DISKRÉTNÍ KRACH

Reportáž týdeníku EURO z Ázerbájdžánu.

V centru Baku, kousek od Domu vlády, je rozsáhlý komplex starého mlýna. Koncem minulého století ho postavil Gadži Zejnalabdin Tagiev, ázerbájdžánský ropný selfmademan a mecenáš. Dlouho pustnoucí budova se po nedávné rekonstrukci stala jedním z prestižních komerčních sídel. V roce 1997 si dvě poschodí pronajal Viktor Kožený pro luxusní kanceláře své firmy Minaret Group. Po dvou letech to vypadá tak, že se český selfmademan také stal ázerbájdžánským mecenášem. Proti své vůli. Kožený už v tagijevském mlýně delší dobu nemele a fakticky jen prodlužuje agonii svých investic.

Démon. Je s podivem, jak je ve světě démonizována postava „piráta z Prahy nebo také „českého torpéda . K článkům amerických i českých žurnalistů si novinářský folklor v Baku přidal zatykač Interpolu (patrně ozvuky kauzy Wallis) a přímé propojení s kolumbijskou mafií. Z místních státních činitelů, podnikatelů, novinářů ho většina nikdy neviděla. Ani na fotografii. Neví se, že je původem z Čech. Tipují, že je mu kolem padesátky a více. Každý obyvatel Baku ale kývne na dvě slova: Minaret Group. To je v Ázerbájdžánu pojem.

Kalkulace. Časopis Central European Economic Review napsal, že se Kožený doslechl o ázerbájdžánské kuponové privatizaci od svých řidičů a leteckých mechaniků při návštěvě Baku. Zaujala ho kresba vrtné plošiny na deskách kuponové knížky a vzpomněl si, že Baku leží na naftě. „Tam musím jít, řekl skutečný otec české privatizace, a jak řekl, tak udělal. Příběh vypadá na to, že si ho vymyslel sám Kožený. Ve skutečnosti to asi bylo tak, že si nemohl nepovšimnout nápadné shody projektu ázerbájdžánské privatizace s českou kuponovkou, v níž se pohyboval jako ryba ve vodě. A také nemohl nevědět, že pod Kaspickým mořem jsou mocné zásoby kvalitní ropy, a tím pádem i zemního plynu. Atraktivitu tohoto bohatství ostatně v září 1994 ozřejmil takzvaný kontrakt století. Ázerbájdžánská vláda se v něm dohodla na společné těžbě ropy a plynu a následné výstavbě ropovodu k Černému moři s konsorciem zahraničních firem, v němž jsou dnes zastoupeny prakticky všechny hlavní ropné společnosti světa. V dubnu 1997 se Kožený v Baku zúčastnil mezinárodní konference Investiční možnosti Ázerbájdžánu. Krátce poté tam začala působit jeho společnost Minaret Group s jediným cílem: dostat se k ropě osvědčenými českými zadními vrátky - skupováním privatizačních kuponů (v ruském názvosloví „vaučerů , z anglického „voucher ) opravňujících k účasti na transformaci státního vlastnictví. Zajímavé je, že slavný večírek v Koženého vile v coloradském Aspenu, kde se mu k účasti v ázerbájdžánské privatizaci podařilo přesvědčit řadu významných osobností, se uskutečnil až o Vánocích 1997. To znamená, že nějakou dobu v Baku podnikal Kožený sám. Podle amerických zdrojů vložil do ázerbájdžánské privatizace kolem sta milionů dolarů. Patrně potřeba další hotovosti nebo přesvědčení o skutečně netušených příležitostech ho přiměly k vytvoření investiční společnosti Oily Rocks, do níž vložili své prostředky převážně američtí investoři. Jak týdeníku EURO sdělil přímo v Baku výkonný ředitel Minaretu Tanvir Aftab (viz rozhovor str. 16), celkem firma za nákup vaučerů utratila 450 milionů dolarů, tedy kolem patnácti miliard korun.

