se přetrhla a politika i psychiatra tentokrát zastínil horolezec.
Proč jste si vlastně vybral psychiatrii? Na psychiatrii mě vždycky přitahovala nekonečná a tak těžce dotknutelná složitost lidské duše. Psychiatrie je třetím největším oborem v medicíně. Statisticky se každý třetí člověk v civilizované západoevropské kultuře jednou za život dostane do problému, kdy by měl vyhledat psychiatrickou pomoc. Je to něco, s čím naše civilizace žije, co občas umí posunout naše životní směřování dopředu. A jindy hendikepuje dotyčného natolik, že pořádně nemá ani důvod, proč na světě setrvávat. Lákala mě také skutečnost, že na první pohled je lékařským oborem obtížně přístupným diagnosticky. Psychiatři nemají k dispozici přístroj, kterým by se mohli do lidského mozku podívat - podobně jako rentgenem zjistíte, zdali pacient má zlomenou nohu.
O těch nástrojích ale vznikají také filmy jako Přelet nad kukaččím hnízdem a vy sám jste ostatně v jednom starším rozhovoru na možnosti zneužívání psychiatrie upozorňoval. To je realita. Psychiatrie ale prodělala za posledních dvacet let neuvěřitelný rozvoj. Klasická představa sedmdesátých či osmdesátých let je svěrací kazajka, uzavřený psychiatrický pavilon, sem tam elektrošok. Pravda, elektrokonvulzivní terapie je dnes stále používanou - a často velice účinnou - metodou léčby. Ale jinak jsou ty představy už jen mýty. V psychiatrii jsme bývali velmi často zvyklí léčit následky, ale příčina nám unikala. Nyní už existuje nepřeberná škála psychofarmak, která řadu těžkých psychiatrických poruch umí vyléčit až ad integrum. Dnes umíme léčit samotnou podstatu, nikoli pouze následek. A navíc zůstává poměrně velký prostor pro použití různých psychoterapeutických prostředků. Lékem je slovo, pacientův náhled na vlastní onemocnění, jeho sebereflexe. Léčení pomocí psychoterapeutického dospívání a psychospirituálního zrání člověka. A to je mi velmi blízké. Psychiatrie dnes umí na člověka nahlížet v celostním pohledu, ne pouze z hlediska poškození některých funkcí organismu.
Lacině by se dalo zeptat, jestli je snad v tomhle medicína podobná politice. Ale slíbili jsme si, že o politice se bavit nebudeme… Ale tak to je! Politika také může nabízet jen partikulární pohledy, také dokáže saturovat člověka na úrovni jednoduchých potřeb. Ale také dokáže být komplexní a vizionářská. Dobrý politik od špatného se pozná podle toho, jak je schopen rozeznat horizont a složitou perspektivu dnešního světa. Jak moc je schopen to nekonečné předivo různých cílů, potřeb a očekávání vnímat jako organismus, který má komplexní potřeby. S jistou mírou nadsázky - jakou má duši.
V tomto okamžiku byl rozhovor s Pavlem Bémem přerušen a po přestávce se rozmluva obrátila do zcela jiného řečiště. Brzy se ukázalo, že v něm stojí za to zůstat. Primátor začal vyprávět o své květnové a červnové cestě na Aljašku.
Mount McKinley je nejvyšší hora severoamerického kontinentu. Vyrůstá téměř od moře do více než šestikilometrové výšky. Je na něm mimořádné, že je v blízkosti polárního kruhu. Je pohořím těžším, než naznačuje nadmořská výška. Hovoří se o něm často jako o himálajské sedmitisícovce. Počasí se kazí velice rychle, většinou bez včasné signalizace. Bez přehánění se může zcela změnit z hodiny na hodinu. Změna počasí znamená zimu - my jsme zažili minus 35 stupňů mrazu, ale nevylučuji, že v nočních hodinách a při vichřici bylo ještě chladněji. Druhou komplikací je sněžení. Hora vytváří přirozenou terénní hráz proti klimatickým změnám přicházejícím od oceánu. Proto za noc může napadnout i půl metru sněhu. Sníh k horám sice patří, ale pro horolezce není ničím vítaným, protože je s ním spojena řada objektivních nebezpečí. Jedním z nich jsou laviny a druhým pohyb po ledovcovém terénu s ledovcovými trhlinami, kde sníh vlastně znemožňuje hledat nejbezpečnější cesty. Aljaška a Mount McKinley je ledovcové pohoří objektivně velmi nebezpečné. V květnu má ledovec minimum trhlin, ale v srpnu už tolik, že se dá velmi složitě prostoupit.
