Turkmenistán je něco mezi Severní Koreou a Dubají, píše ve svém cestovním deníku reportér E15 Saša Blau. Zdejší autokratický režim má obrovské zisky z exportu zemního plynu a ropy, za které staví paláce ze zlata a mramoru, ale většina Turkmenů žije v bídě. Jestli se to nezmění, tahle země jednou velmi smutně skončí, soudí reportér.
Turkmenistán je jedna z těch zemí, kvůli kterým podnikám tuhle cestu: vím o ní minimum a to málo, co znám, je hodně bizarní. Nechci se nikoho dotknout, ale troufám si říci, že většina z vás je na tom podobně. Když se řekne Turkmenistán, vybaví se mi Turkmenbaši alias Sepamurat Niyazov, zdejší diktátor, který doživotně vládl skoro třicet let, až do své smrti v roce 2006.
Během svého života si tu Niyazov vytvořil kult osobnosti srovnatelný snad jen s vládci v Severní Koreji. Niyazov rád stavěl své sochy ze zlata, které se otáčely za sluncem, stihl také napsat náboženskou knihu Ruhnama, kterou postavil na roveň koránu. Pasáže z této knihy se děti učí povinně ve škole. Turkmenbaši během svého života ale nestihl vybrat nástupce a náhle zemřel. Mocenské vakuum rychle zaplnil vicepremiér Gurbanguly Berdimuhamedov, který brzy převzal styl svého předchůdce. Dnes vedle zlatých soch Niyazova visí portréty Gurbangulyho. Tolik mé znalosti před příjezdem do Turkmenistánu.
Niyazov rád stavěl své sochy ze zlata
Pro turistu není snadné se do této středoasijské země dostat. Turistické vízum dostanete pouze tehdy, když přistoupíte na to, že vás od překročení hranice na každém kroku bude doprovázet oficiální průvodce, který zaručí, že budete spát pouze v oficiálních turistických hotelích. Jinak řečeno, nedozvíte se nic a zaplatíte spoustu peněz, protože oficiální hotely začínají na padesáti dolarech.
Naštěstí je tu skulinka pro dobrodruhy, která se jmenuje tranzitní vízum. Turkmenské ambasády ho udílejí těm, kteří skrze zemi pouze projíždějí. Hlavní výhoda tranzitního víza je, že se můžete po zemi pohybovat samostatně. Jelikož má cesta do Číny vede přes Turkmenistán, nebyl problém dostat v Teheránu tranzitní vízum na pět dní.
„Je to trochu jako jít na vojnu“
Turkmensko-íránská celnice v Bajgiranu se nachází v pustých horách, v říjnu je tu chladno a fouká tu studený vítr. Sotva plnoletí celníci ve velkých čepicích se tváří důležitě, dýchá z nich odér Sovětského svazu. Nad budovou celnice září velký barevný portrét rozesmátého vůdce Gurbangulyho.
Ve frontě na razítko se seznamuji s mladým Turkem Ugurem a jeho kolegou Alperem. Ugur vypadá dost sklíčeně. „Budu v Ašchabádu půl roku na stavbě, non-stop. Celkem tu mám pracovat tři roky,“ říká sklesle. Pro mladého inženýra je vyhlídka práce v Turkmenistánu něco jako jít na vojnu. „Internet tu funguje jenom v mobilech. V noci se po jedenácté nesmí vycházet na ulici,“ popisuje turkmenský život. Ve firmě Rönesans, přední turecké stavební firmě, ale dostane v zahraničí dvojnásobný plat, než kdyby zůstal v Turecku. Turkmenistán právě zažívá stavební boom financovaný zisky z ropy a většinu kontraktů získávají právě turecké firmy. Turkmeni i Turci totiž mluví velmi podobným jazykem – tomu může málokdo konkurovat. Pro firmy jako Rönesans je proto středoasijská země v tuto chvíli zlatým dolem.
Můj nový turecký známý potřebuje na celnici vyřídit pobytové vízum, ale chybí mu sto dolarů. Půjčím mu je a Ugur mi na oplátku nabízí odvoz do Ašchabádu. Za hranicí na něj totiž čeká řidič. Vděčně přijímám. Podél hranice se táhne jakási zóna nikoho, pustý, dvacet kilometrů široký pás, ve kterém nejsou silnice a nikdo tu nežije. Přes tento pás vás musí odvézt oficiální dodávka. Když dodávka přijede, jsem svědkem neuvěřitelné, trochu strašidelné scény. Jakmile se otevřou dveře, turkmenské babičky, mladíci i vousatí muži se do dodávky začnou cpát jeden přes druhého jako zvířata. Kam se poděla lidská důstojnost? Auto je plné po střechu dřív, než bych stihl lusknout prsty, dodávka se prohýbá pod přetížením. „Vítej v Turkmenistánu,“ komentuje to můj turecký kamarád. S opravdu velkým nasazením se nám podaří dostat se do druhé dodávky.
