Snít neškodí, škodí nesnít, říká jedno ruské přísloví; redaktor E15.cz tak jednoho odpoledne sbalil batoh a vydal se splnit si svůj velký sen – dojet přes zelené Karpaty, skrz divoký Kavkaz a zasněžené pohoří Ťan Šan až do daleké Číny.
Server E15.cz vám nyní bude z této cesty přinášet pravidelné reportáže. Jak tento cestovní deník pojmenovat? Většina cesty do Číny vede přes postsovětský prostor, různými -stány a vůbec zeměmi, o kterých toho příliš nevíme, protože se o nich u nás píše jen málo. Vadí nám, když nás Západoevropané hází do jednoho pytle s nálepkou Východní Evropa, to samé ale děláme i my se zeměmi dál na východ od Slovenska – tvoří jakýsi nepopsaný, divoký „Východostán“. Tento zápisník snad tuto stereotypní představu trochu nabourá.
Hranice EU a Východostánu
První známky Východostánu se objevují na autobusovém nádraží v Košicích. Autobus do Ukrajinského Užhorodu je stará Setra, která podle francouzských nápisů kdysi vozila cestující v zemi galského kohouta. Nyní žije svůj druhý život na Ukrajině. Takových vyřazených Seter, Ikarusů a Mercedesů cestou uvidím hodně. Setra je nacpaná kontrabandem. Zatímco do EU se z Ukrajiny vozí levné cigarety a alkohol, z unie na východ míří tašky plné instantního kakaa, jogurtů, bonboniér nebo dětské výživy, které jsou tam zřejmě dražší. Východostán má ale i své sympatické stránky: ukrajinskému řidiči nevadí, že mu jízdenku platím částečně v eurech a v dolarech.
Když překročíme hranici, ze všech koutů jako mávnutím kouzelného proutku vyjedou podezřele zachovalé žigulíky. Nádraží v Užhorodu je zaprášené a špinavé, muži posedávají kolem aut a popíjejí lvovské pivo. Dál do Mukačeva pokračuji maršrutkou – rozhrkaným minibusem, kterých po Ukrajině jezdí minimálně tolik, co klasických autobusů.
V Mukačevě mě vítá liják. Na to, že je Mukačevo jedním z center Zakarpatské Rusi, je dojem z města spíše zklamáním, a tak nasedám na první autobus, který jede do srdce hor. Další den chci vyběhnout na Hoverlu – nejvyšší vrchol Ukrajiny. Ještě než nastoupím do ojetého Ikarusu, dávám se do řeči se starým Rusínem, který nadává na politiku a na ekonomiku a ze svého krámku mi prodá pivo, sušenky, bagety a hrušky.
Češi ve čtyřkolkách
Ráno vyrážím z vesnice Kvasy vzhůru do prudkého kopce. Potkávám turisty ze všech koutů světa: slovenskou partu, rusy ze Samary, Poláky, osamělého ukrajinského fotografa přírody, Běloruské trekaře.
V horách mě chytne liják, takže nakonec místo Hoverly dobudu jen o pár metrů nižší Petruš a hledám přístřeší. Jenže salaše jsou plné ovcí a krav. A bača, který zamračeně pozoruje déšť, se netváří, že by mě chtěl pozvat k sobě. Romantické Zakarpatí, kde turisty na poloninách nadšeně hostí brynzou, už je pryč. Stavím tedy stan a usínám za bubnování deště.
Ráno je zase slunečný den, při sestupu dolů na autobus potkávám kolonu terénních aut a čtyřkolek mířící do národního parku. Ještě než si stihnu pohoršeně odplivnout, všímám si, že mají české espézetky. Jejich posádku tvoří vitální čtyřicátníci, od pohledu podnikatelé. Náladu mi zlepšují až dvě ukrajinské selky. Na ruské zdrastvujtě neodpovídají, když ale slyší „dobrý den“, radostně odpovídají „dobrý den!“. Dole ve vsi čekám na autobus. Čeká mě úmorný den a noc, přejezd do města Černivci a odsud do moldavské metropole Kišiněva.
Kišiněvské směnárny
Čtyřproudé silnice vedoucí skrz střed města (tak jako v Praze magistrála) a obrovská betonová byznyscentra – takový je první dojem z Kišiněva, hlavního města málo známé, čtyřmilionové republiky Moldávie. V Kišiněvě mám domluvený sraz s místním kolegou novinářem.