O co usilovala vaše výprava? Tvořilo ji osm horolezců a byla poměrně nabitá známými horolezeckými jmény. Vesměs všichni kamarádi; za sebou osmitisícové vrcholy včetně Mount Everestu. Měli jsme dvě ambice – průstup jihozápadním žebrem a v jihozápadní stěně zdolat Messnerův kuloár, což je nejlogičtější diretissima, objektivně poměrně nebezpečná.
Vy osobně jste působil jako lékař výpravy? Ne, jenom jako člen týmu. Měli jsme fantastické štěstí na počasí. Dostat dva dny ideálních podmínek vhodných ke zdolání vrcholu, jak se poštěstilo nám, se nestává na Aljašce příliš často. Měli jsme také štěstí, že z osmičlenné výpravy jsme se všichni vrátili zdrávi. Museli jsme sice řešit případ plicního edému a výškové nemoci, což je poměrně vážná komplikace, nicméně ve výpravě byli tři zkušení lékaři, takže vše nakonec dobře dopadlo.
Plicní edém je poměrně známý pojem, ale co to vlastně je? V podstatě reakce organismu na špatnou aklimatizaci. Zjednodušeně řečeno se obrátí poměry v plicích: místo aby krev zůstávala ve vlásečnicích, změnou tlakových poměrů se dostane z krevního řečiště ven. A to je obrovský malér, protože člověka připravuje o drahocennou tkáň nezbytnou pro zdravé dýchání. Při výstupu jsme postupovali hodně rychle, protože jsme byli fyzicky dobře připravení a přálo nám počasí. Většinou dostanete první signál - příznaky výškové nemoci, a ty vás vedou k opatrnosti. V tomto případě to byla rána z čistého nebe. Řešením bylo podání kyslíku a rychlé snížení nadmořské výšky asi o tisíc metrů.
Nebezpečný, ale rutinní případ?
Ne tak docela. Musím dodat, že jsme měli trochu štěstí. Američané jsou precizní a spolehliví a někdy svou dokonalostí překvapí. V nadmořské výšce 5300 metrů, v posledním postupovém táboře, jsme objevili volně přístupnou záchrannou ministanici, to bylo neuvěřitelné. K dispozici byly kyslíkové lahve a vše, co je třeba pro podání první pomoci. Stanice je asi nadnesené slovo, byla to krabice velikosti dvakrát tři metry, ale uvnitř bylo funkční vybavení. Myslím, že také proto jsme našemu kolegovi zachránili život. To je Amerika. To by se vám stěží poštěstilo v Himálaji, Pamíru nebo v jihoamerických Andách.
Mezitím se nám podařilo na vrchol vystoupat jihozápadním žebrem. Ze tří týmů se jen jeden dostal na vrchol. Další dva kolegové zdolali těžkou stěnu Messnerovým kuloárem, nicméně pro špatné počasí se museli nakonec vrátit.
Jaká je sportovní hodnota výstupu? Výkon velice slušný zvlášť reálným časem. Devátý den po vstupu na ledovec jsme stáli na vrcholu. Což s ohledem na zátěž organismu a na nezbytný čas pro aklimatizaci bylo opravdu fyzicky mimořádně náročné.
Kdo byl s vámi v týmu? To je zvláštní příběh, který bych musel začít tím, jak jsem se náhodou dostal k horolezectví. Představte si, že se v prvním ročníku medicíny setkají čtyři kamarádi, z nichž jeden už má horolezecké zkušenosti. Společně vyjedou na malé cvičné skalky a za dva roky už sedí v letadle a mají ambici zdolat sedmitisícovku na Pamíru. Ta skupina čtyř jsou dodnes přátelé, stýkají se jejich rodiny, a teď tedy tři z nich vylezli na vrchol Mount McKinley. Primář hematologické kliniky Vinohradské nemocnice Tomáš Kozák, který má za sebou řadu velkých výstupů. Před pěti lety se zúčastnil české horolezecké expedice na Mount Everest, kde se dostal do výšky asi 8500 metrů bez použití kyslíku. Tím druhým je chirurg z Jablonce nad Nisou Vladimír Nosek, který jako druhý a třetí Čech vystoupil spolu s Radkem Jarošem v roce 1997 na Mount Everest bez použití kyslíku, což lze považovat dodnes za jeden z nejlepších výkonů českého horolezectví.
