Reportér Saša Blau přijíždí do Náhorního Karabachu, o který v 90. letech svedly dvě země krvavou válku. Zdejší hlavní město Stepanakert sice lemují butiky, v ostatních částech zeměto ale vypadá, že válka skončila teprve před pár lety. Reportér E15 pak dále pokračuje na jihovýchod, směrem k íránským hranicím.
Maršrutky z autobusového nádraží Kilikia v Jerevanu odjíždějí v osm ráno, je ale třeba být tu už v půl, protože místa jsou rychle vyprodaná a pozdě příchozím nezbývá, než jet sdíleným taxi, které je dražší. S koupeným lístkem přešlapuji na nádraží, sladkou buchtu zapíjím ještě sladší ledovou kávou v kelímku, která je tu ohromě populární, a přemýšlím, jak asi bude vypadat Náhorní Karabach.
Je to jedna z těch oblastí, kterou znám ze zpráv v televizi. V 90. letech, době mého dospívání, byly televizní zprávy Karabachu plné. Pamatuji si záběry zasněžené horské krajiny plné skal, ze kterých muži v teplých uniformách s RPG na rameni odpalovali rakety někam do dálky na protější zasněžené svahy. Byla to válka, která vyzněla do ztracena: jednoho dne zprávy o ní prostě už nebyly.
Etnicky vyčištěný Karabach
Válka o Náhorní Karabach, region, kde spolu žili pohromadě Arméni a Ázerbájdžánci, křesťané a muslimové, vlastně nikdy neskončila. Střílet se přestalo před dvaceti lety, žádná mírová smlouva ale podepsána nebyla a Arménie a Ázerbájdžán jsou formálně stále ve válečném stavu. Dozvídám se, že kdybych přijel do Ázerbájdžánu s karabašským vízem v pasu, zavřeli by mě do vězení. Vstup z Arménie se totiž z pohledu Ázerbájdžánu rovná nelegálnímu překročení státní hranice.
O Náhorní Karabach se obě země přou už nejméně sto let. Teprve poslední válka v letech 1988 až 1994 ale vedla k tomu, že nyní na území Karabachu nežijí více méně už žádní Ázerbájdžánci. Na konci války muslimští obyvatelé, kteří tu žili po staletí, utekli před postupující vítěznou arménskou armádou.
Pro Armény je poslední válka historickou kapitolou, na kterou jsou hrdí. Mladí lidé, u kterých jsem bydlel, mi vyprávěli, jak jejich rodiče v Karabachu bojovali proti čtyřnásobné ázerbájdžánské přesile, ale protože byli v právu, zvítězili. V Severní ulici v centru Jerevanu visí výstava fotografií z války s jejími hrdiny. S Ázerbájdžánci se mi o válce mluvit nepoštěstilo.
Cesta z Jerevanu do Stepanakertu, hlavního města Karabachu, trvá asi 8 hodin. Většinu cesty šplháme do kopce po klikaté silnici. Řidič nám na videu pouští poměrně surové ruské krimi, bábušky to ale sledují s ledovým klidem. V životě asi viděly větší hrůzy, tohle je čajíček. Zastavujeme v horách na karabašské celnici. Oficíři si mě zapisují do tlusté knihy a dávají mi papírek s adresou, kde se mám po příjezdu hlásit o karabašské vízum.
Z mezinárodního hlediska patří Karabach stále Ázerbájdžánu. Sám o sobě tvrdí, že je nezávislou Republikou Karabach, kterou ale nikdo neuznal. Pravda je taková, že se tu mluví arménsky, ulice Stepanakertu lemují arménské banky a většina projektů na opravu válkou zničené země zaplatili Arméni žijící v zahraničí. I zdejší vlajka je skoro stejná jako ta arménská.
Tudy utíkaly ázerbájdžánské ženy
Po výstupu z minibusu odolávám pravidelné smečce naháněčů, kteří nabízejí ubytování, taxi, výlety. Na ministerstvu, kam si jdu pro vízum, potkávám švýcarského důchodce, který jde pěšky napříč Karabachem. Na ministerstvo se přišel dotázat, jestli na jednom z úseků cesty hrozí nebezpečí min z války. Ministerstvo je ale zavřené – je neděle. Chvíli se procházím Stepanakertem. Válka tu není vidět – domy jsou opravené, hlavní třídu lemují butiky. Jak se dočítám na zahraničních serverech, zdejší ekonomika se z války rychle vzpamatovala. Hlavními zdroji příjmu jsou těžba zlata, telekomunikace, klenotnictví. A také výroba pálenky jménem Artsakh, což je arménský název pro Karabach. Název Karabach pochází z turečtiny a znamená černá zahrada.
Stepanakert je poměrně nudné místo, nasedám tedy na maršrutku do Šuši, asi půlhodinu jízdy do hor. V Šuši nejsou butiky, je to chudé, smutné městečko, jehož skleslost trochu zvedají jen dva nově opravené kostely. Povečeřím šašlik a teplé arménské pivo Kilikia a pohovořím s místním veteránem. „Musurmani vždycky chtěli vzít nám náš Karabach,“ říká. Během války zneuctili náš chrám, měli v něm berany a ovce, to my bychom nikdy neudělali,“ říká rozčileně. V bufetu potkávám izraelský pár turistů, kteří mi doporučují hezkou jednodenní tůru z vesnice Karintak do Šuši.
