Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi přímo umožňuje řešit případné nesrovnalosti při vydávání majetku před soudem
Ústavní soud svým rozhodnutím ze dne 3. června 2013 dal církevním restitucím zelenou. Proces vydávání majetku církvím a náboženským společnostem už začal a je jen otázkou, jak dlouho bude trvat. Zákon stanoví pevné, relativně krátké lhůty, a může se tedy zdát, že církevní restituce budou brzy vyřešeny a zapíší se do novodobé právní historie jen jako krátká epizoda. Zkušenost s „klasickými“ restitucemi ale nabádají k velké opatrnosti. I po 22 letech od účinnosti zákona o půdě stále probíhají četné soudní pře mezi státem a restituenty. Bude tomu tak i v případě církví?
není dobojováno Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi upravuje způsob vydávání původního majetku, přičemž tento proces má jasné lhůty a není zatížen znaleckým zkoumáním ani složitým oceňováním výše restitučních nároků oprávněných osob. Celý proces by tedy měl proběhnout hladce a v rozumných časových lhůtách. Nejinak tomu bylo i u klasických restitucí. Vydávání nemovitého majetku, případně různých druhů náhrad fyzickým osobám podle zákona o půdě z roku 1991 měl být rovněž harmonický, srozumitelný a časově omezený proces. Záměr zákonodárců však nevyšel, ačkoli důvodová zpráva předmětné normy akcentovala naléhavost „urychleně upravit vlastnické vztahy k půdě tak, aby vlastníci mohli v plném rozsahu realizovat své vlastnické právo“.
Pro mnohé restituenty však stále ještě není dobojováno. Bitevním polem se stala soudní síň, ačkoli role soudu měla být původně jen jako poslední instance neřešitelných situací.
Pravidla boje pak už dávno netvoří jen samotný text zákona o půdě, ale mimořádně rozvinutá soudní judikatura, jež měla navíc turbulentní vývoj plný zvratů.
Zákon vs. rozhodovací praxe Samotný proces klasických restitucí, zejména poskytování náhrad za pozemky historicky odňaté, ale nevydané ze zákonných důvodů, se ukázal jako mnohem složitější a časově náročnější, než v raně porevoluční době mohl kdo předvídat. Z důvodu, že ne všechny původní pozemky mohly být původním vlastníkům vydány, zákon upravil možnost, jak se domáhat vydání pozemků náhradních, a to prostřednictví tzv. veřejných nabídek. Nespokojenost restituentů s takovými nabídkami, někdy více, jindy méně důvodná, vedla postupně k tomu, že se k zákonem stanovenému způsobu nabízení náhradních pozemků časem přidala jako další, rovnocenná možnost uspokojení nároku restituenta cesta občanského soudního řízení.
Oprávněné osoby, které usoudily, že veřejná nabídka pozemků pro ně není z jakéhokoli důvodu dostačující, se začaly domáhat vydávání náhradních pozemků soudní cestou.
Na této cestě je pochopitelně doprovodila také mohutná flotila zkušených advokátů, kteří důsledně využili všech procesních prostředků civilního řízení a odprezentovali svou argumentaci před všemi stupni českého soudního systému v pochopitelné snaze hájit práva svých klientů. Ačkoli zákon o půdě, původně „jízdní řád“ klasických restitucí, neupravoval výslovně možnost domáhat se náhradních pozemků prostřednictvím soudního řízení, nezbylo soudům než se úlohy rozhodujícího orgánu pod tlakem uvedených okolností chopit.
Původní zákonná úprava restitučního procesu tak byla v praxi fakticky nahrazena judikaturou soudů, i když vzniklou na základě zákona. Soudní judikaturou advokáti často ve prospěch svých klientů argumentují ohledně klíčových parametrů restituce, když řeší např. otázky podmínek, které musejí být splněny, aby vůbec bylo možné restituční nárok u soudu uplatnit (třeba předpoklad liknavosti státního orgánu příslušného k vydávání náhradních pozemků), nebo to, čeho se mají restituenti před soudem vůbec domáhat (na co žalovat), anebo i způsob a formu oceňování vydávaných pozemků.
církevní resTITUce pŘed soUdeM Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi přímo upravuje možnost řešit případné nesrovnalosti v postupu vydávání majetku rovnou před soudem, a to v občanském soudním řízení (nikoli tedy ve správním soudnictví ve smyslu soudního řádu správního). Zákon sice omezil časově možnost vyzvat povinné osoby k vydání původního majetku, stejně jako lhůtu k dohodě o takovém vydání, resp. i lhůtu k rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání majetku v případě neuzavření takovéto dohody, nicméně zákonodárce předvídá, že vždy nemusí jít vše hladce, a dává do rukou oprávněných osob nástroj, jak se domáhat svých nároků prostřednictvím soudu. Podle občanského soudního řádu tak mohou postupovat církve a náboženské společnosti zejména v případech, kdy správní orgán již uzavřenou dohodu neschválí, případně zamítne žádost o její schválení, nebo tam, kde správní orgán zamítne návrh oprávněné osoby na vydání příslušného majetku.
Vzhledem k tomu, že zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nepopisuje postup povinných osob příliš detailně, nelze s určitostí předvídat, jak budou jednotlivé části takového procesu přesně probíhat. Čím si však můžeme být jisti, je fakt, že česká advokacie v případných navazujících řízeních před obecnými soudy sehraje opět důležitou roli. Občanské soudní řízení skýtá možnost uplatnění široké palety procesních prostředků vedení strategie sporu, od předběžných opatření přes vedlejší účastenství dalších subjektů až po bohatou škálu způsobů dokazování. Jak možnost uplatňování řádných a mimořádných opravných prostředků civilního řízení (zejména pak dovolání a tím zapojení Nejvyššího soudu do celé věci), tak i možnost obrátit se mimo jeho rámec na Ústavní soud se stížností v konkrétním případě dávají tušit, že případné soudní spory o církevní restituce mohou mít zajímavý, pravděpodobně i spletitý judikatorní vývoj, který si v ničem nezadá s bohatostí judikatury, jež se vztahuje k restitucím „klasickým“; o interakci obou judikatorních proudů nemluvě.
Aniž bychom tak chtěli předvídat spory či jakékoli komplikace v rámci procesu samotného vydávání původního majetku církví, přichází na mysl otázka, zda také církevní restituce budou trvat „o něco déle“, než soudobé politické a společenské struktury očekávají, a zda bude rozhodování o nich nakonec také takovou měrou spočívat na bedrech české justice. Lze uzavřít, že jsou tu určité předpoklady, že rovněž u církevních restitucí bude prostor pro to, aby advokáti ukázali své argumentační dovednosti před českými soudy, které pak nepochybně doplní oblast církevních restitucí o bohatou judikaturu.
Původní zákonná úprava restitučního procesu byla v praxi fakticky nahrazena judikaturou soudů, i když vzniklou na základě zákona.
O autorovi| MILOŠ OLÍK • partner, Rowan Legal LUKÁŠ DUFFEK • advokát, Rowan Legal