Shoda. Soulad ázerbájdžánské privatizace s českou je zjevný. Nejprve přešly do soukromých rukou prostřednictvím dražeb benzinové pumpy a poté další menší firmy ze sféry obchodu, stavebnictví, služeb. Předloni v březnu začala druhá fáze privatizace už za pomoci vaučerů. Od března do srpna byly občanům zdarma rozdávány kuponové knížky (jedna na obyvatele včetně dětí, tedy celkem více než osm milionů), každá se čtyřmi vaučery. Ty bylo možné vkládat do jednotlivých firem privatizovaných na aukcích konaných v aukčním sále Státního výboru pro majetek (obdoba našeho FNM), který se díky zmocnění provádět privatizaci stal nejmocnější institucí v zemi. V podstatě od počátku začaly vaučery skupovat zahraniční firmy. Ty, na rozdíl od rezidentů, musely ke každému kuponu přikoupit ještě takzvanou opci - fakticky daň, která podle oficiálního vysvětlení měla částečně zrovnoprávnit bohaté zahraniční investory s chudými Ázerbájdžánci. Ilcham Isajev, šéfredaktor týdeníku Mylkyvijat (Majetek), odhaduje, že jen v roce 1997 tímto způsobem přiteklo do země kolem 120 milionů dolarů. To je částka dost podstatná, uvědomíme-li si, že devizové rezervy země se v té době pohybovaly od 500 do 600 milionů dolarů.

Tržiště. Minaret Group se záhy po svém vstupu do Ázerbájdžánu stal hlavním tvůrcem trhu s vaučery. Nikoli ovšem - jako v Československu - prostřednictvím reklamní masáže. V Ázerbájdžánu se vše podstatné odehrávalo diskrétně, na tržišti u hlavního nádraží v Baku, nedaleko stanice metra 28. května. S vaučery se tam obchoduje dodnes, i když největší konjunktura je pryč. V nejlepších dobách od podzimu 1997 do léta minulého roku tudy však protekly stamiliony dolarů. Cena kuponu se tehdy pohybovala od padesáti do sedmdesáti dolarů, takže za knížku bylo možné dostat téměř tři sta zelených. Dobré peníze v zemi, kde je většina lidí bez práce a učitelka vydělává - v přepočtu z ázerbájdžánských manatů - pětatřicet dolarů, přičemž ceny jsou zhruba na české úrovni. Informovaní lidé tvrdí, že Minaret využíval ke své činnosti úzkých kontaktů Viktora Koženého se Státním výborem pro majetek, konkrétně s náměstkem jeho předsedy Baratem Nurijevem. To byl vzhledem k pravomocím a možnostem výboru velmi dobrý backing i odrazový můstek pro podnikání. Podle všeho ale i dost nákladný. Úplatky patří v Ázerbájdžánu ke stylu života a veřejné mínění je při pohledu na ně podstatně shovívavější než například u nás.

Nepřišli. Kožený oficiálně prezentoval Minaret až po několika měsících intenzivní nákupní činnosti, v dubnu 1998 na oslnivé recepci v nejlepším hotelu v Baku. Akci dodala lesk přítomnost člena správní rady Minaretu, bývalého amerického senátora George Mitchella, jednoho z podílníků Oily Rocks. Co se však ázerbájdžánských celebrit týče, nepřišel nikdo. To byl krajně znepokojivý příznak vzhledem k tomu, že pozván byl i prezident Gejdar Alijev, přičemž ostatní státní činitelé dokážou neobyčejně citlivě zohledňovat postoje tohoto někdejšího prvního tajemníka Komunistické strany Ázerbájdžánu a dočasného Gorbačovova souputníka. Další podstatný úder přišel na podzim loňského roku, kdy se privatizace v Ázerbájdžánu fakticky zastavila, aniž by do ní byl zařazen jediný ze strategických podniků, kvůli nimž Kožený do Ázerbájdžánu přišel - tedy především Socar (State Oil Company of Azerbaijan), Azerigaz (těžba plynu), dvě rafinerie, firma vyrábějící těžební techniku, energetika, Telekom. Mimoto Státní výbor pro majetek začal ztrácet půdu pod nohama a byla zahájena příprava nové strategie privatizace. K tomu rychle utíkala platnost dosavadních kuponů, která má skončit v srpnu příštího roku. To byl jasný signál, že plány Oily Rocks, respektive Minaret Group, v Ázerbájdžánu se hroutí. Přesto pořád bylo - alespoň navenek - ticho po pěšině.