Časně ráno vyměním peníze v první směnárně, abych za několik hodin překvapeně zjistil, že se kurs změnil – přes den je mnohem výhodnější! Nikdy jsem neviděl tolik směnáren jako v Kišiněvě – okýnko pro výměnu valut tu má každý obchod – ať jde o butik, klenotnictví nebo třeba prodejnu nábytku.
V Kišiněvě je několik muzeí, mezi nimi i Puškinovo. Ruský básník tu strávil tři roky ve vyhnanství. Když zrovna nepil, nebil se v soubojích nebo nesváděl místní dámy, napsal tu svého Kavkazského zajatce. Kišiněv není jediným městem, kde Puškin „působil“ - když svedl ženu svého mecenáše, musel odejít také z Oděsy.
Simion, kolega novinář, mě vítá vřelým objetím. Ukazuje mi náměstí, kde v devadesátém dělali revoluci a tváří se přitom stejně hrdě jako člověk z kterékoli postkomunistické země, který svou revoluci považuje za jedinečnou, nezávislou na ostatních revolucích v rozpadajícím se východním bloku. V muzeu si rychle projedeme moldavskou historií – od sarmátských a dháckých přileb přes středověká brnění z dob největší slávy země za panování krále Stefana Cel Mare až po ruské uniformy z doby, kdy si po krymské válce Moldávii připojilo carské Rusko. Nikdy jsme nebyli pod tureckou nadvládou, jenom jsme jim platili, upozorňuje Simion. Pak jdeme na pivo.
Kdybych měl víc času, Simion by mě vzal na rozhovor s cikánským králem, který žije nedaleko. Anebo bychom sedli do auta a zajeli na reportáž do Podněstří, separatistického regionu, který sponzorují Rusové (a kde skladují staré zbraně). Kývám hlavou, lituji, ale zároveň si uvědomuji bizarnost témat. Německá média Simionovi prý za takové reportáže trhají ruce. Ptám se na něco normálnějšího – jak se daří ekonomice? Jak se žije lidem? Ekonomika prý oficiálně roste, ale Simion myslí, že vláda jen čachruje s daty. Země nic nevyrábí, kromě potravin. Ty jsou však vynikající, hlavně víno Cricova nebo moldavský koňak. Ten také kupuji za poslední peníze, protože směnárničky zavřely – stejně náhle jako otevřely. Cesta pokračuje dál noční maršrutkou do Oděsy. Na hranicích řidiči rutinně vloží dva pytle piva do prázdného zaparkovaného auta celníků a cesta k moři je volná.
Stará dáma Oděsa
Z Oděsy jsem měl strach. Má jít o město s vysokým výskytem AIDS, kriminalitou, bujícím obchodem s drogami. Oděsa mi ale ukázala tvář přívětivé staré dámy, která sice žije hlavně ze své zašlé slávy 19. století, kde si ale člověk odpočine na městských plážích (ty jsou zas jakýmsi retrem 80. let a socialistické dovolené), povečeří v zahradních restauracích pod mohutnými starými platany a i pozdě v noci se tu cítí bezpečně.
Dny v Oděse plynou klidně, líně a spokojeně, zotavuje se tu celá Ukrajina, západní baťůžkáři ji zatím neobjevili. V centru je asi jediný alternativní klub – Art Music Club. Většinu večerního života ale tvoří dunivé diskotéky a restaurace. Za návštěvu rozhodně stojí Privoz – prý největší trh na Ukrajině. Seženete tu vše a extrémně lacino: od sušených ryb, přes granátová jablka po kopie západních sportovních značek.
Z Oděsy vede hlavní železniční tah na Kyjev, anebo lze pokračovat podél moře na východ – na Krym. Tam vede moje cesta a tak nasedám na noční vlak do Simferopolu. Hromadný vagon „plackarta“ už je vyprodaný, takže platím dražší čtyřlůžkové kupé. Vlaky na Ukrajině jsou pomalé, ale pohodlné. Ze stanice se rozjíždějí tak pomalu, že si toho ani nevšimnete - na noční přejezdy ideální. V Simferopolu pak přesedám na pomalý zastávkový vlak a mířím do černomořského přístavu – příští stanice Sevastopol.