Cenová stabilita byla zřejmě jen historickou odchylkou od dlouhodobého normálu
Centrální banky Evropy, Ameriky a přilehlého okolí pumpují do recesí postižené globální ekonomiky peníze. Nejde o žádnou novinku. Tento proces se děje zhruba od let 2000 až 2001. Důvody? Jednak americký Fed bojoval proti recesi a možným důsledkům 11. září. Rovněž Evropská centrální banka (ECB) tehdy chtěla zažehnat recesi a zároveň nechtěla, aby zavedení eura bylo asociováno s poklesem ekonomiky. Konečně za třetí: japonská centrální banka bojuje s chronickou recesí od první poloviny 90. let.
Když tři největší centrální banky světa chrlí peníze, výsledek se musí dostavit. Měnová expanze má vždy dva možné důsledky: povzbuzení růstu nebo inflační impulz, popřípadě kombinaci obojího. A tak se i stalo. Růst se podařilo povzbudit, avšak za cenu nezdravého zvýšení cen nemovitostí, komodit a inflace úvěrů, z nichž mnohé se ukázaly být špatnými.
Věnujme pozornost jedné analýze trhu datované 10. září 2007. Zpráva společnosti Property Index uvádí:
„Dosavadní růst světové ekonomiky byl založen na úvěrové expanzi. Například v eurozóně vzrostl objem úvěrů v červenci 2007 meziročně o 10,9 procenta, objem měnové zásoby M3 dokonce o 11,7 procenta. Díky tomu – jak se chlubí například Vladimír Špidla – ,nikdy nebylo na evropském pracovním trhu zaměstnáno tolik lidí, dokonce na něm chybějí kvalifikovaní pracovníci‘. Špidla však tento jev mylně připisuje politice bruselských institucí, kdežto ve skutečnosti jde o dílo Evropské centrální banky a její až doposud velmi volné měnové politiky. Kdyby se politika ECB výrazněji zpřísnila, poklesl by objem růstu peněžní zásoby, objem úvěrů a následně by pokleslo i tempo růstu ekonomiky a vzrostla nezaměstnanost.“
Scénář popisovaný v poslední větě skutečně nastal, ale z jiného důvodu. Zpřísnění měnové politiky nezpůsobily centrální banky, nýbrž opatrnější úvěrová politika komerčních bank. Vzrostla cena za riziko i ochota poskytovat rizikovější úvěry. Důsledky jsou zřejmé.
Co za těchto okolností udělá každá centrální banka? Zastaví chrlení peněz, anebo je ještě posílí? Správná je druhá odpověď. Žádná finanční částka není natolik vysoká, aby ji centrální bankéř nepoužil pro odvrácení krize či alespoň její zmírnění. Již začátkem září 2007 byly podniknuty záchranné operace: Centrální banky (především ECB) podpořily likviditu mezibankovního systému částkou v celkové výši ne menší než 400 miliard eur, aby zabránily bankovní krizi a následné recesi. Nejde o přímé dotace bankovnímu sektoru. Tyto peníze nepocházejí z kapes daňových poplatníků a nezůstanou ani natrvalo v oběhu. Jde jen o krátkodobé překlenovací úvěry. Prostředky na tyto úvěry vytvářejí centrální banky doslova z ničeho, stisknutím několika kláves. Angličtina má pro tento postup poetický výraz „out of the thin air“ neboli „z řídkého vzduchu“. Samozřejmě že kdyby tyto peníze zůstaly v oběhu, vedlo by to k růstu inflace. Předpokládá se však, že centrální banky tyto překlenovací úvěry brzy omezí a půjčené prostředky stáhnou zpět. Vždy v minulosti se tak v případě hrozby krize bankovního systému alespoň dělo.
Zpráva ze září 2007 pracovala s optimistickým předpokladem, že překlenovací úvěry budou nutné jen krátkodobě. Mezitím se ale recese prohloubila a rozšířila. Co bude dál?
Je vysoce pravděpodobné, že chrlení peněz bude trvat možná i několik dalších let a že bude mít inflační důsledky. Kombinace současných rozpočtových a měnových politik západní Evropy a USA má obdobu jen v expanzi během druhé světové války. Finanční expanze podobných rozměrů sice může recesi ukončit, ale za vysokou cenu v podobě růstu státního dluhu.
Již dnes rozpočtový výbor amerického Kongresu odhaduje, že čistý federální dluh by se mohl vyšplhat ze současných zhruba 48 procent (stav ke konci roku 2008) až na osmdesát procent HDP během několika let. Evropa je na tom hůře. Státy jako Itálie, Řecko nebo Belgie by byly šťastny, kdyby měly jen osmdesátiprocentní zadlužení. Znatelně větší dluh než USA mají i Německo a Francie. A pokud jde o Japonsko, tamních téměř 100 procent čistého vládního dluhu k HDP rovněž není málo.
Co z toho plyne? Nejrůznější státy mají silnou motivaci rozpustit část svých dluhů v inflaci, jak se to po válkách často stává. Boj proti recesi nebude výjimkou. Hyperinflace na způsob Výmarské republiky nenastane, ale idylické období cenové stability, o němž jsme si koncem 90. let mysleli, že potrvá navždy, bylo zřejmě jen historickou odchylkou od dlouhodobého normálu.