Prezident. Při průměrné nákupní ceně dejme tomu šedesáti dolarů za kus (plus poplatek za opci) lze velmi zhruba odhadnout, že Koženého skupina by mohla v současné době držet kolem deseti až patnácti procent kuponů v Ázerbájdžánu. Jak prohlásil ředitel Minaret Group Aftab, zatím se nenaskytla žádná vhodná příležitost pro investování. Fatální na této skutečnosti je, že ta správná příležitost patrně už ani nepřijde. Podle ázerbájdžánského zákona o privatizaci rozhoduje o strategických firmách osobně prezident. Ten ještě nerozhodl. Nicméně prezident společnosti Socar Natik Alijev (s hlavou státu údajně nemá nic společného, nicméně prezidentův syn je jeho náměstek…) na přímou otázku, zda má Kožený šanci stát se spolumajitelem klíčové ázerbájdžánské firmy, odpověděl s pobaveným úsměvem: „Určitě mu to dáme… Náměstek ministra ekonomiky Oktaj Hagverdijev (viz rozhovor str. 17) byl věcnější: Nejde ani tak o to, že platnost vaučerů končí příští rok, protože bude s největší pravděpodobností prodloužena. Avšak v Ázerbájdžánu z kuponové privatizace - podobně jako u nás - vystřízlivěli, protože nepřinesla podnikům to hlavní - investice. Při privatizaci rodinného stříbra bude s největší pravděpodobností použito přímého prodeje strategickým zájemcům.

Podvod? Kožený a lidé kolem Minaretu tvrdí, že byli ázerbájdžánským vedením podvedeni, protože kuponovou privatizaci klíčových firem oficiálně slíbilo vedení země. Není tomu tak. Neexistuje jediný oficiální dokument, kde by to stálo. Možná že to slíbil někdo ze Státního výboru pro majetek, ale šlo o sázku na špatného koně, což ostatně Hagverdijev nepřímo potvrdil. Je také zřejmé, že Kožený a lidé bezprostředně zúčastnění na činnosti Minaret Group už na podzim loňského roku museli vědět, že se plány v Ázerbájdžánu blíží krachu. Ostatně už tehdy začalo plošné propouštění - pravda, za podmínek na Ázerbájdžán královských, s odstupným tři měsíční platy. V současné době z Minaretu odešli prakticky všichni z původních 150 zaměstnanců v regionu. Někdejší britský ředitel Charles Clark se ještě chvíli pokoušel prodávat v Baku nábytek, než zavřel krám a vrátil se do klidnější vlasti. Firmě, jejíž počet zaměstnanců se scvrkl na dvacítku, dnes šéfuje devětatřicetiletý Tanvir Aftab z Pákistánu, dosavadní finanční manažer. Doby prostorných kanceláří nabytých špičkovou elektronikou a luxusním nábytkem jsou pryč. Pracovníci firmy jsou sestěhováni do několika místností v šestém poschodí budovy. Lepší časy připomínají jen sousedé na patře - z jedné strany Texaco, z druhé KPMG.

