Mizí specifické rysy národních směrů a škol, tvrdí Lucille Tenazasová
„Je důležité mít otevřenou mysl, vidět nová místa, potkávat nové lidi, mít nové zážitky a zkušenosti a nikdy se neuzavřít světu,“ říká o své práci přední světová grafická designérka Lucille Tenazasová. „Dívám se na věci kolem sebe, vnímám. Ve své práci se snažím vždy vycházet ze sebe, ne z práce někoho jiného,“ dodává odbornice, která letos vedla mezinárodní porotu na 23. mezinárodním bienále grafického designu v Brně. Tato nejstarší přehlídka grafického designu na světě byla letos věnována ilustraci a písmu v knihách, časopisech, novinách a digitálních médiích. Specifikem grafické tvorby Lucille Tenazasové je hra s jazykem a důraz na typografii. Mezi její zákazníky patří například Mezinárodní letiště v San Francisku, Golden Gate National Parks Association, Muzeum moderního umění v San Francisku nebo Stanford University Art Museum. Vizuální identitu vytváří společnostem Champion Paper Corporation, Metro Furniture či IDEO Product Developement.
Pocházíte z hlavního města Filipín Manily. V jakém prostředí jste tam vyrůstala a co vás vedlo k rozhodnutí stát se zrovna grafickým designérem?
Nebyl to nějaký konkrétní okamžik. Vždy jsem kreslila, byla jsem to talentované dítě v rodině a rodiče mě nesmírně podporovali, abych se stala umělkyní. Na Filipínách tehdy nebylo běžné živit se uměním. Rodiče spíše podporovali děti, aby se staly lékaři, architekty, právníky, ale rozhodně ne umělci. U mě se ale něco takového očekávalo.
Vždy mě velmi zajímaly plakáty, knihy a grafické práce a ke konci střední školy jsem pochopila také zásadní rozdíl mezi umělcem a designérem. Mnoho designérů, i někteří mí žáci, se věnují designu kvůli penězům. Říkají si, mohu být dobrý umělec, ale radši se budu věnovat práci, která vydělá víc peněz. To pro mne nebyl ten pravý důvod. Mohla jsem být malířkou či sochařkou, ale pro mě nakonec bylo důležitější působit na ostatní, něco sdělovat, vyprávět, což je úkol právě designéra. Moje matka byla učitelka a grafik musí také neustále něco vysvětlovat. Umělec položí otázku, ale nemá zájem na ni odpovědět, odejde po vytvoření díla a nechává ostatní tápat. Pak přicházejí různé interpretace teoretiků. Grafik zůstává a osvětluje, to byla práce vhodná pro mě.
Co bylo zásadním impulzem pro váš odchod do Spojených států? To je znovu rodinný příběh. Můj otec inženýr byl nejstarší z osmi dětí. Byl velice úspěšný již jako mladý muž a zaplatil vzdělání všem svým sourozencům. Jeho nejmladší sestra v roce 1963 odešla do USA, kde se díky jeho podpoře stala lékařkou. Když jsem dokončila střední školu, chtěla jsem dál studovat. Tato moje teta si byla s mým otcem velmi blízká a po jeho smrti prohlásila, že jediný způsob, jak oplatit jeho štědrou podporu, je umožnit mi studium v Americe. Nemusela jsem tedy být uprchlíkem shánějícím práci, mohla jsem jet do Spojených států studovat.
Jaké byly rozdíly mezi vizuálním vnímáním v americké kultuře s tím, co jste znala na Filipínách? Jak vás ovlivnilo? Filipínská kultura byla v té době velmi loajální k té americké. Hodně věcí se kopírovalo, všichni vzhlíželi k USA. Kdybych zůstala na Filipínách, moje práce by byla rozhodně méně originální. Mě osobně velmi ovlivnilo přímé setkání s anglickým jazykem. Na Filipínách jsem se učila anglicky ve škole, byl to ale velmi akademický a neživý jazyk. Když jsem přijela do Spojených států, seznámila jsem se s mnohem volnějším a svobodnějším použitím angličtiny a poznala jsem, jak tento živý jazyk opravdu funguje, což mě velice ovlivnilo v typografické práci. S typografií pracuji nevšedním způsobem právě proto, že k jazyku přistupuji pořád zvenčí. Vidím zákonitosti, které rodilí Angličané či Američané nevidí. Hraji si s jazykem a používám různé slovní hříčky, vynechávám části slov a tím odkrývám další obsahy, snažím se najít co nejvíce významových vrstev jazyka. Někdy má mnohem větší význam to, co v textu zůstane nevyřčeno. Způsob, jakým pracuji s jazykem, je přínos grafickému designu týkající se právě mého původu.
