Když dojde na téma daňových rájů a oáz, vždy je to dvojsečná hra. Na mezinárodním poli USA a Velká Británie rády vystupují jako strážci daňové poctivosti a bojovníci proti daňovým útěkům za hranice. Přesto nejspolehlivější místa pro odkládání nezdaněných peněz leží pod ochranou obou finančních mocností.
Zvlášť Londýn by měl co vysvětlovat: od karibských Kajmanských ostrovů a britských Panenských ostrovů až po samotnou City – monarchie má přímo či nepřímo na globální finanční hře na schovávanou nemalý podíl.
Také Washington rád posílá daňovou kavalerii, nejraději do Evropy, ale sám si hýčká svou oázu Delaware, v níž je kromě nizoučkých odvodů hlavní prioritou anonymita, nemluvě o řadě offshorových center. Proto buďme opatrní, když v tomto kontextu opět přichází na přetřes rakouské bankovní tajemství. Spíše je znepokojivé, že vláda dlouhodobě ignoruje vlastní princip „nulové tolerance“ vůči daňovým únikům.
The New York Times: Potíže s bezpilotními letouny
Obamova administrativa představila plán, který má útoky bezpilotních letounů přesunout z kompetence CIA k armádě. V problematice cíleného zabíjení podezřelých z terorismu by se tak měl objevit větší pořádek a dohledatelnější odpovědnost, ale zatím se zdá, že půjde jen o marginální dílčí zlepšení. Velká vřava začala, když Obama jmenoval Johna Brennana, svého šéfporadce pro boj s terorem a autora programu dronů, šéfem CIA.
Přišly právní, morální i praktické námitky. Mezi jinými: v roce 2011 byl v Jemenu bez řádného procesu dronem zabit americký občan Anvar al-Avlakí, mnoho civilistů se stává „nechtěnými oběťmi“ a drony obecně kazí image americké zahraniční politiky. Obama sliboval, že zboří zeď tajností a bude pracovat s Kongresem na udržitelném právním rámci pro útoky dronů. To se zatím neděje.
Začít by se mělo třeba speciální formou soudního schválení podobně jako v případě odposlechů pro potřeby tajných služeb, pokud by dron měl zabít amerického občana.
Pravda: Klíč od zlatého dolu
Je nepochybné, že Robert Fico si při obsazování postu šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu s opozicí pohrává. Opozice se dohodla, že post šéfa NKÚ, který jí Smer nabídl, patří straně SaS Richarda Sulíka. Je ovšem zřejmé, že kromě Sulíka se nikomu moc nechce tuto dohodu naplnit.
Požadavek Smeru, aby kandidát nejprve dostal všechny hlasy opozice, a až poté vládní strana dodá své hlasy k potřebné většině, je samozřejmě věcně nesmyslný. Je to jen politický kalkul. Není už však Ficovou zásluhou, že mi opoziční lídři tolik vycházejí vstříc. NKÚ není ledajaký úřad. Nejde jen o politickou prestiž. Devadesát procent kauz a afér na Slovensku stojí na informacích, které někdo vynese, někdy možná tvořivě upraví, a použije v politickém boji. Úřad, který má kontrolovat hospodaření státu a samospráv, může být informačním zlatým dolem.
Ruku na srdce: kdybyste byli z KDH nebo SDKÚ, pustili byste do takového zlatého dolu jen tak někoho, koho určí politický kamikadze Sulík?
Čtěte také:
Únik dat odhalil tajemství karibského souostroví. Skrývá majetky z celého světa
Bezpilotní letouny vyvolávají obavy z dalších závodů ve zbrojení
Sulíkovi, šéfovi slovenských liberálů, utíkají straníci