Ani deset let po pádu vlády premiéra Klause nejsou rány zaceleny
Motto: Proroctví Josefa Zieleniece: „V blízké budoucnosti v ODS zůstanou jenom ti, kteří se ve shodě se současným vedením strany domnívají, že lež a finanční machinace jsou legitimním nástrojem politiky.“ (23. října 1997)
Byla to nejdůležitější vnitropolitická událost od vzniku samostatné České republiky. Ačkoli se pro ni téměř okamžitě ujalo nelichotivé označení „sarajevský atentát“, dopadla přesně opačně než historická předloha. Bývalý premiér Václav Klaus se ze státní návštěvy bosenské metropole (v obou případech de facto zbytečné a riskantní) nevrátil v rakvi jako kdysi chudák František Ferdinand d´Este a jeho choť Žofie, nýbrž v plné síle a s chutí uhájit integritu své Občanské demokratické strany. V tom ho kromě jiných při narychlo svolaných proklausovských manifestacích v ulicích Prahy vydatně podpořila i manželka Livia, takže ODS svou krizi nakonec ustála s Klausem v čele. Ani nově vzniklou Unii svobody, založenou později odešlými „atentáníky“ Janem Rumlem a Ivanem Pilipem, nepostihlo „jen“ čtyřleté umírání jako uvězněného sarajevského střelce Gavrila Principa. Celých osm dlouhých let se unionisté pomalu propadali u voličů, než při loňských volbách zhasla jejich hvězda docela. Co však dostalo na frak, byla pravicová politika, protože následovalo osmileté období vlád řízených ČSSD - a možná i slušná politika jako taková. Od vlastního „atentátu“, kdy Ruml s Pilipem vyzvali Václava Klause - toho času v Sarajevu - k rezignaci na funkci šéfa ODS, uplyne 28. listopadu deset let. Je to dostatečný odstup, aby protagonisté mohli udělat za roztržkou tlustou čáru? Neodváží se aspoň někdo z nich prolomit mlčení, které dodnes panuje kolem údajného zahraničního konta ODS či tušených příjmů ze zahraničí? A co „Sarajevo“ vzalo nebo dalo české politické scéně?
Dusná předehra.
Sarajevskou krizi předznamenalo už jaro 1996. Tehdy se ukázalo, že údaje o dvou největších sponzorech ODS Radžívu M. Sinhovi z Mauricia a Lajosi Bacsovi z Budapešti jsou falešné. První muž o ničem nevěděl, druhý byl roky mrtev a strana nebyla schopná doložit původ darů. Později, za druhé Klausovy vlády, přibylo sporů o vývoj ekonomiky, přišly takzvané balíčky, narostly i koaliční třenice mezi ODS Václava Klause, lidovci Josefa Luxe a ODA Jiřího Skalického. „Sarajevo nezačalo na výkonných radách ODS, ale na jejím poslaneckém klubu,“ vzpomíná pro týdeník EURO poslanec Vlastimil Tlustý. „Začaly se tam přenášet spory z vlády. Postupně sílily odlišné názory Klause, jeho místopředsedů Josefa Zieleniece a Ivana Pilipa a tehdejšího ministra vnitra Jana Rumla. A teprve paralelně s tím přišly problémy se sponzory. To byla až ta pověstná poslední kapka, kterou přetekl džbán,“ říká. Svým dílem přispěl k polarizaci ODS i bývalý místopředseda Miroslav Macek, který 11. září 1997 zveřejnil materiál Věc: Krize důvěry, podle kterého se strana měla vrátit k programu z počátku devadesátých let. „Situace v ODS byla už měsíce před Sarajevem velmi napjatá,“ líčí Macek pro týdeník EURO. „Josef Zieleniec radil širší rozkročení mezi voliči. Řada lidí se domnívala, že Václav Klaus už by neměl být předsedou, že straně škodí. Že je třeba změnit vedení, styl, a dokonce i obsah ODS. Vždycky však za tím byla menší politická zásadovost, než měl Klaus. Pro mne ta situace byla lidsky až nepříjemná. Probíhalo třeba zasedání grémia a Ivan Pilip si někde v rohu něco šuškal do mobilu, někdo neříkal už vůbec nic, jiní po sobě koukali. Vládla nepříjemná atmosféra a bylo jasné, že je něco ve vzduchu,“ popisuje Macek.
Zahraniční konto.