Město z mramoru
Příjezd do Ašchabádu se podobá podivnému snu. Je večer, jedeme po potemnělé poušti po čtyřproudé dálnici lemované bílými zlacenými sloupy. Kromě našeho auta na silnici skoro žádná auta nejsou. Objevují se první domy. Nejsou to ale obyčejné domy, jsou postavené z mramoru. Trochu připomínají okázalý sovětský styl, který kombinuje funkcionalismus, antické sloupy a zlacené přírodní motivy. Ugur bydlí v jednom z takových domů. Kvartýry jsou to prostorné, mají pět pokojů a vysoké stropy. Byt v mramorovém domě přijde asi na dva miliony korun, což si může dovolit jen málokdo. Chudí lidé (většina populace) bydlí v panelácích a malých venkovských domcích. Většina vysokých bílých domů je prázdných, ostatně jako celý Ašchabád, sděluje mi Ugur.
Byt v mramorovém domě přijde asi na dva miliony korun
Projíždíme kolem nekonečných řad bílých domů, které se za tmy rozsvítí jako exotické lampiony. Míjíme obrovské mramorové paláce, památníky, hotely, restaurace. Míjíme obrovské kopí, pak zas jakousi obří trojnožku se zlatou sochou Turkmenbašiho na špičce. Na okolních kopcích, které město obklopují, svítí šňůra světýlek, které dávají tušit další monumenty. Noční Ašchabád svítí milionem světel a je vpravdě krásný. „Je to celé falešné. Vzpomeň si na scénu s dodávkou,“ říká mi Alper. Poté, co obtelefonuje několik hotelů, Alper mi učiní velkorysou nabídku: můžu přespat v ubikacích turecké firmy. Na ubikaci je to docela luxus: dostanu samostatný pokoj s koupelnou a televizí a ledničkou plnou piva Efes a Tuborg. Není to sice Plzeň, ale po měsíci bez piva v Íránu si tu brzy připadám jako v ráji. Strávím tady dvě noci.
Plyn a benzín za poslušnost
Ráno zjišťuji, že všude kolem mě je staveniště. Turkmenská vláda staví jako posedlá. Procházím se ulicí, kde jsou pouze ministerstva, jedno vedle druhého, všechna z mramoru. Budova ministerstva kultury má tvar knihy, zahraničí má zas na vrcholu maketu zeměkoule. Nové, čtyřproudé silnice zejí prázdnotou jako včera. Mezi nimi se táhnou dlouhé řady uměle vysázených borovic, které v poušti udržuje při životě systém zavlažování. Mezi tou vší nádherou zametají chodníky místní obyvatelé.
Turkmenistán má čtvrté největší zásoby plynu na světě a také významné zásoby ropy. Jenže místní režim se o zisky z nerostných surovin nedělí s obyvatelstvem, jako to dělají třeba režimy v Dubaji nebo Arabských Emirátech, kde vám pouhé občanství zaručuje bezplatné služby a přísun peněz bez nutnosti pracovat. Většina Turkmenů je chudá a bez stálého zaměstnání. Vývoz plynu a ropy do Ruska a Číny tvoří hlavní zdroj příjmů do státní kasy. Veškeré ostatní ekonomické aktivity jsou na ústupu, až na pěstování bavlny v okolí řeky Amudarji. Zisk z prodeje surovin jde do stavebnictví, peníze ale nevidí Turkmeni, nýbrž turecké stavební firmy. Proč se proti něčemu takovému Turkmeni nevzbouří? Těch několik místních lidí, se kterými jsem se o pokusil zapříst rozhovor o místním vládci Gurbangulym, je se svojí vládou dokonce spokojených. Dostávají zadarmo plyn, vodu, elektřinu a 120 litrů benzínu měsíčně. Jelikož vycestovat ze země je pro Turkmeny velice těžké, nemají svojí situaci s čím srovnat. Není divu, že svůj režim považují za dar z nebes.
V parlamentu byla donedávna povolená jen jedna strana, nedávno tam vstoupila strana druhá, opoziční. Je ale otázkou, do jaké míry jde o skutečnou opozici, nebo pouhou hru na demokracii. Podobná situace je i v tisku: podle organizace Reportéři bez hranic je v Turkmenistánu svoboda slova druhá nejhorší na světě, hned za Severní Koreou.