Bad end. Ačkoliv to ředitel Aftab z propagačních důvodů nepřipouští, Koženého ázerbájdžánská epizoda patrně dospěla ke špatnému konci už dávno. Podle tvrzení některých znalců místních poměrů by Gejdar Alijev uřízl Koženého, i kdyby k tomu měl méně racionální důvody, než jsou ty nyní vyslovované. Údajně se Viktor svezl s nemilostí vůči Státnímu výboru pro majetek. Jisté je, že Koženého podnikatelský záměr v Ázerbájdžánu selhal. Za nynějšího rozhození karet zbývají dvě možnosti: Buď s krajně nejistým výsledkem vložit vaučery do těch firem, které snad někdy v příštím roce budou do kuponovky zařazeny, anebo kupony prodat, ovšem za současnou cenu, která osciluje kolem deseti dolarů a nemá nejmenší důvod stoupat. To v obou případech znamená zdrcující ztrátu.

Harvardský holding. Když byl koncem loňského roku pozastaven výkup akcií Harvardského průmyslového holdingu od drobných akcionářů a Kožený to zdůvodňoval průtahy v ázerbájdžánské kuponové privatizaci, mohli jsme alespoň my v Čechách tušit, že jde do tuhého. V Americe v té době trvalo oslnění z čiperného Čecha. „Kolem Viktora jsou různé kontroverze. Ale my jsme si prověřili všechny firmy, které v té oblasti operují, a Minaret na to šel podle našeho názoru nejprofesionálněji, tvrdil ještě loni v říjnu finančník Leon Cooperman, taktéž člen správní rady Minaretu, který se pokusil vydělat na privatizaci v Ázerbájdžánu s vkladem 50 milionů dolarů. Dnes podle informací Newsweeku konzultuje s právníky a detektivy, zda bude možné dostat peníze zpátky. V tak dobré společnosti se ocitli prostí akcionáři Harvardského průmyslového holdingu. Rozdíl, že někdo chce zpět stokoruny a jiný desítky milionů dolarů, není až tak podstatný. Pravděpodobně nikdo nedostane nic.

