V nedávné době jsme byli svědky dvou zajímavých téměř paralelních událostí, odehrávajících se ve Spojených státech a ve Velké Británii mezi parlamenty a zpravodajskými službami. Důvodem byla jistá deziluze z posledního vývoje situace v Iráku a hledání odpovědnosti; v tomto rámci byla přezkoumávána role, význam a hodnota zpravodajských výstupů vůči exekutivě.
V médiích se objevilo zhruba pět důvodů, které byly více či méně logicky spojovány se zahájením války v Iráku:
1/ Irácká podpora útokům al-Káidy na USA;
2/ nebezpečí iráckých zbraní hromadného ničení pro USA;
3/ surovost iráckého režimu;
4/ součást strategie USA, jak zajistit -zejména v předvolebním období - stabilitu energetických dodávek;
5/ ohrožení dolaru (a tím i hospodářství USA) příklonem některých ropných producentů (včetně Iráku) k euru.
Čas na studium.
Pozornost byla pochopitelně více soustředěna na první dva (bezpečnostní) důvody než na třetí (politický) či zbylé dva (politicko-ekonomické). Výsledky, jak byly podány sdělovacími prostředky, dopadly pro zpravodajce tristně: víceméně kopírovali politickou linii (objednávku), disonance se sice objevovaly, ale ponejvíce ex-post (kdy už je každý beztak chytrý). Nijak výraznou roli zpravodajci nesehráli, tak se jim to hodilo na hlavu: nemohli se bránit, neměli čím! Posloužili jednou, poslouží podruhé. A budou tak dlouho reorganizováni, až budou úplně zreorganizováni.
Zkoumání efektivnosti vynakládaných prostředků státního rozpočtu na zpravodajskou (bezpečnostní a informační) činnost je naprosto standardním parlamentním úkonem, který by se měl odehrávat periodicky a mimo to kdykoliv na vyžádání. Vyhodnocení a vyvození příslušných závěrů je logickým a nutným završením této činnosti. V Česku však dosud nic srovnatelně takového neproběhlo, takže bychom s výhodou mohli celou záležitost nejprve pozorně prostudovat, abychom se vyhnuli překotným a neadekvátním závěrům, ať už směrem k jakékoliv krajnosti.
Pražská stopa.
Mělo by se však vůbec podobné přezkoumání odehrát též v České republice? Jistě, už prostě jen ze systémových důvodů. Jak byla informace získána, jak byla ověřena, jak byla vyhodnocena hodnověrnost informátora, jak byl vyhodnocen věcný a časový kontext, nakolik se podařilo informaci přímo či nepřímo potvrdit z dalších zdrojů a databází, s jakým komentářem (a vzhledem k nepříliš velkému stupni věrohodnosti proč) byla informace předána v konkrétním čase zákonným uživatelům. Jak byla informace následně rozpracována, k jakým výsledkům se došlo, jak a kdy byly korigující doplňující informace postoupeny původním adresátům. Jaká opatření se na základě vyhodnocení celého procesu uskutečnila?
Naše zpravodajské služby se podílely na vzniku prvního z uvedených důvodů formulací takzvané „pražské stopy“, neboli informací o údajné schůzce exponenta al-Káidy a představitele irácké tajné služby v Praze v dubnu 2001. V průběhu živoření této historky můžeme zaznamenat několik fází:
1 (podzim 2001) - Úvodní euforie, schopná rozpoutat třetí světovou válku;
2 - nápadně rychlé pozapomenutí;
3 (květen 2003) - chabý pokus manhattanského soudce Baera zastavit toto vyklízení pozic soudním rozsudkem, v němž silou vůle konstatuje iráckou souvislost s útokem na „newyorská dvojčata“;
4 (květen 2004) - pitevní nález: historku o pražském setkání rozšiřoval Šalabí, agent CIA podezřelý ze spolupráce s íránskými tajnými službami.
A co horšího: soudce Baer rozhodl o odškodnění pozůstalých obětí útoku na New York (z iráckých v USA zmražených fondů) zejména na základě potvrzujících výroků českého ministra vnitra z října 2001 (!). Nikoliv příliš hypotetická je představa, že zdemokratizovaný a zpřátelštěný Irák bude jednoho dne chtít své peníze rozmrazit a dostat zpět. Částka 1,7 miliardy dolarů asi stojí za snahu. Spojené státy však odpoví: sorry, něco jsme z nich vyplatili pozůstalým obětem. Jak to?, budou se pochopitelně rozčilovat Iráčani. No, protože to říkal český ministr vnitra, ohradí se USA. Nikoliv příliš hypotetickou je představa, že pak bude mít Česko v Iráku - pokud jde třeba o investiční příležitosti- na nějaký čas „po čmelíkách.“
Nepopsaný list.