Ne všem Turkmenům je ale situace lhostejná. Mezi kritiky režimu patří lídr Turkmenské demokratické občanské unie Vjačeslav Mamedov, který žije v exilu v Holandsku. Mamedov současné vládě vyčítá krátkozrakost její politiky. „Utrácení peněz za kolosální projekty jako jsou hotely, paláce a resorty nebo vládní budovy, vedlo k úplnému zániku některých průmyslových odvětví a služeb, což zhoršuje ekonomickou situaci obyvatel,“ napsal 11. října v otevřeném dopise prezidentovi Mamedov. Při pohledu na Ašchabád s ním nelze než souhlasit. Až zásoby plynu a ropy dojdou, z čeho bude mezinárodně izolovaná a pouštní země, žít? Z mramorových paláců obklopených borovými háji?
Je třeba říci, že současná vláda si některé problémy začíná uvědomovat. Například si všimla toho, že bezplatné poskytování vody a plynu vedly k obrovskému plýtvání na některých místech a nyní se uvažuje o zavedení kontrol spotřeby. Nebylo by ale rozumnější plyn zpoplatnit, peníze dát lidem, a nechat je rozhodnout samotné, za co je utratí?
Hořící plyn v poušti
Ašchabád opouštím se smíšenými pocity. Jsem nadšený senzační bizarností staveb, zároveň je mi úzko z toho okázalého plýtvání. Jedu sdíleným taxi, kterému se tu přezdívá Sienna (podle značky těchto taxíků), na sever do pouště. Nechám se vysadit uprostřed ničeho v poušti Karakum asi po třech hodinách cesty. U silnice stojí jen pár nízkých baráků, tradičních čajchan, kde řidiči náklaďáků zastavují na jídlo. Okolo se pase několik velbloudů.
Místo, kde jsem se nechal vysadit, se jmenuje Darváza a přivedl mě sem neobvyklý úkaz. V poušti tu zeje obří kráter s hořícím plynem. Místní lidé kdysi plyn zapálili, protože se báli, že je plyn otráví. Mysleli si, že brzy vyhoří, ale kráter v Darváze už hoří čtyřicet let. V noci je to úchvatná podívaná, která sem přivádí turisty z celého světa. Žhnoucí díra uprostřed černé pouště trochu připomíná Horu osudu z Tolkienova Pána prstenů.
V poušti tu zeje obří kráter s hořícím plynem
Po noclehu s čajchaně zjišťuji, že jsem bez peněz, protože mě místní vykuk Omar slušně natáhl, dvoumetrovému muži s jizvou na spánku, ze kterého táhla vodka, jsem se ale nepokoušel příliš dlouho odporovat. Nezbývá mi tedy, než stopovat. Zastaví mi Valerij, taxikář z Ašchabádu. A mám štěstí – vezme mě tři sta kilometrů přes poušť až na uzbeckou hranici. Jak se blížíme k hranicím Uzbekistánu, v poušti se objevují trsy trávy, osamělé keře, pak i skupinky stromů. A nakonec první zlené pole s bílými chomáčky. Poprvé v životě vidím růst bavlnu. O bavlníkových plantážích ale budu psát až v příští kapitole o Uzbekistánu, kde hrají mnohem větší roli než v Turkmenistánu.
Opustit Turkmenistán je mnohem těžší než do něj vstoupit. Celníci prohlížejí můj batoh skrz naskrz, dokonce kontrolují i fotografie v mém fotoaparátu. Naštěstí je to přestane bavit někde u velbloudů a nedostanou se ke snímkům pochodujících vojáků, které jsem tajně pořídil v Ašchabádu.
Mezi turkmenskou a uzbeckou hranicí se rozkládá rozsáhlá zelená plocha tvořená rákosím a vodou, která trochu připomíná dunajskou deltu. Z rákosí tu a tam vykukuje břízka se žloutnoucími listy, zasteskne se mi po českém podzimu. Na uzbecké kontrole celník vtipkuje, oproti turkmenské vojenské strohosti je to příjemná změna. Nasedám na taxík do Chivy, který mě veze mezi nekonečnými lány polí s bavlnou. Vzpomínám na bizarní Ašchabád, poušť a na turkmenské ženy, které jsou nejhezčí, jaké jsem kdy viděl.
Utekly vám předchozí díly pouti reportéra E15 na Dálný východ?
Divokým Východostánem (9): Špína a hřích v Teheránu
V íránském plážovém resortu (8)