POHÁDKA O VIKTOROVI

Zřejmě žádný jiný fond se nemůže pochlubit tak pestrou minulostí a o nikom jiném jako o Viktoru Koženém toho v souvislosti s kuponovou privatizací nebylo napsáno v Čechách více. Pro některé geniální finančník, kterému co není zakázáno, je dovoleno, pro jiné nehorázný tunelář. Jedno je jisté - v chabé tuzemské právní úpravě se umí mistrně pohybovat a zatím mu nikdo nic nedokázal. Poradenskou a konzultační firmu Harvard Capital & Consulting založil Viktor Kožený v říjnu 1991, když se do Prahy po dřívější emigraci vrátil jako sedmadvacetiletý „bez halíře“ v kapse . Americký časopis Forbes odhadl hodnotu osobního majetku Koženého na 200 milionů dolarů. Poprvé se Kožený proslavil svým slibem desetinásobku - do roka a do dne vám vyplatím deset tisíc korun, když mi dáte kuponovou knížku. Tím rozhýbal do té doby Klausovu strnulou první vlnu kuponové privatizace. Do šesti harvardských investičních fondů investovalo tehdy kolem 800 tisíc lidí. Fondy, které získaly podíly ve velmi kvalitních českých podnicích, se tak dostaly mezi největší v zemi. Na jaře roku 1996 začal Kožený připravovat mohutnou fúzi těchto fondů z první vlny. Příslušný zákon i státní dozor obešly fondy tak, že se nejprve každý změnil na běžnou akciovou společnost. Ty se pak spojily se Sklo Unionem Teplice a vytvořily mamutí Harvardský průmyslový holding (HPH). Jeho akcie na to reagovaly mohutným poklesem ceny. Přeměnu jednoho z fondů - Harvardského dividendového - úspěšně napadla společnost Honba. Ta však žalobu stáhla a za to prý dostala tučné bolestné. V létě 1995 uložilo tehdejší ministerstvo financí Koženému pokutu za finanční nesrovnalosti ve fondech ve výši jednoho milionu korun. Kožený pokutu zaplatil a musel vrátit 216 milonů korun do fondu zpět. Vraťme se však k HPH. Ten brzy vložil svůj majetek, dosahující dvaceti miliard korun, do podniku Daventree. Partnerem holdingu je v něm firma Stratton amerického podnikatele Michaela Dingmana. Spolupráce Koženého se Strattonem způsobila rozruch již v roce 1995 - tehdy Dingmanova společnost nakoupila z harvardského portfolia podíl v osmi významných českých podnicích, jako třeba Pražská teplárenská, Moravské naftové doly, Sepap či Plzeňský Prazdroj. Těm společně přislíbili Kožený a Dingman dlouhodobou pomoc, ovšem za rok a půl většinu podílů prodali. Koncem roku 1996 oznámil Kožený svůj úmysl směřovat svoji investiční pozornost více na východ a prostřednictvím Daventree získal podíly ve významných podnicích v zemích bývalého Sovětského Svazu, tehdy oplývající pohádkovými výnosy. Konec harvardského holdingu pak na sebe nenechal dlouho čekat. V srpnu 1997 rozhodla valná hromada o likvidaci holdingu a vítězem veřejné soutěže na koupi majetku se nestal nikdo jiný než sám Viktor Kožený. Ten poté nabídl akcionářům, že jim vyplatí likvidační zůstatek 600 korun na akcii, a to do konce roku 1999. Těm nedočkavým (pouze drobným akcionářům) dokonce slíbil 480 korun hned, respektive již v polovině loňského roku. Zatím se tak nestalo. Pro druhou vlnu kuponové privatizace pak založil Kožený šestnáct uzavřených podílových fondů. Ty se v dubnu 1997 otevřely a posléze zlikvidovaly. Nespokojenost akcionářů provází Koženého po celou dobu jeho účinkování. Například Juraj Kováč z londýnské pobočky CS First Boston před časem dokonce veřejně prohlásil, že Kožený připravil své akcionáře a státní rozpočet o 20 až 30 miliard korun, neboť jim ve své nabídce výplaty likvidačního zůstatku nabízí méně než jednu čtvrtinu odhadované skutečné tržní hodnoty holdingu. Rovněž o různé skandály neměl Viktor Kožený vůbec nouzi. Zapletl se do případu agenta komunistické státní tajné policie Václava Wallise. Ten byl v prosinci 1992 zatčen za to, že prodával Koženému tajné vládní dokumenty. Kožený tvrdil, že je vydírán, ale nakonec se sám stal předmětem vyšetřování. To ho vedlo k odchodu ze země, získání irského občanství a odstěhování se na Bahamy. V únoru 1998 prodal známý skladatel muzikálů Andrew Lloyd Webber Koženému svůj luxusní anglický dům za 12,5 milionu liber. Měsíc před tím vyvolal Kožený zájem médií a pohoršení akcionářů, když za večeři v londýnské restauraci La Gavroche zaplatil třináct tisíc liber. „Všechno jsou to moje peníze, vydělal jsem je na správcovském poplatku - ten vynášel ročně stamiliony korun. Další prostředky šly z privátních investic především z Ruska, vzkázal tehdy Kožený akcionářům . Před měsícem otiskl americký týdeník Newsweek informaci o tom, že pověstný český finančník Viktor Kožený zatáhl řadu vlivných a významných amerických investorů do svých nevydařených obchodů v Ázerbájdžánu. Podle Newsweeku zaznamenali totiž značné ztráty známí Američané, kteří vložili peníze do Koženého pochybného podniku v Ázerbájdžánu, jenž podle všeho krachuje. Kožený a jeho společnosti investovali do společnosti Minaret Group, která nakupovala laciné ázerbájdžánské privatizační kupony, aby je jednou směnili za skutečný majetek. Platnost kuponů přitom vyprší v polovině příštího roku a ázerbájdžánská vláda se k žádné privatizaci v dohledné době nechystá. Zbylo kromě nešťastného HPH po Viktorovi Koženém v České republice ještě něco? V Čechách stále působí servisní brokerská firma - Harvardská burzovní společnost - a nakladatelství Victoria Publishing. Daventree, jehož je Kožený spolumajitelem, vlastní také podle údajů Střediska cenných papírů 20 procent společnosti OSPAP, deset procent Poštovní tiskárny cenin a spolu s dalšími spřízněnými firmami ovládá Kožený téměř 90 procent České námořní plavby. Během dvou let z ní však prodal 16 námořních lodí, a firma se tak změnila z rejdařské firmy na správce lodí.