Šestadvacátého září 1997 se v pracovně Václava Klause konalo grémium ODS, na němž hlavní manažer Tomáš Ratiborský mimo jiné rozebíral možnost koupit nové stranické sídlo na Malé straně (bývalá budova firmy PVT) v ulici Tržiště za 170 milionů korun. A měl údajně oznámit, že k dispozici jsou peníze ze zahraničí. Co se však tehdy skutečně na zasedání řeklo, popisuje dodnes každý z účastníků jinak. Václav Klaus před lety u soudu sdělil, že si nic nepamatuje. Jan Ruml tvrdí, že šlo o pokus přenést odpovědnost na orgány strany. „Mluvilo se o kontu. To původně bylo soukromou věcí jednotlivců, ale protože se měnilo vedení, bylo třeba měnit podpisová práva. Řešilo to vedení ODS a zjistilo se, že jde o černé, nezdaněné sponzorské prachy. Ti lidé, kteří to věděli, mlčeli. A ti, kteří to nevěděli, najednou zjistili, že nesou odpovědnost za něco, o čem vůbec neměli tušení,“ uvedl Ruml pro týdeník EURO. Totéž dosvědčuje Josef Zieleniec: „Pustit se prostřednictvím stranických orgánů do velkých defraudací, to bylo zásadní ohrožení ODS.“ Jenže Ratiborský, který v současnosti působí jako lobbista v Mostě, dnes stejně jako před deseti lety a při policejním vyšetřování existenci konta popírá. Prý tehdy jen tlumočil nekvantifikovanou možnost sponzorského daru ze zahraničí - od koho a z jaké země si však nepamatuje. Jediný člen vedení ODS, který se ho prý ptal na podrobnosti, byl Macek. „Ano, ptal jsem se ho,“ potvrzuje tehdejší místopředseda, „říkal jsem: 'O jakých penězích jsi to mluvil?' A Ratiborský mi odpověděl: 'Je tu zahraniční subjekt, který by byl ochoten nám přispět. Dokonce by byl ochoten být zveřejněn, ale jen za předpokladu, že neřeknu jeho jméno, jinak žádné peníze nedostaneme.' Mě fascinovalo, že se na to tehdy Ratiborského nezeptal nikdo rovnou na grémiu. Zieleniec řekl jen: 'Nemluvme vůbec o takových věcech,' ale dál se neptal. Tázajícím by se bývalo dostalo odpovědi a žádná fáma nemusela vzniknou,“ usmívá se Macek.
Dvě špatné výhybky.
Tlustý zdůrazňuje, že problém konta byl jen rozbuškou v jiném dlouhotrvajícím procesu. V té době se totiž začala rozpadat koalice mezi Václavem Klausem a tehdejším prezidentem Václavem Havlem. „To byl strašný problém ODS. Ta tehdy milovala Klause stejně jako Havla a najednou si musela vybrat. A nejen to. Požadavek zněl: buď s jedním proti druhému, nebo s druhým proti prvnímu. To bylo pro řadu mých kolegů trauma. I členové vlády se logicky začali rozcházet k jednomu nebo k druhému,“ popisuje Tlustý. Třiadvacátého října 1997 poprvé zahřmělo, když odstoupil Zieleniec. Sarajevská bouřka však přišla až o měsíc později. „Hodnotím to naprosto identicky jako před pěti lety. Byl to evidentní pokus zlikvidovat ODS, její pozici v naší zemi. A bohužel toto úsilí trvá přerušeným způsobem dodneška,“ řekl k „Sarajevu“ před pěti lety pro Lidové noviny Václav Klaus. Na svém hodnocení však dodnes trvá i Jan Ruml. „Nebyl to žádný puč,“ zdůrazňuje. „Neměli jsme nic připraveného. Ale nebyla to ani zpackaná akce, nic bych dnes asi neudělal jinak,“ hájí svůj postup. „Neměl jsem totiž v úmyslu čistit celou politickou scénu. Chtěl jsem řešit situaci v ODS. Ono se to strašně těžko vysvětluje, protože Klaus je historicky vítězem situace. Takže všechno nazývá optikou vítěze,“ připouští. Při zpětném pohledu vidí dvě události, které rozhodly o neúspěchu protiklausovské opozice. První je odchod Josefa Luxe a lidovců z koalice. Navzdory tomu, že Ruml šéfa KDU-ČSL žádal, ať dá ODS šanci vyřešit si vnitrostranickou krizi do chystaného tříkrálového bilancování koalice (6. ledna 1998), kdy měla být na žádost Luxe beztak restrukturalizována vláda. „Nepředpokládal jsem, že chce položit vládu,“ krčí dnes Ruml rameny. Počítal prý naopak s tím, že Klaus odejde na nejbližším kongresu z funkce předsedy strany. „My jsme však naopak výzvou Klause k rezignaci tu ODS kolem něho semkli,“ přiznává. Za svou druhou chybu Ruml označuje, že nezůstal v čele Unie svobody o dva roky déle, aby stranu více stmelil a aby po pádu Špidlovy vlády odešla do opozice, kde by nabrala dech. Strana se podle něho rozštěpila a Ruml chtěl, aby se eventuálně rozpadla v opozici, nikoli ve vládě. Touha po moci však prosadila své. „Zbyli jen mlynářovci. Byl to čirý pragmatismus Pavla Němce, který byl schopen udělat pro setrvání ve vládě vše. A to unii zabilo,“ vysvětluje zakladatel unie.
