V tomto díle východního putování náš reportér opouští vyschlé Aralské jezero a vydává se hledat příčinu jeho smutného konce. Nachází ji v nekonečných bavlníkových polích, které dělají z Uzbekistánu druhého největšího vývozce „bílého zlata“ na světě. Renomované nevládní organizace režim kritizují, že do práce na plantážích nutí i lékaře a děti. Avšak parta zubařek, kterou reportér Saša Blau potkal, si každoroční povinnou bavlnovou brigádu užívala.
Vyschlé Aralské jezero opouštím nočním vlakem do Samarkandu. Společnost mi dělá Kazach, který mi věští budoucnost a jakýmsi šamanským dotykem zkoumá můj zdravotní stav. Dělá to rutinně, bez předvádění, jako by mi říkal, kolik je hodin. Po nočním přejezdu dorazím na nádraží v Samarkandu lehce rozlámaný. V tomhle starobylém městě, které zbudoval strašlivý vůdce rabujících hord Timur, se loučím se svým dánským kamarádem Jeppem. Dál zase sám.
Samarkand přináší mírné zklamání. Další minarety, další madrásy, další skvěle opravené paláce posázené modrou keramikou. S těmito stavbami se to má trochu jako s pravoslavnými chrámy: když jste viděli tři, viděli jste všechny. V Samarkandu mě mnohem víc zaujmou exteriéry staveb z 80. let, které zajímavě kombinují sovětský styl a islámské motivy.
Ze Samarkandu odjíždím dalším nočním vlakem do Buchary. Vlak je vyprodaný, zbyla na mě jenom nejlevnější verze „plackarty“. Ve dvě ráno, kdy na rychlík nasedám, leží spící lidé všude, včetně míst určených pro zavazadla a často po dvou. Průvodčí mě posadí do uličky k nohám chrápajícího muže. Ve vagonu to páchne ovcemi, potem a jídlem. Tuhle noc toho moc nenaspím.
Po mrazivém spánku na dně Aralu a dvou nocích ve vlaku se potřebuji dát trochu do pořádku. V Buchaře se ubytovávám v penzionu Medina, příjemném rodinném hotýlku uprostřed starého města. Noc tu stojí deset dolarů. Z trojice slavných uzbeckých měst na hedvábné stezce je Buchara asi tím nejvelkolepějším. Samarkand mě zklamal, nejpřirozeněji jsem se cítil v Chivě (viz minulý díl).
Otrokářské plantáže
Poté, co projdu povinné památky (madrása, karavanseráj, bazaar, mešita, palác), konečně se vydávám hledat bavlníková pole. Právě intenzivní pěstování bavlny za časů Sovětského svazu vysálo všechnu vodu, kterou do Aralského jezera dodávaly řeky Amudarja a Syrdarja. Bavlníkové plantáže mě v Uzbekistánu provázejí na každém kroku: koukám na ně z vlaku, z autobusu, z taxíků podél cest. Ještě se mi je ale nepodařilo navštívit a promluvit se sběrači, kteří na nich pracují.
Pěstování bavlny má v Uzbekistánu více než dvoutisíciletou tradici. Teprve Sověti ale kultivaci této žíznivé plodiny rozjeli v masovém měřítku. Produkce bavlny dosáhla vrcholu v roce 1988, kdy byla Uzbecká SSR největším exportérem bavlny na světě.
Mezinárodní nevládní organizace Uzbekistán kritizují, že pro sběr bavlny používá feudální otrokářské praktiky, jaké byly běžné v USA před sto a více lety. K práci na plantážích místní vláda nutí děti, studenty vysokých škol a státní zaměstnance včetně lékařů a učitelů. Políčka s bavlnou jsou sice formálně v soukromém vlastnictví, jednotlivé správní celky ale mají od centrální vlády v Taškentu stanovené kvóty, které musí nasbírat. Aby kraje kvóty splnily, posílají v říjnu a listopadu na pole státní zaměstnance a studenty. Stát bavlnu vykupuje za dumpingové ceny a prodává ji do zahraničí za ceny tržní. Kvůli otrokářským praktikám uzbeckou bavlnu bojkotuje řada zemí a firem, čile ji ale odebírají Čína nebo Bangladéš. Je tedy dost pravděpodobné, že v době, kdy čtete tyto řádky, hřeje vás bavlna, kterou sebral uzbecký chirurg nebo učitel.
Zubařky a nostalgie
Žádám taxikáře v Buchaře, aby mě odvezl na nějakou pořádnou plantáž za městem. Taxikář mi udělá dobrou cenu, na sběr bavlny je totiž velice hrdý. „My vyrábíme bavlnu, bílé zlato! A co produkujete vy?!“ ptá se pyšně. Cestou z města mi vypráví o sběru v mládí se zřetelnou nostalgií. „V pět jsme skončili, rozdělal se oheň, pila se vodka, zpívalo se, tancovalo,“ vzpomíná starý taxikář.
Zastavujeme u krajnice, jsme na místě. V zeleném poli v dálce vidíme skupinu trhaček. Když vidí Evropana, jak se k nim s fotoaparátem prodírá mezi zelenými šlahouny a bílými chomáčky, stydlivě se chichotají. Chvíli se naoko ošívají, za moment už zkušeně pózují s hrstmi plnými bavlny.