Proč jste se více než šest let nedostal do velkých hor? To je otázka směřující k jednomu z hlavních problémů horolezectví, o kterém panuje řada mýtů. Někdo říká, že to je sport nákladný, což podle mého soudu není docela pravda. Jiní říkají, že se jedná o objektivně velmi nebezpečný sport. Když ale srovnám horolezectví třeba s motorismem, zase je to jeden z mýtů. Co ale mýtus není - horolezectví je sportem nesmírně náročným na čas. Odjet z Prahy na šest týdnů s expedicí do Himálaje pro mě skutečně v posledních šesti letech nebylo možné. Aljaška má vekou výhodu, že je ve srovnání s Himálajem menší. Takže jsem měl reálnou šanci během třítýdenní výpravy vylézt na vrchol, včas se vrátit, a dokonce stihnout i evropské referendum. To třetí nakonec nebylo možné, protože počasí nás uvěznilo na několik dní na ledovci. Když se nám podařilo bezpečně vrátit, nebylo zase možné získat letenky a odletět do Evropy. Takže referendum mi nakonec o dva dny uniklo.
Měl jste obavy, že to nedokážete, když jste tak dlouho nebyl v akci? Horolezectví není tenis či golf. Bylo by hazardem lézt na Mount McKinley bez fyzického tréninku. Možná mi to nebudete věřit, ale minimálně pět měsíců jsem čtyřikrát týdně ráno jezdil na kole, běhal, pravidelně lezl na cvičné stěně. To vše je forma tréninku, která nevyžaduje tolik času, ale spíše sebezapření. Ráno v šest hodin vstáváte, hodinu trénujete a v osm hodin už pro vás začíná práce.
Kam jste se dostal nejvýš? Nejvyšší vrcholy Pamíru - 7500 metrů vysoký Pik Komunisma. Řadu pěkných i těžkých cest mám slezeno v Alpách, na Kavkaze, ve Vysokých Tatrách.
Je lékařská profese pro horolezce výhodou, nebo vede k větší opatrnosti?
Určitě výhodou. Představte si situaci: jste odříznuti od světa v postupovém táboře ve výšce 6000 metrů, návrat do civilizace se nepočítá na dny, ale na týdny a máte zdravotní problém. To i hodně otrlé povahy zneklidní. Doktor to má přirozeně o trochu jednodušší.
A pokud se ptáte po opatrnosti, to je otázka související spíše než s lékařskou profesí s celkovým pohledem na horolezectví. Mnohokrát se musíte vrátit. Ti, kdo se na horolezectví dívají jako na sport, kde principem je překonávání sebe sama, mohou soudit, že k horám patří netrpělivost a snaha zatnout zuby a za každou cenu překonat sám sebe. Pro mne je na horolezectví nejpodstatnější to, že jste součástí týmu. Horolezci jsou spojeni stovkami zážitků a znají se navzájem možná lépe, než je znají vlastní manželky. Často se vracíte kvůli týmu, kvůli tomu druhému. To je záruka, že v horách nezůstanete sami. To se vám v politice nejspíš nestane.
Přátelství na laně?
Hodně se napsalo o přátelství na laně. V jistém slova smyslu je to jeden z mýtů. V situaci, kdy sám bojujete o holý život, toho asi pro svého kamaráda moc udělat nemůžete. Na druhou stranu míra zodpovědnosti za život kamaráda je mimořádná. Vážíte, jestli můžete udělat další krok, abyste nevystavili ostatní nepřiměřenému riziku. Vždy se snažíte vyhnout situaci, kdy by vám ostatní museli pomáhat za cenu, že by riskovali vlastní život. Moderní sportovní horolezectví už je jiné: profesionálně se připravit na výpravu, investovat do ní, dostat se do základního tábora. Mít perfektní fyzickou kondici, ale také perfektní technické podmínky a pak čekat na okamžik, kdy dostanete darem dva tři dny hezkého počasí na zdolání vrcholu. A z toho se už ohleduplné a zodpovědné přátelství logicky vytrácí. Když nevylezete na vrchol, příště už nemusíte získat na expedici finanční prostředky.
I tým, jakým jsme byli my, ovšem musí fungovat jako velmi dokonalý stroj. Jakmile zjistíte, že v pětitisícové výšce máte o lahev s benzinem méně nebo vám chybějí náhradní díly k vařiči či jiný technický detail, na který někdo zapomněl, výprava je ztracená.