Ruml: Zklamali mě Kühnl a Mlynář.
„V Unii svobody mě nejvíce zklamali Karel Kühnl, že je takový obojetný, a Vladimír Mlynář, že je pro kariéru schopen udělat cokoli,“ soudí Ruml. V období sarajevských událostí ho prý ale nejvíce překvapili Ivan Pilip a Václav Klaus. Pilip tím, že mu sám přispěchal na pomoc při výzvě Klausovi k odstoupení. „To je nevysvětlitelná věc. Vždyť si jako korunní princ ODS mohl počkat půl roku a byl by předsedou. Já byl přitom na odchodu z politiky,“ kroutí Ruml hlavou. Od Klause zase nečekal, že spor převede do osobní roviny a že tak rychle odejde do opozice. „To jsem si myslel, že neudělá. Měl možnost začít dělat v ODS pořádek, aniž by odcházel. On však úplně rezignoval a nebýt Macka, který ho křísil na poděbradském kongresu, odešel by už před ním,“ míní. Macek však vidí křivku Klausových nálad jinak. „V Poděbradech byl silný. Ale je pravda, že když mě volal ze Sarajeva, byl psychicky na dně. Václav Klaus je člověk, který absolutně nemá rád jakékoli násilí. Projevy agrese vůči němu ho velmi znejišťují. A on tehdy volal a popisoval, jak na letišti v Sarajevu stojí tanky se zapnutými motory a reflektory, jak tam jsou vojáci se samopaly. Dovedu si představit, že ho to totálně deptalo, a do toho ještě zprávy o dění v Praze. Je pravda, že jsem mu tehdy naléval energii. Říkal jsem, že je třeba bojovat, a že kdyby se nepodařila obrana a vzbouřenci se zmocnili ODS, pak je pořád možnost založit novou stranu. Jakmile se však Klaus vrátil, byl to zase ten starý bojovník,“ vzpomíná Macek, co zažil s nynějším vrchním velitelem české armády.
Macek, Novák a skartování.
I Macek přiznává, že při trapně komické tiskovce s bývalým tenistou a podnikatelem Milanem Šrejberem, na níž prasklo sponzorování ODS zprivatizovanými Třineckými železárnami, měl chuť se zvednout a odejít. „To, co tam Šrejber předváděl, bylo pro mne velmi nepříjemné. Až tam jsem zjistil, že je to takový blekotavý typ. Bojoval jsem vnitřní boj, že se zvednu a bez řeči odejdu. Ale nešlo to, proto jsem se začal smát, abych dal najevo svůj názor,“ líčí. I Macek si myslí, že kdyby Pilip nebyl netrpělivý, mohl se stát na jaře 1998 šéfem strany.
Ruml je dodnes přesvědčen, že právě Macek po vypuknutí skandálu se sponzory a s kontem nejvíce bránil rozkrytí skutečných finančních poměrů v ODS. „Když řešili Šrejbera, volal mi Klaus, abych u toho také byl. Proto jsem je pozoroval: Macek běhal za Liborem Novákem (bývalý výkonný místopředseda - pozn. red.) a prosil ho, ať všechno vezme na sebe. Že prý se bude moci v budoucnu zařídit - advokátní kancelář, peníze a podobně,“ vzpomíná. Na Macka později podle Rumla poukázal i Bohdan Dvořák, který vydržel dozírat na „postpoděbradskou“ stranickou kasu pouhý měsíc a bez upřesnění důvodů rezignoval. „Bohdan mi říkal, že všechno, co jsme tehdy tvrdili, byla pravda. A že v ODS nebyla vůle nic vyřešit. Prý tam skartovali tisíce dokumentů, aby se na nic nepřišlo, což vím i od jiných lidí z hlavní kanceláře. Odváželo se to a skartovalo právě na pokyn Miroslava Macka,“ tvrdí jednoznačně Ruml. Také Bohdan Dvořák v rozhovoru pro týdeník EURO v lednu 2006 potvrdil, že tušil, proč v centrále ODS nebyla vůle vydat ke kontrole starší cestovní příkazy. Na otázku, nenastal-li čas podezření upřesnit, Dvořák odpověděl: „Ne. Vlastně se bojím, aby to náhodou někdo neotevřel. Dá se předpokládat, že v rámci dramatické volební kampaně (na jaře 2006 - pozn. red.) by to mohlo někde padnout. Je to sice passé, ale netuším, v jakém stadiu je dnes možné tyto věci zahrát.“
