K a p i t á l o v ý t r h
Jedna z příčin skomírání trhu s akciemi a nezájmu zahraničních investorů o něj je nevýkonnost tuzemských firem, a tím i téměř žádné vyplácené dividendy. Ekonomické potíže řady firem znamenají pro akcionáře jediné: výnosy nejsou a jen tak nebudou.
Držba akcií z důvodu výnosu v podobě dividend není sice v tuzemských poměrech prvotním stimulem, proč si investoři příslušné akcie pořizují - tím hlavním je spekulace na burzovní cenu - ve světě je však dividenda lákavým artiklem. Bohužel nikoliv u nás.
Pouhá symbolika
V tuto chvíli je již doba loňských valných hromad, kde vlastníci rozhodovali o výši vyplácené dividendy za rok 1997, za námi, a proto můžeme bilancovat (viz tabulka).
Podle dostupných údajů (komplexní data o vyplácených dividendách v podstatě neexistují - nejlepší informace je možné získat například z databáze ČTK nebo informační agentury Ariadna, data z kursovního lístku pražské burzy jsou poněkud chudá) bude vyplácet dividendy zhruba stejný počet společností jako za rok 1996, což je kolem osmi desítek. Pro zajímavost: za rok 1995 potěšilo své akcionáře kolem 130 společností.
Zajímavá je i analýza, kterou připravil spolu s poradenskou firmou CBM Václav Liška ze Svazu průmyslu. Z ní například vyplývá, že za pětileté období 1993 až 1997 vyplácelo z prestižních titulů hlavního a vedlejšího trhu pražské burzy pravidelně každý rok dividendy pouze dvanáct společností (například Čokoládovny, Metalimex, Tabák, BVV Brno nebo Elektrárny Opatovice). Naopak je šest společností, které, ačkoliv byly pětkrát za sebou vždy ziskové, dividendy nevyplatily ani jednou. Jsou to třeba ČEZ, Nová Huť nebo Plzeňský Prazdroj.
S dividendovou politikou si řada firem prostě hlavu neláme, a tak se výplaty rekrutují především z řad podniků se zahraničním investorem, které mají odkud dávat. Ještě donedávna nebyly skoupé ani velké české banky. Po loňských oznámených miliardových ztrátách jsou však ohledně dividend mimo hru.
Výše dividend je však značně rozdílná. Největší částku na jednu akcii - 864 korun - inkasovali loni majitelé kutnohorského Tabáku. Na 800 korun si přišli akcionáři Metalimexu. Naopak třeba valná hromada Unipetrolu rozhodla, že firma vyplatí za rok 1997 symbolickou dividendu 1,33 procenta, což znamená při aktuálním burzovním kursu kolem 40 korun asi jen tříprocentní dividendový výnos.
Ani akcionáři fondů nemohou nad dividendami jásat. Jejich výplaty až na výjimky, jako třeba v případě fondů ve správě Živnobanky nebo První investiční, jsou spíše ojedinělé. U fondů se však není čemu divit. Ty totiž kvůli svému otvírání vracejí všechny zisky do majetku fondu, aby byl větší při vyplácení podílníků, kteří požádají o zpětné výplaty.
Lépe jen tak nebude
Sedm desítek společností myslících loni na své akcionáře je z více než dvou tisíc veřejně obchodovatelných firem na trhu poněkud málo. S dividendami je to u nás prostě špatné, podniky jsou v potížích, nemají na vyplácení peníze, a když už vyprodukují nějaký zisk, použijí ho většinou na reinvestice. „Karta se obrátí, až se podniky restrukturalizují a jejich výrobky budou konkurenceschopné, což je otázkou několika let, věští analytici.
„Svou roli hraje i daňová otázka. Pokud totiž dividendu přijímá právnická osoba, musí ji opět zdanit. V České republice totiž doposud existuje dvojí zdanění dividend, u společností vyplácejících dividendu i u společností, které jsou jejich příjemcem, upozorňuje Liška.
Podle něj však problém tvorby zisku není jen otázkou pouze pro české firmy, neboť například ziskovost velkých státních firem v sousedním Polsku se navzdory všeobecnému růstu v ekonomice podle dostupných údajů snižuje.
Z analýzy CBM a Václava Lišky rovněž vyplývá, že průměrný roční výnos v pětiletém období z akcií byl vyšší než u termínovaných vkladů pouze u devíti společností - například Komerční banky či Čokoládoven.
Podobně na štíru je to u nás i s takzvaným dividendovým výnosem, což je podíl dividendy k ceně na burze, který určuje míru výhodnosti investice do akcií oproti třeba uložení peněz do banky.