Karel Klein

Výkonný ředitel Minaret Group Tanvir Aftab INVESTOVALI JSME 450 MILIONŮ DOLARŮ Kolik má nyní Minaret Group pracovníků? Dvacet dva.

A kolik jich bylo v nejlepších dobách? Více než sto.

Proč odcházíte z Ázerbájdžánu? Privatizace je fakticky pozastavena. Nemělo tedy smysl držet vysoký stav pracovníků a mít velké výdaje. Ale zatím neodcházíme.

Omezujete činnost i v Kazachstánu, Uzbekistánu, Gruzii, Íránu? Ano. Ze stejných důvodů.

Zúčastnil se Minaret privatizace nějakého konkrétního podniku? Nebylo nic, co by za to stálo.

Takže jste zatím jen kupovali kupony? Ano.

A nadále je držíte? Ano.

Takže teď máte značné ztráty. To zatím nemůžeme říct, protože ještě nic neskončilo. Jsme účastníky normálního procesu koupě-prodej.

A jestli kuponová privatizace nebude pokračovat a příští rok přestanou vaučery platit? To potom budou mít pochopitelně ztráty všichni a my také.

Prý mezi vašimi podílníky vypukla panika. Jsou opravdu velmi nespokojení. Vláda - nejen Státní výbor pro majetek - ubezpečovala, že privatizace bude probíhat prostřednictvím vaučerů. Dali nám určitý časový rámec. Je pochopitelné, že naši investoři vkládali své peníze se zřetelem k těmto faktorům.

Kolik peněz Minaret vynaložil na nákup vaučerů a opcí? Čtyři sta padesát milionů dolarů.

Rozumím-li tomu dobře, obsluhuje Minaret Group investiční firmu založenou Koženým v USA. Ano.

Jak se ta firma jmenuje? Oily Rocks.

Mají vůbec američtí investoři nějakou reálnou možnost vymáhat zpět vložené prostředky? Nevím. Neznám přesně situaci v Oily Rocks, ale předpokládám, že pracuje na základě dohodnutých pravidel a předpisů jako každá investiční společnost.

Neudělal Viktor Kožený chybu v tom, že nevzal dostatečně v úvahu ázerbájdžánská specifika - silnou úlohu osobních kontaktů včetně přímé korupce? Každá investice je risk. A vysoce riskantní věci slibují i vyšší zisk. Když se investoři rozhodli vložit sem své peníze, věděli, do čeho je dávají. Já nicméně věřím, že účast na privatizaci v Ázerbájdžánu se jim vyplatí.

Předpokládám, že jste šli do Ázerbájdžánu kvůli strategickým firmám - těžbě ropy a plynu, rafineriím, energetice, námořní plavbě, telekomunikacím. Zajímáme se o všechny podniky, které jsou důležité a výhodné.

V Ázerbájdžánu nyní uvažují o tom, že privatizace prostřednictvím vaučerů by sice mohla pokračovat, ale bez nejatraktivnějších firem. Pro ty by se měl hledat přímý strategický investor. Víte o tom? Podle mého názoru to bude velká chyba. Vaučer je sociální a společenský závazek. Když se na něj podíváte, přečtete si, že je to 32miliontá část národního majetku. To by znamenalo podvést národ i zahraniční investory. Já myslím, že si nedovolí to udělat.