Dnes je produkce oproti 80. létům asi poloviční, středoasijská země produkuje zhruba milion tun bavlny ročně.
Jak mi říká přirozená vůdkyně party, jde o skupinu zubařek z Buchary. Když se jich ptám, jestli jim nucená práce nevadí, nechápavě kroutí hlavou. „Svítí slunce, povídáme si. Takhle je to prostě každý podzim,“ říká žena s vlasy v šátku.
Taxikář za chvíli znervózní a chce odjet. Bojí se, že nás uvidí policie. Zahraniční novináři, kteří píší o nucených pracích na plantážích, často končí v policejní cele a s nimi i ti, kteří jim pomáhali. Když se ho ptám, čeho se bojí, odpovídá ale vyhýbavě. „Rušil jste je od práce. Nesplnily by kvótu.“
Odpoledne se seznamuji s Angličanem Mattem, který jede s kamarádem na kole kolem světa, s německým Číňanem, který jel z Mnichova do Kazachstánu ve starém náklaďáku Mercedes a Japonkou Megumi, která ve 35 letech sekla s prací v kanceláři a vydala se na roční cestu kolem světa, co bude dělat po návratu neví. „V Japonsku mám ročně osm dní dovolené. Za celý svůj život jsem nestihla vyrazit do světa,“ říká. Ve srovnání s těmito lidmi s autor těchto řádek připadá jako prachobyčejný turista.
Nádraží v Taškentu
Další den mě čeká další noční přejezd vlakem do Taškentu. V hlavním městě bohužel stihnu prozkoumat jen okolí nádraží, zítra mi totiž končí vízum a k hranicím s Kyrgyzstánem je to ještě daleko. Opilý automechanik Valerij v nádražním bufetu mě sice zve k sobě domů, prodloužení víza prý zařídí, neboť policistům opravuje auta, ale jeho nabídku zbaběle odmítám. Za chvíli už ho vidím znaveně oddychovat v nádražním parku.
Starou Volhou přes úrodné Ferganské údolí
Na stanovišti taxíků dlouho smlouvám cenu do několik set kilometrů vzdáleného Andižanu, města u kyrgyzských hranic. Nakonec se mi podaří usmlouvat cenu asi na 10 dolarů, což je polovina běžné sumy. Má to jedinou nevýhodu – celý den strávím ve stařičké Volze, která jede maximálně šedesátkou. Pomalu se šplhá do kopců, co chvíli vaří, řidič do chladiče lije vodu z okolních pramenů. Přejíždíme přes hory a vjíždíme do Ferganského údolí. Tato zelená, úrodná kotlina uprostřed pouště tvoří nejzalidněnější část Uzbekistánu a je jakousi obilnicí Střední Asie.
Úrodné Ferghanské údolí leží podél řeky Syrdarji a rozkládá se na území Uzbekistánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. Jednotlivá etnika žijí stovky let promíchaná bez ohledu na hranice, které tu nepříliš citlivě vytvořili Sověti. Čas od času etnické napětí přeroste v otevřené konflikty.
K napětí přispívají i politici. Třeba tím, že hranice zavřou. V roce 2005 v Andižanu proti špatné vládě uzbeckého prezidenta Karimova protestovaly tisíce Uzbeků. Po policejním zásahu byla západní média v šoku: na místě zůstaly stovky mrtvých. Když se na andižanské události ptám svých spolucestujících ve Volze, všichni náhle zmlknou. „Zapomeň na to. Nic takového se nikdy nestalo. Je to státní tajemství, rozumíš?“ říká mi řidič Amir. Aby se napětí uvolnilo, na chvíli mě nechá řídit svojí Volhu. Jeho bratranec mě pak ubytuje u sebe doma a na mou počest uspořádá královskou hostinu. Podává se lahodný místní chléb a plov – rýžový pokrm s masem.
Jak se později dočítám, po andižanských událostech byli z Uzbekistánu vykázáni korespondenti BBC, agentury Reuters a dalších médií, protože podle vlády o událostech informovali příliš kriticky. Získat novinářské vízum pro vstup do země je od té doby těžké.
Silnice na kyrgyzskou hranici
Cestou mi můj průvodce vypráví o životě. On i jeho dva dospělí synové pracují v Rusku v Kazani jako řidiči, protože doma není práce. Žena je v andižanu s nejmladším synem. Ten až bude plnoletý, také odjede do Kazaně. „Kdybys v Česku založil firmu, mohl bys nás zaměstnat,“ přemlouvá mě. Podnikatelé, pokud čtete tyto řádky, berte to jako příležitost pro svojí firmu.
Přechod kyrgyzské hranice proběhne hladce. Svítí podzimní slunce a žlutými listy na stromech třepotá lehký větřík. Středoasijský podzim je jiný než ten český – přes den je krásně teplo, v noci hodně zima. Taky skoro neprší. I dnes je nebe modré a jasné. V dálce na obzoru už se rýsuje silueta hor. A tam někde za nimi už čeká můj cíl – Čína.
Utekly vám předchozí díly pouti reportéra E15 na Dálný východ?
Divokým Východostánem (11): Pomník Aralskému jezeru
Divokým Východostánem (10): Země bílého mramoru a zlatých soch
Divokým Východostánem (9): Špína a hřích v Teheránu
V íránském plážovém resortu (8)
Černá zahrada Náhorní Karabach (7)
