Reportér E15 se cestou do Pekingu zdrží v Jerevanu, kde čeká na vízum do Íránu. Čekání mu zpříjemňuje parta mladých Arménů, se kterými objevuje noční život jejich hlavního města.
„Vstávejte,“ třese mi nohou průvodčí arménských drah. Za chvíli budeme v Jerevanu. Ještě bych potřeboval tak dvě hodinky, v noci jsem toho moc nenaspal. Nejdřív mě probudili gruzínští celníci, pak arménští a teď tenhle průvodčí.
Je půl osmé a obloha je azurově modrá, vypadá to na horký zářijový den. Z vlakového nádraží se vydám pěšky do centra širokou ulicí. Většina domů je postavená v sovětském stylu 50. let, který je v Česku k vidění třeba na hlavní třídě v Havířově nebo také v dolní části pražských Dejvic. S tím rozdílem, že všechny jerevanské domy jsou obložené specifickým červeným kamenem, který se jmenuje tuff, jak se dozvím později. Kámen dodává městu vizuální jednotu. Jsou jím obložené banky, vládní budovy i obyčejné paneláky. Oproti starobylému Tbilisi a jeho krkolomným uličkám působí Jerevan se svými širokými sovětskými třídami na první pohled jako poměrně nové město. Co kvituji s potěšením, je fakt, že na každém rohu je tady fontánka s pitnou vodou.
Z náměstí Republiky si beru taxíka na íránskou ambasádu, kde zjišťuji, že na vízum do Íránu si počkám něco přes týden. Samotné vyřízení víza je docela bojovka: nejprve je třeba získat kód přes agenturu. To je celkem snadná část, stačí zaplatit třicet dolarů bankovním převodem. Další krok je jít s kódem na ambasádu a vyzvednout si žádost o vízum. Poplatek za vízum ale musíte zaplatit v íránské bance Mellat, která je na opačném konci města. Když se pak s účtenkou vrátím na velvyslanectví, už mají zavřeno.
S Ruskem na věčné časy
Mojí hostitelkou v Jerevanu je novinářka Ani Hovhanisyan, která pracuje pro investigativní server Hetq. V jeho redakci zjišťují, který politik nebo církevní hodnostář má ulité peníze v zahraničí nebo kdo u policie bral úplatky. V den mého příjezdu má Ani špatnou náladu. Arménský prezident Serž Saskasjan totiž právě v Moskvě s Vladimirem Putinem podepsal smlouvu, podle které se Arménie připojí k bezcelní unii, ve které je ještě Bělorusko a Kazachstán. Ještě včera přitom prezident tvrdil, že Arménie podepíše obdobnou smlouvu, ale s EU. A jelikož v obou uniích být Arménie nemůže, znamená to, že dnes se Jerevan významně přiblížil k Moskvě a oddálil od Bruselu. Což se Ani nelíbí, stejně jako jejím spolubydlícím, se kterými téma probíráme.
Mladí lidé by radši viděli Arménii blíže Evropě, staří naopak vidí spojence v Rusku. Problémem Arménie jsou její sousedé. Se sousedním Ázerbájdžánem je ve válečném stavu od války o Náhorní Karabach, kterou Arménie vyhrála. Ázerbájdžán má obrovské zisky z ropy, kterou vyváží do Turecka a Evropy, velká část z nich jde zejména v posledních letech na zbrojení. Z druhé strany pak leží Turecko, které před sto lety vyvraždilo 1,5 milionů Arménů. S Tureckem má Arménie od roku 1993 zavřenou hranici, protože Ankara ve válce o Karabach podpořila Ázerbájdžán.
Na jihu pak leží islámská republika Írán. Na severu je Gruzie, se kterou má Arménie normální, nikoli však vřelé vztahy (pramen nevraživosti Arménů a Gruzínců se mi za celou dobu odhalit nepodařilo). Je to právě Rusko, které je pro Arménii v její složitém geografické poloze garantem bezpečí. Alespoň to tvrdí politici a většina lidí s tím souhlasí. Rusko je také největším investorem v Arménii. Proti podpisu smlouvy ale dnes v Jerevanu proběhla malá demonstrace.
V Jerevanu to žije
S Ani, její kamarádkou Terminou a ještě několika dalšími známými vyrážíme na průzkum nočního Jerevanu. Začínáme v příjemném baru Calumet, kde ochutnávám arménský koňak. Nic tak chutného, jako je desetiletý Ararat, jsem od svého odjezdu z Prahy nepil. Pokračujeme do klubu Music Factory, kde je ale dnes mrtvo, a tak se tu nezdržujeme a míříme do dalšího podniku jménem Uptown. Na pódiu hraje DJ stejné hity jako se hrají v barech v Praze nebo v Berlíně, na parketu křepčí jerevanská mládež, u baru postávají kosmopolitní lokálci. Potkávám tu Armény z Austrálie, Armény ze Sýrie, Armény z USA a Kanady, Armény z Francie. Vysvětlují mi, že Arméni mají velkou diasporu rozptýlenou po celém světě. V současné době se kvůli občanské válce do Arménie vrací mnoho krajanů právě ze Sýrie. Do Sýrie jejich prarodiče uprchli před tureckou genocidou v roce 1915. Podle oficiálních statistik je nyní v Arménii asi 10 až 15 tisíc syrských uprchlíků, etnických Arménů.
