Rozdělování emisních povolenek
Už se zase nadělují emisní povolenky. Nikoli však po hrstech podle toho, co který průmyslový sektor v minulém zúčtovacím období na ministerstvech vylobboval, ale každému podniku zvlášť. Podle dietního receptu Evropské komise.
Teatrální žaloba na komisi, k níž se překvapivě nechala přemluvit česká vláda, totiž nemá pro tuto dietu žádný odkladný účinek. A tak našim podnikovým ekonomům už nebude stačit vekslácká průprava, zač a komu střelit pytle nepotřebných vylicitovaných povolenek, a bude muset nastoupit ekonomická strategie. Kdy a jak investovat do sofistikovaných technologií, aby povolenky nechyběly, ale přebývaly? Nebo kdy neúčinný čadivý provoz raději zavřít a zužitkovat zisk z prodeje ušetřeného přídělu?
Konečně se povolenky stanou tím vysněným ekonomickým regulátorem nadměrných emisí. Jásot však neslyšet. Pokrytecký přístup k systému, jenž byl kvůli nadměrným přídělům povolenek jen málo účinný, mnoha aktérům viditelně vyhovoval.
Nikomu příliš nevadí, že aktuální cena povolenky klesla prakticky na nulu a že nebýt forwardových nákupů už pro příští zúčtovací období, mohl by se trh s povolenkami na celý rok zavřít. Stojí však za to zapínat náročné ekonomické myšlení, když spor s komisí vyhrajeme a znovu nastane nezřízený blahobyt?
Jestliže věříme ekonomickým ukazatelům, pak je to málo pravděpodobné - forwardová cena se s podáním české žaloby ani nehnula. Stejnou cestou však už jde Slovensko, chystá se Polsko a zvažuje ji i Maďarsko. To už je pořádně zanícený apendix původem zpoza železné opony. Oslabuje Evropu ve chvíli jejího dějinného poslání, kdy chce srovnat klimatické účty s USA a Čínou. Tak chceme být rovnoprávným členem, který nese spoluzodpovědnost, nebo problémovým přívěskem?