„To jsou absurdity a drby,“ reaguje Macek Podle něho si tehdejší rebelové chtějí jen vylepšit obraz, protože se mýlili a prohráli. „Medicínsky je mi to jasné. Kdo někdy v hlavní kanceláři seděl a viděl, jaký tam byl absolutní nepořádek v papírech, jak tam chyběla jakákoli štábní kultura a organizace, pak představa, že by se tam nějaký konkrétní papír našel, neřkuli skartoval, je nesmysl. Kategoricky to popírám,“ říká Macek pro týdeník EURO. Ratiborský na dotaz ohledně skartování odpovídá otázkou. „Co by tam kdo hledal? V hlavní kanceláři byla účtárna, která vedla řádné účetnictví, nic nestandardního. V minulosti tam byla řada kontrol finančního úřadu a vše bylo v pořádku. A ani skartovačky jsme žádné neměli. To bude nějaký drb,“ dodal s tím, že s Dvořákem nevycházel. „Nemám pocit, že by se věci snažil nějak moc řešit. Na hlavní kancelář a na grémia moc nechodil. Spíše image ODS uškodil. Schovávat se za morální formulky je jednoduché,“ zpochybňuje Dvořákovu roli.
Tlustý i Železný měli plán.
Možná by „sarajevská krize“ dopadla jinak, kdyby její aktéři akceptovali tehdejší plán Vlastimila Tlustého. „Dosud jsem to nikde neřekl. Scénář vycházel z toho, že v Poděbradech by byl Václav Klaus zvolen šéfem ODS, ale pak by se této funkce zřekl ve prospěch neutrální osoby - nikoli ovšem mě,“ zdůrazňuje Tlustý pro týdeník EURO. „Zároveň měl být Klaus zvolen čestným předsedou ODS a kandidátem na příštího prezidenta. Otázka šéfa vlády řešena nebyla, směřovalo se už tehdy k předčasným volbám. ODS by však zůstala nerozštěpená, nebylo by vítězů ani poražených. Všichni, s nimiž jsem tehdy mluvil - Ivan Kočárník, Jan Stráský, Ivan Pilip, Jan Ruml, Václav Klaus -, to tehdy schválili, ale realizováno to nebylo,“ lituje dodnes iniciativní poslanec. Ruml zase vypráví, jak mu v době vysokých preferencí US a odlivu zájmu o ODS nabídl ředitel TV Nova Vladimír Železný, že mu „poskytne další materiály proti Klausovi“ a že Unii svobody pomůže s volební kampaní. „Poslal jsem ho do p… Okamžitě,“ tvrdí Ruml. Železný, jehož Nova měla na krku hrozbu stomilionové Klausovy žaloby kvůli zveřejnění informace o údajné vile šéfa ODS ve Švýcarsku, se s Klausem mimosoudně dohodl a od té doby panovala mezi Novou a ODS idyla. „Nevidím důvod, proč bych se měl k této záležitosti vyjadřovat,“ vzkázal týdeníku EURO Železný a odmítl odpovědět na zaslané dotazy. Zato Miroslav Macek má komentář po ruce. „O žádné nabídce Železného Rumlovi jsem nevěděl. Ale jsem skeptický, vyděrač má moc pouze tehdy, když hrozí. Ne, když to rozbalí. Myslím, že si Železný strašně naběhl s vilou ve Švýcarsku. Nechápu, jak se to takovému profesionálovi vůbec mohlo přihodit,“ diví se.
Strakovka plná vajglů.
