Menu Zavřít

Divokým Východostánem (11): Pomník Aralskému jezeru

1. 11. 2013
Autor: Saša Blau

V jedenáctém díle svého putování na východ hledá reportér E15 Aralské jezero, kdysi čtvrté největší na světě. Místo vody ale najde jen vyschlé dno, pár rezavějících lodí a jednu zkrachovalou fabriku na rybí konzervy.

Po příjezdu z bizarního Turkmenistánu pár dní odpočívám ve starobylém uzbeckém městě Chiva. Město obehnané hliněnými hradbami leží v zeleném pásu, který uprostřed pouště svým tokem tvoří řeka Amudarja. Kdysi to byla důležitá zastávka na Hedvábné stezce, kde se obchodovalo s otroky, dnes je Chiva příjemné provinční městečko. Překvapuje mě ale množství turistů, především německých a francouzských důchodců, kterých je město přes den plné. Po západu slunce ale autobusy turisty naloží a odvezou a město utichne. V záři měsíce a hvězd je procházka temnými úzkými uličkami mezi minarety jako z Pohádek tisíce a jedné noci.

Omyl přírody, který musí být napraven

Po večerech zkoumám mapu. Jedna věc mi totiž nedá spát: pár centimetrů na sever od Chivy leží Aralské jezero. O Aralském jezeru jsme se učili na základní škole, že je to čtvrté největší jezero na světě. Rád bych přespal u jeho břehů, ale je říjen a večery jsou už tady studené, co teprve u jezera, uprostřed holé pustiny. Osud mi ale přihraje do cesty mladého Dána Jeppeho, který jede stopem kolem světa. Jeppe má stan a benzínový vařič, takže je to jasné: přemluvím Jeppeho, aby se vydal k jezeru se mnou.

Jeppe má také chytrého průvodce Lonely Planet, takže se o jezeru dozvím o něco víc, než nás učili ve škole. Aralské jezero bývalo obrovské a voda v něm byla mírně slaná, a tak mu národy, které žili na jeho březích, říkaly moře. Lidem, kteří u něho žili, poskytovalo moře obživu tisíce let. Dokud nepřišli sovětští soudruzi a nerozhodli, že jezero je omyl přírody, který je třeba opravit.

Aralské jezero napájely dvě řeky: Amudarja a Syrdarja. Sovětští inženýři v 60. letech rozhodli, že vodu z těchto mohutných řek, které zbůhdarma protékají pouští, lze využít lépe: k pěstování melounů, rýže, pšenice a hlavně bavlny. V poušti tedy vykopali mohutný systém zavlažovacích kanálů, který zaplavili vodou ze zmíněných dvou řek. Poušť se zazelenala a desítky tisíc lidí měly práci. Z Uzbekistánu se stal největší vývozce bavlny na světě. Hladina Aralského jezera začala klesat, nejdřív pomalu o pár centimetrů ročně, pak rychle. Dnes zbyla z původního jezera pouhá desetin objemu, dočítám se.

Lodě na suchu

Ráno vyrážíme nejdříve maršrutkou, potom autobusem, nakonec dalším autobusem. Je to dlouhá, celodenní, úmorná cesta pustou a krásnou krajinou. Občas se v pustině zaleskne Amudarja, ze které už v této části země zbývá jen málo vody. Jindy uprostřed pouště spatříme na vyvýšeném místě malou pevnůstku, kde pastevci hledali azyl, když stepí projížděly rabující hordy.

Ve městečku Kungrad nasedáme na poslední autobus, který nás veze do cíle - města Mojnak. Cesta autobusem je zážitkem, na který asi nikdy nezapomenu. Je nacpaný k prasknutí, takže si vestoje s ostatními spolucestujícími dýcháme do tváře. Na Jeppeho se pověsil do němoty opilý člověk, kterému z pusy vytékají sliny, zatímco mě se pokouší sbalit místní stará panna; s mým dánským kolegou se hádáme, kdo je na tom hůř. „Měli byste mu zaplatit. Zbavil vás pachu cizinců,“ ukazuje na opilce místní filozof. Řidič opilce v jednu chvíli zničehonic uprostřed pustiny vyhodí, ten se jen svalí na zem jako pytel brambor. Co s ním bude nikoho nezajímá.

V Mojnaku nás vítá znak ryby. Kdysi to bývalo jedno z hlavních středisek rybolovu a rybného průmyslu. V Mojnaku nás vítá znak ryby. Kdysi to bývalo jedno z hlavních středisek rybolovu a rybného průmyslu.