Uplatní se v horách bordeláři? Ano, ale musí mít vedle sebe perfekcionisty.
Vy jste který z nich? Patřím nepochybně do kategorie perfekcionistů. Přirozeně, když se sejde vedle sebe moc perfekcionistů, skřípe to možná víc, než když se sejdou samí bordeláři. Přesto pořádek musí panovat i v horách.
Jaký byl váš první horolezecký zážitek? První vážně míněné horolezecké dobrodružství se odehrálo v zimě roku 1981. Nebo to byl podzim? Každopádně ale vzpomínka je velmi zimní. Vyrazili jsme na pražské skály do Divoké Šárky, na krásné buližníkové stěny. Zdolávali jsme jednoduchou cestu, kterou bych dnes vylezl velmi snadno i bez jištění. Tehdy jsem asi dvakrát spadnul (jako druhý na laně) a omrzly mi prsty. Na takový zážitek se nezapomíná.
Které hory máte nejraději? Odpověď možná bude znít úplně překvapivě. Začínal jsem lézt v dobách, kdy se moc nemohlo cestovat. Dostali jsme se sice do Alp a Dolomit, hodně času jsme strávili v Rusku - na Pamíru, Ťanšanu, na Kavkaze, nicméně nejraději mám Vysoké Tatry. Jsou to nádherné hory, zbytečně podceňované. Tím, jak jsou sevřené, skalnaté, v zimě náročné, snesou srovnání s těžkými výstupy v Alpách. Jediný rozdíl je, že nemají vlastní ledovec.
Máte nějaký reálný sen? Mount Everest? Jako mladý ambiciózní horolezec jsem měl spoustu snů, řadu z nich se mi podařilo splnit. Dnes už žádné velké horolezecké sny nemám. Hory jsou pro mne radostí, také odpočinkem, a míra rizika, které jsem ochoten podstoupit, je dnes daleko menší, než byla dříve. Mount Everest je pro mne stejně cennou výzvou jako zdolat obávaný, nejvyšší a těžko dostupný vrchol severoamerického kontinentu - Denali…
Pardon, jaké jste použil jméno?
Namísto McKinley používají Američané častěji původní indiánský název „Denali“.
Ale mimochodem, mým klukovským snem nebyl ani tak Mount Everest jako spíše K2. Druhá nejvyšší hora na světě. Na rozdíl od Everestu je považována za asi nejtěžší a nejsložitěji přístupný vrchol planety. Podobně jako Denali je náchylná na klimatické změny, je to objektivně nesmírně nebezpečný vrchol. Nádherný a špičatý. V případě Everestu tak monumentální pohled na horu nemáte. Jistě, Everest je obrovská výzva, ohromná masa kamení, ledu a skal, ale dominantu své pyramidy, tu vám nenabídne. I když i Mount Everest má svoji jihozápadní stěnu…
Je to reálný sen? To záleží na mnoha okolnostech. Expedice na Mount Everest (K1) i na K2 je minimálně dvouměsíční výprava. Letošní třítýdenní dovolenou jsem si vybral svůj příděl hodně dopředu. Na druhou stranu, ideální věk pro horolezce ve velehorách není totéž, co ideální věk sportovních gymnastů nebo atletů. Nelze jistě srovnávat fyzickou výkonnost dvacetiletého a čtyřicetiletého muže. Přesto, jak horolezec stárne, získává zkušenosti, začíná být opatrnější, tím pádem zodpovědnější a spolehlivější. Ve velehorách vidíte kolem sebe desítky mladých, nepochybně výborně trénovaných horolezců, kteří leží v základních táborech a nejde jim to. Vy se svojí jistotou jdete dopředu, protože víte, co si můžete dovolit.