Rebely i klausovce rozděluje po deseti letech i hodnocení vývoje, který nastal po volbách v červnu 1998. Zieleniec tvrdí, že ODS před rokem 1997 by opoziční smlouvu s Milošem Zemanem nikdy nepodepsala, pak to však už nebyl takový problém. „Lidé, kteří v tom byli tím či oním způsobem namočení, začali táhnout za jeden provaz. A i opoziční smlouva byla vzájemnou tolerancí ekonomického vlivu, řečeno eufemisticky,“ míní bývalý šéf diplomacie. Také Ruml si myslí, že cesta k opoziční smlouvě byla vydlážděná právě nedokončeným procesem očisty ODS. Důsledky smlouvy jsou podle něho patrné dodnes v různých dozorčích radách polostátních podniků. „Strašně poškodila kvalitu demokracie v Česku,“ říká. Macek je kupodivu v hodnocení Zemana mnohem příkřejší. „Byl to nejhorší premiér, jakého jsme tady měli. Naučil žít lidi na dluh jako narkomany. Byl však i neskutečně líný a nepracovitý. Stačilo přijít na úřad vlády, vidět ty popelníky plné vajglů a člověku se udělalo zle. Neskutečný bordelář, který nezmanažuje ani sám sebe, neustále přimázlý. Netušil, co se pod ním děje, všichni si tam začali hrát svoje soukromé kšeftíky. Bude dnes říkat: 'Opravdu tam ten František Mrázek chodil?' Taková věta je přece na popravčí četu,“ pohoršuje se bývalý místopředseda ODS. Jenže právě on byl autorem nápadu opoziční smlouvy, kterou s ČSSD podepsala jeho strana a jež Zemana vpustila hlavním vchodem do Strakovky. Ruml přitom připomíná, že všechno mohlo být jinak. „Ještě po smrti Luxe (podzim 1999 - pozn. red.) jsem Klausovi navrhoval stodvojkovou koalici ODS, US a KDU-ČSL. Říkal jsem mu: Lux už tomu nebrání, premiér ať je z ODS, ty to můžeš garantovat a máš zaděláno na prezidenta. Klaus si to psal do notýsku a druhý den mi řekl, že to nejde. Mluvil prý o tom s vedením ODS, panovala tam údajně obrovská nedůvěra k unionistům. To už však byli zaháčkování s ČSSD,“ myslí si Ruml.
Haupt ist immer der efekt.
Protagonisté „Sarajeva“ jsou dnes spolu podle svých slov většinou schopní normálně komunikovat. Třeba Macek s Pilipem spolu loni strávili společný večer u jednoho stolu na pražském Primátorském plese, protože Macek studoval medicínu s rodiči Pilipovy manželky. „Bavili jsme se velmi přátelsky a otevřeně,“ vzpomíná bývalý zábřežský stomatolog. Zároveň však loni většina občanských demokratů v Senátu odmítla Rumla zvolit zástupcem ombudsmana. „Řada senátorů ODS mi dala hlas, ale veřejně to neřeknou. Minulost už asi nevadí, ale jakmile jde o nějaké političtější věci, cítí člověk stále propast,“ hodnotí to Ruml.
Je zřejmé, že finanční zdroje ODS a osobnost Václava Klause i po deseti letech dělí českou pravici. Jizva nemizí. „Unie svobody by sice beze mne asi nevznikla, ale já ji také hned na začátku nejvíce zatížil. Nebyl jsem schopen dodělat Klause,“ lituje Ruml dodnes své nedůslednosti z konce roku 1997. Uvádí lidské ohledy. Seděl předtím s Klausem šest let ve vládě, a vnímal ho proto trochu i jako oběť tehdejší situace. „Nebyl jsem schopen razantního činu, říct, že jsou to všechno zloději, nevolte je, poničili pravici v této zemi,“ mrzí Rumla. Na vítěznou protistranu však lítost neplatí. „Haupt ist immer der efekt (nejdůležitější je vždy výsledek - pozn. red.), a ten je jednoznačný,“ říká triumfálně Miroslav Macek. „Podíváte-li se, jak skončili politici, kteří tehdy odešli z ODS, vidíte, že jsou skoro všichni mimo politiku a jejich kariéra dopadla velmi neslavně. To je třeba k tomu desátému výročí říct. Kdežto většina těch, kteří zůstali s Václavem Klausem, v politice buď zůstává, nebo odešla důstojně. Švýcarské konto byl jen klacek pohodlně ležící u cesty, aby se dal zvednout a použít,“ zdůrazňuje Macek personální příčinu tehdejších událostí. „Sarajevo“ podle něho ODS dokonce prospělo, protože jí přihrálo až o dvě procenta voličů navíc. A udělal by dnes Macek přece jen něco jinak než před deseti lety? Protože existují mobilní telefony, měl by prý dnes méně práce a nemusel by strávit celou noc po sarajevských událostech u pevné linky, když by obvolával a organizoval podporu pro Klause…
Kdo je kdo po deseti letech: 1997 - 2007
