V Egyptě vždy platil za mocného muže. Za loutkáře, který v pozadí tahá za nitky. Všichni politici, kteří za poslední rok a půl Egyptu vládli, byli stěží více než loutkami v rukou postaršího šéfa armády. S tím je ale zřejmě konec. Loutky už netančí tak, jak Muhammad Husajn Tantáví píská. Prezident Mursí si svým překvapivým úderem jasně a nahlas řekl o svrchovanost nad armádou.
To může Egypt uvrhnout do nového chaosu. Ale v zásadě šlo o správné rozhodnutí: také v Egyptě musí zavládnout primát politiky nad armádou. Tantáví se svým muži loni svrhli Mubaraka, jen aby zůstali u moci, tedy tam, kam generálové nepatří. Mursí udělal odvážný krok směrem k civilnímu Egyptu, v němž udávají tón volení politici. Otevřenou otázkou zůstává, zda šlo také o krok k Egyptu demokratickému: pokud Mursí a jeho Muslimské bratrstvo dostanou armádu pod kontrolu, budou mít pod palcem veškerou moc ve státě. Jak s ní budou zacházet, teprve uvidíme.
Čtěte také: Experti považují Mursího zásah za překvapivě rychlý
The New York Times: Romneyho a Ryanův plán
Den poté, co si Mitt Romney zvolil za svého souputníka Paula Ryana, už se republikánská kampaň snažila distancovat od Ryanova politicky třaskavého rozpočtového plánu. Jeho rozpočet není ten náš, hlásala kampaň. Není divu, že Romney nechce převzít plnou odpovědnost za nápady svého souputníka.
Čtěte také: Paul Ryan: nejmladší politický veterán
Romney ovšem žádný vlastní plán dosud neukázal a nezdá se, že by to měl do voleb v plánu. Možná si uvědomuje, jak málo by se voličům líbil. Naproti tomu Ryan dal dohromady dva výdajové plány. Naštěstí pro naši zemi nebyly tyto plány přijaty, nicméně ukazují republikánské priority způsobem, jemuž se Romney chtěl vyhýbat.
Ryanovy návrhy na škrty ve výši šesti bilionů dolarů během deseti let by zlikvidovaly takovou spoustu vládních programů, že by se vláda stala zcela nepostřehnutelnou především pro lidi, kteří potřebují pomoc. To je dlouhodobým cílem Tea Party, ale není to cíl, který by sdílela většina Američanů.
The Independent: Triumfální závěr
Sedm let poté, co Londýn porazil Paříž v klání o pořadatelství letní olympiády v roce 2012, a po 17 vyčerpávajících dnech od zahajovacího ceremoniálu byla správnost tehdejší volby, již učinil olympijský výbor, téměř zázračně potvrzena. Kdo si dnes vzpomene na problémy G4S s nedostatkem bezpečnostního personálu nebo na záměnu korejských vlajek? Nebo na spory o raketomety na střechách a bitevní lodi na Temži? Na všechny ty apokalyptické předpovědi o dopravních kolapsech, prázdných sportovištích a o tom, že poslední, co přeplněný a přetížený Londýn potřebuje, jsou olympijské hry?
Málokdo byl ochoten připustit, že se z olympiády může stát věc téměř neslýchaná: britský úspěch na světové úrovni. Když nyní hry triumfálně skončily, bylo to, co vypadalo jako drze optimistický výhled, mnohonásobně překonáno. Nebyli to jen šéf organizačního výboru Lord Coe a šéf Mezinárodního olympijského výboru Jacques Rogge, kteří měli v posledních dnech na tvářích široké úsměvy. Byly to i miliony Britů a jejich hostů z celého světa.
