Členství v unii může vést k oživení evropské ekonomiky
Polsko je takový koktejl: má něco z Francie pro svou rytířskost, kousek z Británie pro svůj euroskepticismus a konečně obsahuje také ingredienci španělskou; to pro brutální taktiku, kterou užívá.
Takto charakterizoval jeden z vyjednavačů Evropské unie jednu z největších potíží, jakou minulý týden zažil summit v Kodani v souvislosti s financováním rozšíření. Členské země evropské patnáctky se mezi sebou dohodly, že zaplatí za rozšíření 40,5 miliardy eur, což představuje mírné navýšení nad částku dohodnutou v říjnu v Bruselu (přesně o 2,4 miliardy). Ovšem především Polsko nepřestalo trvat na svém: jednak jeho vyjednavači tvrdili, že tato hrubá částka není příliš zajímavá, protože v čistých penězích prý znamená “pouhých dvanáct miliard pro všech deset zemí”; a navíc Poláci neodbytně požadovali větší dotace pro své farmáře. Připomeňme si: na počátku členství dostanou nováčci 25 procent výše podpor běžných v Unii a na 100 procent se dostanou až v roce 2013.
S tímto “nespravedlivým” systémem zemědělských subvencí nejsou pochopitelně spokojeny ani další kandidátské země, ale ty svou vyjednávací pozici nepovažovaly za natolik silnou, aby v “polské rebelii” udržely krok. Nakonec se ukázalo, že ani téměř čtyřicetimilionové Polsko nemá příliš šancí. “I my máme své veřejné mínění,” odpověděl jeden z vyjednavačů unie na argumenty polských diplomatů, že nízké dotace nedokážou doma vysvětlit. A dánský premiér Anders Fogh Rasmussen, který se snažil do poslední chvíle nalézt způsob, jak nováčkům příchod do EU osladit (pročež ho Německo nařklo z toho, že je příliš štědrý)? Ten se minulý čtvrtek viditelně hněval. Varoval Polsko, že pokud v sobě nenalezne dostatek flexibility k přijetí toho, co EU nabízí, může být rozšíření odsunuto na rok 2007: “Myslím, že by kandidátské země měly nahlížet na finanční balíčky jako na své vítězství. Je v nich strašně moc peněz a navíc přinášejí výhodu členství, což je samo o sobě cestou k prosperitě.”
Skutečná suma, kterou původní členské země za rozšíření o deset nových členů v příštích třech letech zaplatí, je ale o patnáct miliard eur nižší; o těch patnáct miliard, které přijdou do pokladny EU od nováčků coby členské příspěvky. Pokud rozdělíme zbylých 25 miliard eur mezi 370 milionů občanů současné patnáctky, vychází následující úměra: první tři roky rozšíření budou každého člověka ze současné EU stát 66 eur. Alternativní výpočet, který nabízí Centrum pro Evropskou reformu, dokazuje, že to bude víc. Při započtení všech výloh, které EU vynaložila v letech přípravných, přijde rozšíření na 67 miliard eur. I tak jde o částku malou v porovnání s náklady na sjednocení Německa. V letech 1990 - 1999 zaplatila německá vláda za integraci východoněmeckých zemí nejen do EU, ale i do struktur “západoněmeckých” 600 miliard eur.
Záchrana rysů, medvědů, pěnkav a malých herinků.
Navýšení finančního balíčku pro deset nových členských zemí, které se Dánsku jako právě předsedající zemi EU podařilo vyjednat, má být poukázáno především na krytí dvou potřeb. Zaprvé: jedna miliarda eur má nováčkům pomoci v prvním roce členství ustát finanční nápor, který může přijít. Za druhé: 900 milionů eur bude využito na úpravu nové Schengenské hranice včetně letišť těch zemí, které se v nové unii stanou hraničními.
Česká delegace byla v posledních dnech před summitem kritizována za to, že vyjednala pro svou zemi špatné podmínky. Česká republika má dostat asi 695 milionů eur, což podle přepočtu na jednoho obyvatele znamená, že Česko dostane zhruba 70 eur na hlavu, zatímco Maďarsko 136 a Slovinsko 108. Při odečtení pomoci, která České republice nenáleží, neboť je “speciální” (například na likvidaci jaderných elektráren či právě na úpravu vnějších hranic EU) je ale poměr pomoci vyrovnanější.
Potíž vyjednavačů všech zemí nespočívá samozřejmě pouze v číslech a podmínkách samotných, nýbrž také v tom, jak své výsledky zdůvodní doma - příštím voličům v referendech. Nejnadšeněji se do EU hrnou Maďaři, kteří pravděpodobně uspořádají všelidové hlasování jako první, aby pozitivně zapůsobili na voličtsvo okolních kandidátských zemí. Z hlediska možnosti vyhrát souhlas svých občanů mají podle všech předpovědí nejsložitější úkol vlády Estonska, Lotyšska a Litvy.
Budoucí kladné odezvě obyvatel kandidátských zemí měly pomoci také některé kompromisy, které se na poslední chvíli podařilo vyjednavačům “vybojovat”. Britský deník Independent v této souvislosti ironicky napsal: Jaká je cena za rozšíření Evropské unie? Život několika rysů, medvědů, pěnkav a malých herinků.
Vskutku: zatímco Česká republika vyválčila vyšší výrobní kvóty bramborové moučky, malťané smějí lovit své pěnkavy, Lotyšsku je dovoleno i nadále konzumovat podměrečné herinky, Estonci budou pokračovat v občasném lovu medvědů a ročně smějí odstřelit asi padesát rysů, a například Maďaři smějí svou třešňovici a meruňkovici exkluzivně nazývat Palinka.
Jestli je toto otisk historického usmíření mezi Západem a Východem, napsaly minulý týden některé evropské deníky, pak je to poněkud smutné. Jako kdyby se prý zapomnělo na samu ideu, na to, co se vlastně s Evropou stalo a stane.
Vítězný konec
Poslední rozšíření Evropské unie se uskutečnilo v roce 1995, kdy bylo do Unie přijato Rakousko, Švédsko a Finsko - bohaté státy. Nynější rozšíření přináší unii deset kolegů, jejichž společný hrubý domácí produkt se rovná Nizozemsku, středně velké ekonomice v rámci EU. Podle studií, které si Unie nechala vypracovat, bude trvat asi deset let, než se nové země v unii usadí. Zatímco někteří evropští politici a některá evropská média se v posledních dnech začali rozšíření unie - a tedy nováčků - poněkud bát, ekonomové jsou o poznání klidnější. Poslední analýza, zveřejněná Deutsche Bank, konstatuje, že “rozšíření může skončit pouze vítězně”. Nejinak míní také Evropská komise, která tvrdí, že členství v EU může ekonomikám nových členských zemí přinést růst ve výši 1,3 až 2,1 procenta - což by nakonec mohlo vést k celkovému oživení evropské ekonomiky vůbec.