- Václav Klaus premiér, předseda ODS - prezident
- Miroslav Macek místopředseda ODS - důchodce, poradce
- Tomáš Ratiborský hlavní manažer ODS - lobbista
- Vlastimil Tlustý poslanec ODS - poslanec ODS
- Josef Zieleniec místopředseda ODS, vicepremiér, ministr zahraničí - europoslanec
- Jan Ruml ministr vnitra, poslanec ODS - předseda dozorčí rady vydavatelství R-Presse, vydávajícího týdeník Respekt
- Ivan Pilip místopředseda ODS, ministr financí - realitní podnikatel
- Bohdan Dvořák místopředseda ODS - podnikatel v účetnictví
- Václav Havel prezident - důchodce, dramatik
- Vladimír Mlynář šéfredaktor týdeníku Respekt - podnikatel
- Milan Šrejber podnikatel - podnikatel
- Vladimír Železný ředitel TV Nova - europoslanec
- Josef Lux vicepremiér, šéf KDU-ČSL - zemřel
- Libor Novák bývalý výkonný místopředseda ODS, poslanec - neznámo
Pramen: ČTK
Jak Klaus osvěžil paměť Tlustému Od bouřliváka k loajálnímu funkcionáři. Takovým vývojem prošel od podzimu 1997 do jara 1998 poslanec ODS Vlastimil Tlustý. „Odjíždím velmi rozezlen nad skandálem kolem konta ODS ve Švýcarsku a také se zásadním požadavkem rozsáhlé personální změny,“ řekl Tlustý deníku Právo 1. prosince 1997, když po skončení regionálního sněmu středočeské ODS v Mělníku odjížděl do Prahy na zasedání výkonné rady strany. O dva měsíce později (21. ledna 1998) byl však zvolen předsedou „zbytkového“ poslaneckého klubu ODS, který zůstal věrný Václavu Klausovi. V mezidobí proběhla pozoruhodná událost, kdy Klaus při zasedání výkonné rady, kde byl vyzýván k rezignaci, připomněl Tlustému jejich nečekané setkání v Japonsku v roce 1994. Historku dnes vyprávějí různí aktéři po svém.
Vlastimil Tlustý: „To je story, kterou už dříve přebásnil Ivan Pilip, protože on prodával IPB Nomuře. Přesně je to takto: Na jedné z dřívějších výkonných rad, na níž se mluvilo o sponzorech, vystoupil Václav Klaus. A řekl: 'Když chcete u všeho zkoumat sponzory, měl by vám například poslanec Tlustý vysvětlit, kdo mu sponzoroval cestu do Japonska, když jsem ho tam náhodou potkal.' A já - protože znám efekt takovýchto větiček - jsem řekl: 'Ano, to hned objasním. Cestu sponzorovala americko-japonská nadace pro rozvoj střední Evropy. Šlo o konferenci kdesi v japonských horách. A při té příležitosti, když jsem byl v Tokiu, byl tamtéž na premiérské návštěvě Václav Klaus. A šel jsem ho navštívit do hotelu, jako že hezká náhoda.' Vysvětlení mi však nebylo nic platné, rozšířila se verze o mé údajné návštěvě Nomury. Nikdy jsem však v Japonsku u Nomury nebyl, nenavštívil jsem ji.“
Miroslav Macek: „Tak u toho jsem byl. Nešlo o žádné 'plesknutí' Tlustého přes prsty. Myslím, že Tlustý na Klausova slova ani nereagoval. Klaus byl zvyklý zahajovat zasedání úsměvnými historkami. Řekl: 'Představte si, že jsem v Japonsku a v rámci oficiální návštěvy navštívím také Nomuru, a kdo mě tam nevítá na chodbě - Vlastimil Tlustý!' A víc k tomu neřekl. Nevěřím, že to mělo někoho pacifikovat. To nebyla Klausova metoda.“
Tomáš Ratiborský: „Vzpomínám si na to. Vím, že Vlasta na výkonné radě s něčím vystupoval, a předseda pak rekapituloval debatu. A jen tak mimoděk, když dospěl k názoru Vlasty Tlustého, tam tato vzpomínka zazněla. Ale spíše zvesela, ne jako výtka: 'Nebyl jste to vy, koho já jsem tenkrát potkal…?' Předseda sice většinou neříká nic jen tak, ale toto bylo řečeno jen tak, náhodou.“
Jan Ruml: „Volalo se tehdy po odstoupení Klause. Klaus vstal a řekl, že tedy odstoupí, ale ještě předtím, že by se rád dozvěděl, proč onehdy potkal Vlastimila Tlustého v Japonsku, kde byl v delegaci Nomury. A Tlustý pak Klausovi věc vysvětloval mezi čtyřma očima.“
Ty peníze nebyly zadarmo Odchodu z ODS nelituji, říká její bývalý místopředseda, europoslanec Josef Zieleniec
EURO: Před deseti lety jste prorokoval ODS, že v ní zůstanou jen stoupenci lží a finančních machinací v politice. Je taková dnešní ODS? ZIELENIEC: Určitě jsem tehdy nevěštil na desítky let dopředu. Pouze jsem reflektoval krizi v ODS, která souvisela s problémem konta, které velká část vedení strany nechtěla nebo nemohla řešit. Byl to jen popis situace.