Ze Suši pokračuji dál taxíkem hlouběji do hor. Do vesnice Karintak mě veze Arman, taxikář se zlatými zuby, jehož životním posláním je být šoférem. Před válkou pracoval jako řidič autobusu, za války řídil tank, dnes vozí lidi starou bílou ladou. „Támhle jsme se bránili a bojovali jsme až do konce,“ ukazuje na kopec nad námi cestou po prašné cestě do údolí a předvádí kulometnou palbu. Míjíme torzo rozbitého obrněného transportéru. „Tudy utíkaly ázerbájdžánské ženy s dětmi v náručí,“ předvádí Arman. „Náš kapitán ale zakázal na ně střílet,“ dodává rychle.
Karabašská romantika
Když zastavujme na návsi v Karintaku, kde vysedávají místní chlapi, Arman mi poťouchle šeptá: „Řekni, žes přijel z Baku!“ A hned to říká za mě. Zapomene ale říci, že to byl vtip a kamsi zmizí. Chlapi na mě podezíravě koukají. Odkud jsem, chtějí vědět. Moje odpověď, že z Čech je uklidní jen trochu. Nevypadá to, že by mi po Armanově entrée chtěli nabízet nocleh, vyrážím tedy z vesnice podél řeky hledat místo na spaní. Utábořím se na pěkné pláži, rozdělám oheň a usínám za šumění vody s pohledem na skály a hvězdy nade mnou. Těžká romantika.
Ráno se po koupeli v řece vydávám po trase do Šuši. Cesta je dobře značená karabašskou turistickou organizací. Vede hlubokým údolím mezi skalami, jeskyněmi a vodopády. Krajina místy připomíná dolomity, místy Koněprusy, celý den nepotkám živáčka. Kolem stezky rostou ostružiny, šípek a špendlíky. V potoce nebo u cesty občas leží pneumatika nebo kus rezavého železa, zřejmě vzpomínka na válku. Z údolí se vydrápu do kopce k Šuši. Procházím pustými ulicemi mezi rozbombardovanými domy. Zřejmě bývalá muslimská část města, po chvíli totiž dojdu k opuštěné mešitě. Na dvoře zchátralého muslimského svatostánku se pasou krávy, vzpomínám na slova arménského veterána o ovcích. Z minaretu mešity je krásný, ale smutný pohled na Šuši: v okolí věžičky to vypadá, že válka skončila před dvěma, ne před dvaceti lety. Obloha je zatažená šedými těžkými mraky. Padá na mě sklíčenost. Název Černá zahrada docela sedí, napadá mě, když sedám na taxík do Stepanakertu.
Ráno před dojezdem z Karabachu ještě rychle platím deset dolarů za vízum a navštěvuji muzeum ztracených vojáků. Provádí mě po něm Tamara, žena, jejíž syn je mezi pohřešovanými a která o válce napsala 17 knih, které mi ukazuje. Poslouchám tu životem zkoušenou ženu a uvědomuji, si, že už nemám chuť se s nikým bavit a slyšet další příběhy. Znamená to, že jsem jako novinář selhal? Po měsíci na cestách člověk přestává být ostře vnímavý k věcem kolem sebe, napsal ve své knize o cestách po Rusku John Steinbeck. Mám pocit, že stejná otupělost a přesycenost se teď zmocňuje i mě. Když nasedám do maršrutky zpátky do Jerevanu, sklíčenost mě neopouští. Začíná pršet a vjíždíme do husté mlhy, která je prý v Karabachu častá. V Jerevanu vystupuji v podvečer a o svojí náladu se dělím se svojí hostitelkou Ani. Říká, že měla v Karabachu podobný pocit.
Na hranicích Evropy
Další den ráno vyzvedávám íránské vízum, vybírám peníze z bankomatu a měním je za dolary. V Íránu nefungují západní karty kvůli ekonomickým sankcím, je tedy nutné přivézt si velkou hotovost. Dopoledne pak nasedám na sdílené taxi a mířím na jih. Sdílené taxi funguje jako autobus. Lidé, kterým ujel autobus nebo nesehnali lístek, se shromažďují na parkovišti, kde stojí skupina lad. Když je lidí dost, aby naplnili jedno auto, vyráží se. Škoda, že to tak nefunguje i u nás, říkám si, když mě lada z roku 95 unáší arménskou polopouští do suchých hor. Krajina trochu připomíná Colorado.
Ještě než definitivně opustím Evropu, navštívím Tatev, starobylý klášter vysoko v horách. Kamenný klášter se topí v mlze a přidává se déšť, přenocuji tedy v místním penzionu. Potkávám tu stařičkého německého profesora archeologie, který je odborníkem na křesťanské malby. Objíždí už několik let arménské a gruzínské kostely. „Ale nejsou všechny tak trochu stejné?“ namítám. „Pro nás odborníky nikoli. Pro většinu lidí ano,“ usmívá se blahosklonně profesor.
Ráno pak pokračuji dál stopem (sveze mě ředitelka arménské veřenoprávní televize) a několika autobusy přes šedá, ošklivá provinční města až do Agaraku, poslední arménské vesnice. Chci tady přenocovat a do Íránu se vydat až ráno, jenže už mi došly peníze a další mi bankomat nedá, protože jsem vyčerpal maximum při výběru hotovosti pro Írán. Řeknu tedy taxikáři, ať mě vyklopí u celnice a v západu slunce pěšky přecházím přes most přes hraniční řeku Araks. Okolní krajina je suchá, do všech stran se tyčí krásné, vysoké a pusté hory, mezi kterými se vine řeka. Sbohem, Evropo! Sbohem, ruštino!
Čtěte také:
Utekly vám předchozí díly pouti reportéra E15 na dálný východ?