V Jerevanu to žije. Čtvrteční večer v klubu Uptown
Domů se vracíme taxíkem, které jsou v Arménii levné. Jedna průměrně dlouhá jízda stojí zhruba jako panák dobré vodky, tedy asi 50 korun. Oproti Tbilisi, které je plné turistických restaurací, má Jerevan bohatý noční život. Jsou tu kluby s každodenní živou hudbou (např. Stop Club), které jsem v Tbilisi hledal marně. Možná mi ale prostě v Tbilisi chyběly ty správné kontakty. Kromě klubů je tu i česká hospoda pojmenovaná Karloff, má českého kuchaře a vaří tu vlastní pivo. Je vynikající, stejně jako gulášovka.
Co se mi ale na Jerevanu nelíbí, je způsob, jakým vedení města likviduje staré domy. Stará čtvrť v srdci Jerevanu ustoupila nové třídě North Street, kterou tvoří nákupní domy a kanceláře postavené v architektuře připomínající většinu městské zástavby – 50. léta. Další na řadě pro demolici je stará čtvrť Kond. Nové domy obložené tuffem rostou všude, z vyhlídky od památníku genocidy vypadá město jako velké staveniště, na jehož pozadí se tyčí majestátní, zasněžený Ararat.
Další večer se hraje fotbalové utkání kvalifikace na mistrovství světa Česko – Arménie. Zápas sledujeme nad lahví arménského vína. Mezi góly se snažím dopátrat, z čeho pramení pro mě nepochopitelná nevraživost mezi Gruzínci a Armény. Historicky si tyto národy pokud vím nijak významně nemají co vyčítat, obě země jsou křesťanské. Podle Arménů jsou Gruzínci příliš nacionalističtí, Gruzínci si zas o Arménech myslí, že se tváří, že snědli všechnu moudrost.
Mladí utíkají pryč
V prodloužení dává Kazarjan gól a stává se hrdinou - Arménie vítězí nad českým výběrem 2:1. Facebook mých hostitelek se v ten večer zbarví do červeno modro žluta. Vyrážíme do města. Ulice jsou plné troubících aut, v klubu Uptown má mnoho lidí dresy a arménské vlajky. Celé město slaví, jako by Arméni nevyhráli jeden ze zápasů kvalifikace, ale minimálně mistrovství Evropy. Kdyby vyhrálo Česko, pochybuji, že by troubily taxíky na Václavském náměstí… Možná, že Arméni prostě potřebovali nějakou radost – a fotbalové vítězství jim ji přineslo.
Arméni oslavovali kvalifikační vítězství ve fotbale, jako by vyhráli nejméně mistrovství Evropy
Další z večerů v Jerevanu mě Ani vezme na uzavřenou projekci srbského filmu o homosexuálech s diskuzí po skončení filmu. Jedná se o zcela nevinný film o tom, jak se skupina srbských homosexuálů postaví za svá práva, nic kontroverzního, takřka nedělní rodinná komedie. Nechápu, proč musí být projekce uzavřená. Ani mi vysvětluje, že v Arménii je většina obyvatel silně proti homosexuálům. Nechce se mi tomu věřit, tak se rozhodnu ověřit si to na několika mladých lidech v Uptownu a téma nenápadně nadhodím. Reakce mě zaskočí. Z kosmopolitního hudebního producenta se najednou stane zapřísáhlý odpůrce gayů, milý mladý taxikář začne nadávat, že gayové do Arménie přicházejí z EU, mladá slečna mě přesvědčuje, že homosexualita je nemoc.
Další věc, kterou od mladých slyším často, je chuť odejít pryč do Evropy. Svojí budoucnost doma nevidí. Mnoho přátel z Anina okolí má vysokou školu, mluví několika jazyky, ale pracují v obchodech nebo třeba na dispečinku taxislužby. V jejich oboru pro ně v Arménii není uplatnění. A tak odcházejí na západ. S Ani, Terminou a dalšími přáteli ze společného bytu komunikuji anglicky. Jinak je dobré v Arménii umět Rusky. Dobře rusky tu spolehlivě mluví každý nad 25 let. Mladší lidé by teoreticky měli umět anglicky, často ale nemluví žádným světovým jazykem. To samé platí i po Gruzii, která povinnou ruštinu na školách zrušila úplně.
Odjezd do Karabachu
Jedno odpoledne si v Jerevanu půjčuji kolo, rozhodnutý prozkoumat město ze sedla. Je to ale dost šílený nápad – zdejší řidiči řídí skoro stejně brutálně jako ti v Tbilisi. Narazím sice na cosi jako cyklostezku, ale řidiči ji ignorují, cyklostezka navíc po chvíli končí stejně rychle jako začala. Připomíná mi to pionýrské doby začátků městské cyklistiky v Praze v 90. letech. Po třech hodinách sesedám z kola docela vystresovaný. Uklidnit se jdu do Muzea Mesropa Maštoce. Z několika muzeí, které jsem v Jerevanu navštívil, mohu toto jako jediné doporučit. Jsou tu k vidění staré manuskripty s prastarou arménskou abecedou, a také skripty v mnoha dalších jazycích. Nejzajímavější jsou ale obrázky.
Po několika dnech si potřebuji od rušného Jerevanu trochu odpočinout. Ani mi radí, abych se jel podívat do Náhorního Karabachu. Z místa, o který Arménie svedla krvavou válku s Ázerbájdžánem, prý strach mít nemusím. Válka skončila už před dvaceti lety, i když to tak úplně nevypadá. V Karabachu je prý také nádherná příroda. A jelikož mě místa, kudy šla moderní historie zajímají, tak balím spacák a v sedm ráno na autobusovém nádraží Kilikia sedám na maršrutku a vydávám se do Náhorního Karabachu.
Autobusové nádraží Kilikia v Jerevanu
Čtěte také:
Utekly vám předchozí díly pouti reportéra E15 na dálný východ?
ČLÁNKY DO MAILU