EURO: A zůstali podle vás v ODS stoupenci lží a finančních machinací? ZIELENIEC: Nepochybně to, co nastalo po rozštěpení ODS, vedlo k jistému typu normalizace, semknutí se na bázi více věrnosti než zásadovosti. Odešli ti nezávisleji přemýšlející. ODS před rokem 1997 byla mnohem pluralitnější strana než po roce 1997. Výsledkem vnitřních debat kdysi bylo třeba to, že se ODS chovala proevropsky. Trauma z rozštěpu trvalo několik let. Nedovedu si představit, že ODS před rokem 1997 by přistoupila na opoziční smlouvu. Teď už však má ODS za sebou generační proměnu.
EURO: Myslíte si, že finanční machinace, o kterých mluvíte, pomohly ODS i k přežití po volbách v roce 1998? ZIELENIEC: Nemyslím si, že by pomohly přežít, ale vedly k semknutí. Lidé, kteří v tom byli tím či oním způsobem namočení, začali mnohem více táhnout za jeden provaz.
EURO: Kolem vaší rezignace v říjnu 1997 panuje dodnes nejasno. Nenastal po deseti letech čas říct, co konkrétně jste se tehdy dověděl o zahraničním kontu ODS? ZIELENIEC: Neřekl jsem to v té době z jednoduchého důvodu. Vy novináři často říkáte: Nemáš-li jasné důkazy, mlč. Nedělej dusno, nemůžeš-li někoho chytit za ruku. Je pravda, že koncem září 1997 přišel hlavní manažer ODS Tomáš Ratiborský s tím, že existuje zahraniční konto a že debata o tom probíhala ve vedení ODS asi měsíc, do mého odchodu. Měsíc jsem se dožadoval řešení a pak jsem kolegům řekl, že z toho vyvozuji důsledky. Více než ty poměrně otevřené debaty na stole neleželo. Ale na druhé straně byly ony debaty naprosto explicitní. Tam nebylo žádných pochyb, jak to bylo.
EURO: ODS si později nechala provést forenzní audit. Přesvědčil vás jeho poměrně bezproblémový výsledek? ZIELENIEC: Ne. Jak vás může přesvědčit audit, pokud někdo někde vede něco mimo účetnictví a má-li v zahraničí ulité tajné konto? Problém toho konta není jen částka. Nezapomeňte, že jsme tehdy byli v procesu vrcholící reformy s obrovskými majetkovými přesuny kvůli privatizaci. Ty peníze nebyly zadarmo.
EURO: Dnes lze říct, že revolta proti tehdejšímu vedení ODS nevyšla. Nelitoval jste nikdy, že nebýt vaší rezignace, mohla se krize vyřešit standardně na příštím kongresu? ZIELENIEC: Neodešel jsem proto, že bych očekával, že se něco stane, nebo nestane. Odešel jsem proto, že jsem s takovými věcmi nechtěl nikdy v životě nic mít. Šlo o střet s problémem šlendriánu a korupce. V takovém okamžiku je životně důležité se v pravý okamžik umět správně rozhodnout. Takže mám pocit satisfakce.
EURO: Přetrvává v dnešní Topolánkově ODS něco z toho, co vám vadilo v roce 1997? ZIELENIEC: Teď pod povrch nevidím. Vedení však na mne dělá dobrý dojem. Rozhodně, když srovnáte lidskou kvalitu a profesionální integritu těchto lidí a toho, co se odehrává v poslední době v ČSSD, je to nesrovnatelné. Myslím, že osoba typu Gross v ODS neexistuje.
Chronologie událostí:
- 11. září 1997 - místopředseda ODS Miroslav Macek předkládá materiál Věc: Krize důvěry
- 26. září 1997 - grémium ODS, kde měl Tomáš Ratiborský mluvit o možnosti peněz ze zahraničí
- 23. října 1997 - odstupuje Josef Zieleniec
- 24. listopadu 1997 - tiskovka podnikatele Milana Šrejbera a Miroslava Macka ke sponzorství
- 28. listopadu 1997 - podle ČT má ODS přístup ke 170 milionům korun na kontě ve Švýcarsku
- - Ivan Pilip a Jan Ruml vyzývají Václava Klause k rezignaci
- - lidovci vystupují z koalice, o den později i ODA
- 30. listopadu 1997 - Václav Klaus podává demisi, padá vláda
- 1. prosince 1997 - kauzu konta začíná šetřit policie
- 9. prosince 1997 - projev Václava Havla v Rudolfinu, kritika Klause
- 13. - 14. prosince 1997 - mimořádný kongres ODS v Poděbradech, Klaus opět předsedou strany. Dohled nad financemi převzal Bohdan Dvořák.