Ale když si to dovolí, tak to bude pro Minaret těžká rána. Ano. Ale nejen pro Minaret, ale i pro samotnou vládu.

Viktor Kožený do Baku jezdí? Ano.

Kdy to bylo naposled? Před dvěma třemi měsíci.

(mch)

Náměstek ministra průmyslu Republiky Ázerbájdžán Oktaj Hagverdijev KOŽENÝ SE MĚL S NÁMI PORADIT Proč se teď, v průběhu kuponové privatizace, pracuje na nové privatizační strategii? Protože se změnila situace v ekonomice, je třeba vyhodnotit zkušenosti a je třeba přijmout nový zákon o privatizaci. Do dnešního dne bylo privatizováno kolem tisíce středních a velkých podniků. Tím byla zakončena první etapa privatizace a nyní vstupujeme do další, která se bude týkat strategických odvětví.

Dobře, ale jaké konkrétní změny budou? Například považujeme za nesprávné, aby jediný orgán zároveň vystupoval jménem státu jako vlastník majetku a současně prováděl privatizaci.

Myslíte Státní výbor pro majetek? Ano. Nejen my, ale i Světová banka si myslí, že přišla doba, aby byl tento orgán rozdělen na dvě části: na orgán, který spravuje národní majetek, a orgán, který dělá privatizaci. Druhá a velmi principiální stránka věci spočívá v tom že musíme diferencovaně a individuálně přistupovat k privatizaci jednotlivých firem. Hlavní podmínka je, že to musí být privatizace investiční, tedy kdo je získá, musí tam vložit investice a dostat je na světovou úroveň.

Když jste mluvil o strategických firmách, které jste měl na mysli? Například strojírenství, metalurgii, chemický průmysl.

Co ropa? Ropný sektor je zvláštní případ, tvář naší ekonomiky. Tam také proběhne odpovídající transformace vlastnictví, ale jak, to se bude řešit na vysoké úrovni.

Kdy se rozhodne jak dál? Myslím, že do konce roku.

A jakou váhu mají názory, které jste vyslovil? Myslím, že jsou většinové. Kromě Státního výboru pro majetek si všichni ostatní myslí zhruba totéž.

Říká vám něco jméno Viktor Kožený? Ne.

Je známý v souvislosti s Minaret Group. Aha, už vím.

Jak hodnotíte činnost Koženého v Ázerbájdžánu? S námi neměl žádné kontakty. Co vím, tak byl v úzkém styku se Státním výborem pro majetek. Kdyby se poradil s námi, pohovořil, poskytli bychom mu objektivní pohled na věc a mohl si vše ještě rozmyslet. Šel do toho na vlastní nebezpečí a vůbec nevím, jak to všechno skončí. Aniž byl stoprocentně přesvědčen, uvěřil člověku, který byl sám v něčem zainteresován, a přistoupil na takový risk. Jestli, dejme tomu, půjdeme cestou, o které jsem mluvil, tak tento Viktor bude muset využít nejen své kupony, ale dostane ještě podmínku, že musí do firmy investovat. A bude mít takové možnosti, když všechny peníze utratil za kupony?

Anebo některé firmy vůbec na kupony nepůjdou. Ano. Mohou být takové objekty, u nichž se prezident rozhodne pro jinou formu privatizace. My jako ministerstvo ekonomiky víme, jaká firma má pro nás rozhodující význam. Například v naftovém sektoru vznikne také akciová společnost, ale sto procent akcií zůstane v rukou státu. Nikdo nepočítá s tím, že by se měly prodávat. Možná za patnáct dvacet let, až jejich kurs stoupne, jich deset procent prodáme na newyorské burze.

Hrozí nebezpečí, že by příští rok skončila platnost vaučerů? Dali jsme návrh na prodloužení doby platnosti a zřejmě bude takové rozhodnutí přijato, protože kuponová privatizace má zpoždění a už téměř rok se kuponové aukce nekonají.

(mch)