Možná proto bude dobré velmi důkladně prozkoumat, proč se českým zpravodajcům stalo zřejmě něco trapně podobného, jako v případě generála Tuchačevského: byli použiti pro dezinformaci. Chybu může udělat každý, horší již je na ní lpět. Další otázkou tudíž zůstává, proč česká administrativa nehodila ručník do ringu a setrvávala v této trapné pozici, když již od prosince 2001 pozitivně věděla, že takzvanou pražskou schůzku z dubna 2001 nelze nijakým dalším způsobem podpořit. Totiž exponent al-Káidy, pokaždé když tu byl, zanechal záznamy o svém pobytu na své jméno, neboť bylo čisté a on byl - ze zpravodajského a bezpečnostního hlediska - naprosto nepopsaným listem papíru. Když chtěl vízum do USA, dostal ho. Neměl důvod používat jiné jméno: jeho bylo dobré a změnou by mohl pouze udělat chybu. Proto absence jakýchkoliv záznamů, vážících se k jeho jménu a k předmětnému datu, je více než absencí: má vypovídací hodnotu. Navíc exponent al-Káidy Prahu zase tolikrát nenavštívil (kromě potvrzeného příjezdu jednoho dne v červnu 2000 a odletu druhého dne tu předtím byl zřejmě pouze v roce 1994, kdy vynuceně přespal v tranzitním hotelu, neboť nestihl přípoj; a kdo ví, byl-li tu ještě vůbec kdy. A jestli ano, tak možná v minulosti, kdy pravděpodobně neměl s al-Káidou ještě nic společného).
Nestranické strany.
Takže důvodů k přemýšlení je dost, neboť zisk, který mohly exponované osoby očekávat ze silného přimknutí se k (jinému) velkému bratrovi, zcela zřejmě nevyváží budoucí ztráty. Nemluvě již o trapných až životně nebezpečných systémových kazech v oblasti politického zabarvování zpravodajských výstupů.
Co by se tedy mělo a mohlo v této době udělat?
Především je nutné prozkoumat, nakolik jsou současné parlamentní strany schopné v jistém bodě - takříkajíc o své újmě! - začít se chovat poněkud nestranicky (Poradím jim jak: představte si, že jste - již/ještě - v opozici.) Ty pak musí vybrat ze svého středu jedince (s příslušnou prověrkou, nikoliv ad-hoc pověřením), u kterých se zdá, že nadstranictví a odbornost jsou nejméně strojenými. Poté je pověřit analýzou současného systému, k čemuž by si měli přizvat nejen legislativce, ale i zpravodajské veterány (a to je již v této době docela slušný potenciál). Pak by měli navrhnout legislativní opatření. Přinejmenším změnu zákona o zpravodajských službách, přijetí zákona o kontrole (různé návrhy existují v paragrafovaných zněních přinejmenším již od roku 1997!). Kromě toho by měli prozkoumat, co lze provést ve současném legislativním rámci již nyní. Poté by to měli provést. Na to by to měli provést ještě jednou, důkladně, a to s odbornou pomocí těch starých zpravodajských vlků. Pak by si měli analyzovat rozdíly, aby zjistili, jak dopadli, když byli sami (a jak je kontrolované zpravodajské služby vodily za nos). Poté by se s těmi veterány už neměli rozcházet (mohli by z nich vytvořit takzvanou pracovní-operativní-poradní skupinu k poslanecké komisi pro zpravodajskou činnost, jak je tomu například v Belgii) a vypracovat společně návrhy konkrétních opatření.
Gruntovní problémy.
Tato opatření by měla reagovat na gruntovní problémy:
Potřebuje tato země vůbec zpravodajské služby?
A proč? Z tradice či pro parádu - jako například švýcarské gardy - nebo pro práci?
A na jakou práci?
A kteří lidé - a v jakém počtu - by ji měli zastat?
A kolik by to stálo? (Nebylo by levnější eventuálního nepřítele umluvit nebo uplatit?)
A co budou tyto služby dělat, nebude-li zrovna moc co na práci?
A jak mají být velké, jaká má být jejich působnost?
A zdali musí každá služba bezpodmínečně mít své vlastní komplexní týlové zabezpečení?
A kolik procent pak zbude na vlastní operativní a analytickou práci?
A kdo jim tu práci bude zadávat?
A budou to fixní zakázky, nebo také rychlovky?
A jak to zařídit, aby uměly obojí?
A komu budou odevzdávat práci?
A kdo bude ten mechanismus koordinovat a kdo ho bude seřizovat?
A kdo to bude kontrolovat?
A jak to zařídit, aby služby nebyly ukontrolované k nehybnosti (to znamená k smrti)? A jak přitom zařídit, aby bylo možno zkontrolovat vše potřebné?
A jak to zařídit, aby to nikdo nevykecal?
A když to vykecá, aby nikdo nevěděl všechno?
A co je důležité utajovat a co je paranoia?
A jaké jsou vnitřní kontrolní a stížnostní mechanismy ve službách?
A jak kontrolovat dodržování finančních záležitostí?
A tak dále.
Z toho je vidět, že vlastní promýšlení této problematiky a následná realizace jsou záležitosti dlouhodobé - a neměly by tudíž být přerývány volebními periodami. Má-li mít z vynaložených peněz republika prospěch, musí to být práce prováděná právě v dlouhodobé perspektivě. Cílem nechť jest vybudovat specifický (totiž: nezávislý) think-tank, jehož zásadní - exekutivou určené - pracovní zacílení bude zkontrolovatelné zákonodárci, a to až do možnosti porovnávání výsledků s vynaloženými investicemi a dodržování legislativního rámce ve všech úrovních. Nezávislý think-tank, se specifickými prostředky zpravodajské služby. Nikoliv lobbistická jednotka. Nezapomeňte, i vy budete jednou v opozici!