- 19. prosince 1997 - Ruml s Pilipem založili názorovou platformu v ODS
- 2. ledna 1998 - Václav Havel jmenoval pětiměsíční vládu Josefa Tošovského
- 8. ledna 1998 - členové frakce opouštějí ODS
- 15. ledna 1998 - Bohdan Dvořák rezignuje po sporech kolem odevzdání cestovních příkazů
- 16. ledna 1998 - ODS zadává forenzní audit u firmy Deloitte and Touche
- 17. ledna 1998 - založena Unie svobody, později předsedou Jan Ruml
- 1998-2001 - vyšetřování a soud s Liborem Novákem. Odseděl si 40 dní ve vazbě, zproštěn viny. Tehdejší ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš proti tomu nepodal stížnost k Nejvyššímu soudu.
Peníze ze zahraničí Už si nepamatuji, říká i dnes bývalý hlavní manažer ODS Tomáš Ratiborský
EURO: Na grémiu ODS 26. září 1997 jste měl poprvé sdělit, že strana má k dispozici peníze ze zahraničí, což se později stalo důvodem odstoupení Josefa Zielenice a následně i „sarajevského atentátu“. Nelze po deseti letech prozradit, o jaké peníze mělo jít? RATIBORSKÝ: Není co odhalovat. To byly… počkejte, jak to bylo… To byla prostě nějaká nabídka ze zahraničí od nějakého sponzora, už si nevzpomínám jakého…
EURO: Mělo jít o 170 milionů korun. To přece nelze zapomenout. RATIBORSKÝ: Ne, o částce se nemluvilo. Rozhodně jsem o částce nemluvil. Jestliže o ní někdo mluvil, pak o ní možná věděl, já ne. Byla to spíše nabídka v rovině potenciální možnosti. Že to někteří lidé překlopili do jiné roviny, to je jejich problém.
EURO: A kdo onu možnost nabídl? RATIBORSKÝ: Netlačte mě do rohu, protože to skutečně nevím. Odpovím na to stejně: Prostě to byla potenciální nabídka. Už si opravdu nepamatuji, kdo s tím přišel, že by byla možnost si nějaké prostředky…
EURO: Dostal nabídku někdo z vedení ODS? Kdo? RATIBORSKÝ: Ne, to ne.
EURO: Nebo to kdosi ze zahraničí nabídl přímo vám? RATIBORSKÝ: Šlo o přenesenou informaci, kterou jsem měl. Říkal jsem pouze, že by byla možnost, nic více. Ekonomická situace ODS byla opravdu špatná. Byli jsme v dluzích, dlužili jsme i bankám. Ten stav jsem zdědil, když jsem v roce 1996 nastoupil. Nemohl jsem si za půl roku žádného sponzora vyčarovat.
EURO: Kdo s možností peněz ze zahraničí tedy přišel? RATIBORSKÝ: Já fakt… Upřímně řečeno, nevzpomínám si. Prostě ona informace zazněla standardním způsobem. Nerozvíjeli jsme to.
EURO: Nepřišla možnost přes někoho, kdo později z ODS odešel? RATIBORSKÝ: Heleďte se, nevím. Opravdu si nevzpomínám. Ale každopádně se to dále nerozvíjelo. Zaznělo to na grémiu a nikterak se to dále nerozpitvávalo.
EURO: Miroslav Macek říká, že jako jediný se vás na celou věc po grémiu ptal, když jste spolu odjížděli. Co jste mu řekl? RATIBORSKÝ: S Mirkem jsme se o tom bavili, protože měl chod hlavní kanceláře jako místopředseda na starost. Ale i když se s Mirkem Mackem budete bavit, nepředpokládám, že vám řekne něco širšího, něco objemnějšího. Není co. Prostě jsme to nějakým způsobem prodiskutovali, a to bylo vše. Šli jsme od toho. Na grémiu to totiž vyvolalo spíše negativní než pozitivní reakce.
EURO: Kdybyste předem věděl, jaký poprask vaše informace o možnosti peněz ze zahraničí pro ODS vyvolá, řekl byste ji? RATIBORSKÝ: Myslím, že tam zaznělo, co zaznít mělo.
EURO: A hlasovalo se tehdy o nabídce? RATIBORSKÝ: Vedla se jen krátká debata. Na grémiu se nikdy moc nehlasovalo. Věci se probíraly, a když se nenašla většinová vůle, témata se dále neřešila.
EURO: A kdo o možnosti peněz ze zahraničí informoval vás? RATIBORSKÝ: Už si na to konkrétně nevzpomínám. Vím, že jsem informaci předal tak, jak jsem ji předal. Kdybych měl pocit, že jsem udělal chybu, pak jsem ji tehdy asi neříkal.