Myslíte si, že je český design něčím specifický? Český grafický design má dlouhou tradici. Specifičnost je ale v dnešním designu velkým problémem. Díky internetu si mohou lidé prohlížet práce z celého světa, inspirovat se jinde, kopírovat a rozdíly se stírají. To je vidět i na pracích českých designérů a je to velká škoda. Na druhou stranu existuje v Česku řada silných osobností, což je možná pro dnešní dobu příznačné. Mizí specifické rysy národních směrů a škol a místo toho nastupují individuální originální přístupy.
Domnívám se, že zákazníkům grafických studií a veřejnosti často chybí potřebné vizuální vzdělání, aby požadovali a oceňovali originalitu. Přetrvává jakýsi strach z nových nezvyklých podnětů a chybí otevřenost. To ale záleží pouze na graficích, zda jsou schopni získat si důvěru a přesvědčit klienta o kvalitě své práce. Je potřeba neustále spolu diskutovat a hledat společná řešení. Designér má být učitelem. Když pro někoho pracuji, snažím se v první řadě zjistit jeho představu, co vlastně od mé práce očekává. Pak přinesu několik návrhů a společně o nich hovoříme. Stává se, že zákazník upustí od své původní ideje, když uvidí nějaký můj nápad. Samozřejmě že i přizpůsobivost má svoje meze. Někdy nastane okamžik, kdy musíte odejít, abyste nezradili sami sebe. Mně osobně se to stalo za moji profesní dráhu dvakrát. Velice důležité je také posunout vztah se zákazníkem na určitou lidskou rovinu, protože dlouhodobá práce na zakázce nemůže bez jistých sympatií fungovat. Když jsem například měla malé děti a nemohla jsem přijít na schůzku s klientem, měla jsem nejprve tendence vymýšlet si různé výmluvy. Pak jsem si ale řekla, že přece nejsem horší designér jenom proto, že jsem matka. Takže od té doby jsem bez váhání byla schopná říct: „Nezlobte se, nemohu přijít, musím vyzvednout syna ze školky.“ I tento přímý přístup je v komunikaci s klientem důležitý.
Jaká je hlavní myšlenka, kterou se snažíte předat svým žákům? Co je podle vás pro grafika nejdůležitější? Nekopírovat, to je nejdůležitější. Také rozumět sám sobě, abychom mohli porozumět ostatním. A přemýšlet, zda je ta či ona práce pro mě vhodná. Říkávám studentům, že každá zkušenost je na začátku kariéry přínosná. Člověk ale musí vědět, kdy říci dost, kdy jde sám proti sobě, a umět včas odejít.
cv
Lucille Tenazasová (55)
se narodila se v roce 1953 na Filipínách, z nichž v sedmdesátých letech odešla do Spojených států. Studovala na Cranbrook Akademy of Art v Michiganu a svoji designérskou činnost zahájila v New Yorku. Založila vlastní společnost Tenazas Design v San Francisku, kde působila dvacet let. Po roční práci v Římě přestěhovala svoje studio zpět do New Yorku, kde nyní žije. Od roku 2000 vyučuje grafický design na California College v rámci Programu Design MFA, který tam založila. Je držitelkou mnoha ocenění a v roce 1995 byla zařazena časopisem I.D. mezi čtyřicet nejprogresivnějších grafických designérů v USA.
Popisky:
1_tenazas.jpg
Tenazas, Lucille: The Body, design knižní obálky, 1994
© Lucille Tenazas
2_tenazas.jpg
Tenazas, Lucille: HotHouse: Expanding the Field of Fiber at Cranbrook 1970–2007, Cranbrook Academy of Art, design obálky výstavního katalogu, 2007
© Lucille Tenazas
3_tenazas.jpg
Tenazas, Lucille: 1111, California College of Arts, San Francisco, výstavní plakát, 2002
© Lucille Tenazas