Zkušenost… zní to nějak příliš samozřejmě, až otřepaně. Jak přesně funguje? Představte si příběh, kdy za dramatických klimatických podmínek jste uvězněný na malé skalní plošině, ležíte nebo napůl sedíte ve stanu či v závěsné síti. Nemůžete nahoru ani dolů. Musíte umět čekat, minimalizovat své tělesné potřeby, přežít i bez vody a bez jídla. Horolezectví stoprocentně kultivuje lidskou osobnost, zkouší charakter. Umění překonat sám sebe, posoudit přijatelnou míru rizika, odhadnout ten správný okamžik na vrcholový výstup nebo naopak na ústup ze stěny se vyvíjí v čase. Dvacetiletý horolezec se v této situaci obvykle zachová jinak než čtyřicetiletý. Mladý horolezec po dvou třech dnech přestává věřit, je psychicky labilnější - to vše ovlivňuje schopnost přežít. Když se taková věc přihodí zkušenému horolezci, má pro ni vytvořen algoritmus chování - jak minimalizovat vše, co dělá, aby to bylo úsporné, energeticky nenáročné a zachovalo elementární technické podmínky nezbytné k přežití. Kromě toho, že je zkoušena osobnost jedince ve vztahu k sobě samému, je v takové situaci přítomen i aspekt týmu. Představte si tři lidi, kteří stráví čtyři dny v maličkém stanu. Venku zuří bouře, takže nemůžete jít ani na záchod, jste rádi, že v malém prostoru vůbec sedíte, o nějaké zábavě se nedá vůbec mluvit a třetí čtvrtý den vám ten vedle už leze určitě na nervy. Kromě toho, že cítíte každou jeho buňku… A cokoli se podepíše na vaší psychice, promítá se pak do psychiky týmu.
Hrozí kolektivní panika? Zpanikařit je poměrně jednoduché už kvůli nadmořské výšce, která výrazně mění způsob fungování organismu i psychiku. To je dáno a právě jako zkušený horolezec se musíte postarat, aby výsledkem nebylo, že člověk se utrhne a někam spadne.
Metoda pár facek nefunguje? Musím přiznat, že někdy funguje i ta.
Psychiatrie, drogy, politika Pavel Bém (40) vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a v postgraduálním studiu psychiatrii a získal odbornou specializaci v oboru návykových nemocí. „Rodiče si vždycky přáli, aby ze mě byl chirurg, klinicky pracující lékař,“ vzpomíná Pavel Bém. „Ale já jsem se klonil spíše k humánnějším oborům než k chirurgii.“ Pracoval ve Středisku pro mládež a rodinu, působil v psychiatrické léčebně Kosmonosy a na Psychiatrické klinice Fakulty všeobecného lékařství UK. V roce 1990 se stal vedoucím lékařem Střediska drogových závislostí ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Tam spatřuje počátek procesu, který vedl od medicíny k politické kariéře. „Po roce 1990 jsem se velmi záhy dostal do řídicích pozic. Postupem času mi administrativa, řízení a péče o tým vzaly čas na klinickou medicínu,“ říká Pavel Bém. Absolvoval studijní pobyty v USA zaměřené na rodinnou terapii drogových závislostí, národní protidrogovou politiku, kriminologii a trestní právo v oblasti ilegálních drog a léčení a resocializace drogově závislých. Tuto profesní prioritu řadu let rozvíjel a stal se mezinárodně uznávaným odborníkem na narkotika a jejich oběti a zároveň spolupracovníkem Světové zdravotnické organizace. V roce 1993 založil a poté i řídil Kontaktní centrum pro drogově závislé v Praze. K první politické roli se dostal v roce 1994. „Kritizoval jsem neúspěšně fungující protidrogovou politiku České republiky a snažil jsem se vytvářet tlak na tehdejšího ministra vnitra, aby se problematikou začal zabývat, protože bylo zjevné, že pokud se Česko nezačne rozumně o protidrogovou oblast starat, dojde k masivní epidemii. Tehdy jsem dostal výzvu, abych, když kritizuji, také něco udělal. S výzvou jsem bojoval asi půl roku a nakonec jsem začal řídit Meziresortní protidrogovou komisi vlády ČR,“ říká Bém. Psychiatrii ovšem zatím zcela neopustil. Stále má malý klinický úvazek ve Všeobecné fakultní nemocnici. Je také autorem řady publikací a přednášek v oblasti primární, sekundární a terciální prevence. Ale jeho aktivita v politice a veřejném životě se zintenzivnila. V roce 1996 se stává poradcem ministra vnitra pro drogovou problematiku, v roce 1997 generálním sekretářem Meziresortní protidrogové komise. V listopadu 1998 je jako kandidát ODS zvolen starostou Prahy 6. Od 28. listopadu loňského roku i primátorem hlavního města Prahy. Pavel Bém je ženatý, manželka Radmila je povoláním učitelka. Dvěma synům, Jáchymovi a Matoušovi, je 13 a 11 let.