Při příjezdu do Mojnaku nás vítá znak ryby. Za časů SSSR Mojnak býval jedním z hlavních středisek rybího průmyslu, prý odsud pocházela jedna šestina veškerých ryb. Zdejší konzervárna zaměstnávala 30 tisíc lidí. Když nás autobus vysadí na hlavní ulici, už je skoro tma. Když dojdeme do bývalé zátoky, kde dřív kotvily lodě, chvíli stojíme v němém úžasu. V záři měsíce tu na písečném dně leží tmavá torza lodí. Jak ustupovala voda, zůstaly na suchu. Jednoho dne už prostě nevypluly. Písečná pláň, dno bývalého moře, se táhne donekonečna a je porostlá trsy jakýchsi travin. Sestupujeme na dno Aralského jezera. Vedle lodí stavíme stan a z dřevnatých trsů rozděláváme oheň. Smiřujeme se s tím, že moře/jezero neuvidíme. Jak se později dozvídáme, malý zbytek jezera se nachází asi sto padesát kilometrů na sever. Jezdí k němu džípy, které znají cestu po mořské dně, ale chtějí za to stovky dolarů.

Smrt rybářského průmyslu

Ráno si prohlížíme památník Aralskému jezeru, který na vyvýšeném poloostrově zbudovala místní vláda. Osud jezera je zřejmě zpečetěn. Ačkoli vyschlé jezero a na jeho dně vzniklá poušť přinášejí řadu problémů (písečné bouře, vysoušení pevniny, úbytek lesů…), Uzbekistán nejeví zájem ho znovu zavodnit. Jednak se nehodlá vzdát své bavlny, a také doufá, že na dně jezera najde ropu či zemní plyn. Odlišný přístup zvolil Kazachstán, který leží na severním konci jezera. Svou část ohraničil přehradou a postupně ji zaplavuje vodou. V rozmezí let 2005 až 2008 se tu podařilo zvednout hladinu o asi 12 metrů, do jezera se vrátily ryby, které místní rybáři opět prodávají do zahraničí.

Aralské jezero v roce 1989 (vlevo) a 2008 Aralské jezero v roce 1989 (vlevo) a 2008.

Po snídani se vydáváme na obchůzku rybářským městem Mojnak. Objevujeme zavřenou fabriku na rybí konzervy. Výrobní linka už je zaprášená a zrezivělá, některé části ale vypadají, jako by se zastavily teprve včera. Nacházíme sloupce lesklých konzerv, nepoužité etikety, laboratoř, kde se testovaly nové konzervační postupy. Prohlídka továrny je trochu smutný, zároveň ale příjemně děsivý zážitek, místní vláda by udělala nejlépe, kdyby z továrny udělala muzeum a otevřela ho turistům. Lidé ze západu za takovou podívanou rádi zaplatí.

Nasedáme na sdílené taxi a opouštíme kdysi slavné rybářské město Mojnak. Odpoledne přijíždíme do města Nukus, centra zdejší správní oblasti Karakalpakstan. Zde sídlí poměrně unikátní muzeum výtvarného umění, které nese jméno podle jeho zakladatele Igora Savického. Savický byl ruský umělec, který se sem, do odlehlé výspy SSSR, přestěhoval v padesátých letech minulého století. Začal do sbírek muzea shromažďovat ruskou avantgardu a celkově umění, které oficiální stranická kulturní linie v Moskvě neuznávala nebo přímo zakazovala. Sem, na periferii SSSR, sovětští kulturní referenti nedohlédli. Savický věřil, že díla mají cenu a říkal. „Jednou sem budou jezdit lidé z Paříže podívat se na naše obrazy.“ Nevím, jestli měl pravdu. V době naší návštěvy byli v muzeu jen Angličané, Japonci a Němci. Muzeum je plné perel nejen ruského konstruktivismu (např. Ljuba Popova), které by člověk na tak odlehlém místě rozhodně nehledal.

V muzeu je ale k vidění ještě jedna věc: je tu spousta obrazů, které zobrazují rybolov na dnes už neexistujícím Aralském jezeru. Jejich autoři asi netušili, že moře, které malují, jednou zmizí. Byli to sice umělci, tedy lidé nadaní bohatou fantazií, ale vymazání moře bylo i nad jejich představy.

Dnes je rybolov na Aralském jezeru k vidění jen na obrazech v Savického muzeu v Nukusu. Dnes je rybolov na Aralském jezeru k vidění jen na obrazech v Savického muzeu v Nukusu.


Utekly vám předchozí díly pouti reportéra E15 na Dálný východ?

Divokým Východostánem (10): Země bílého mramoru a zlatých soch

Divokým Východostánem (9): Špína a hřích v Teheránu

V íránském plážovém resortu (8)

Černá zahrada Náhorní Karabach (7)

Noční život v Jerevanu (6)

Zničující pohostinnost (5)

Přes Čečensko do Gruzie (4)

Umělý sníh v Soči (3)

bitcoin_skoleni

Město hrdinů (2)

Z Prahy do Oděsy (1)

  • Našli jste v článku chybu?