Znám u nás už tři občany, kteří kvůli Evropě špatně spí. Jsou to dlouhé noci, které se jim kvůli jednání ministrů financí eurozóny minulý týden ještě prodloužily. A bude hůř.
Foto: Profimedia
V noci z úterý na středu totiž v Bruselu těchto 17 ministrů takzvané Euroskupiny zjistilo, že nemají žádné řešení pro prohlubující se krizi eura. A že rozpad jednotné měny bude mít katastrofální důsledky pro evropskou i světovou ekonomiku. Miroslav Kalousek si může pro příští rok o jednoprocentním růstu nechat zdát. Sám ostatně s despektem říkal: „Budu rád.“ Inu, nebude rád. A Nečasova vláda může klidně otevřít ten nejčernější scénář, který válí na dně nejspodnějšího šuplíku: pád českého HDP v roce 2012 o pět procent.
Samozřejmě, že se to nevytrubuje otevřeně, aby sešup do maléru neurychlilo „sebenaplňující se proroctví“. Ale eurofinancům v Bruselu se ve středu příliš nedařilo předstírat, že nemají problém. Záchranný Evropský fond finanční stability (ESFS) totiž zůstal trčet na mizerných 250 miliardách eur, jež je možno pro dluhem škrcené země uvolnit opravdu, ale opravdu okamžitě. Může připlout nakonec ještě 440 miliard, ale dnes nejsou jisté už ani jistoty.
A to prosím experti zdůrazňovali, že by záchranná síť potřebovala aspoň dva biliony. Vždyť Řecko, Irsko či Portugalsko jsou jen malé ryby, zatímco Itálie nebo Francie velké balvany, které za pár drobných prostě není možné ze škarpy dějin vytáhnout.
Každý sám pro sebe
Peníze na to nebudou, i když Evropa slibuje investorům pojištění do výše 20 až 30 procent ceny jejich záchranných finančních lan. „Petrolejoví princové“ ze Středního východu, jejichž vrty obsluhuje cizí bezprávná práce, a „tržní komunisté“ z Dálného východu, jejichž fabriky s levnou prací vytěžuje zahraniční kapitál, se do financování evropské záchranné vesty nehrnou. Mají svých starostí dost s nákazou „arabského jara“, která sahá až do Pekingu – přinejmenším vlnou stávek v průmyslových zónách.
Čína sice skladuje 2,5 bilionu eur, ale v uplynulých třech letech nainvestovala největší protikrizovou částku na světě (v poměru k HDP) do infrastruktury, topí se ve vlastních strukturálních dluzích a bojuje zároveň s inflací i se zpomalením. V blížícím se druhém globálním propadu žádná „komunistická“ Čína, žádná zadlužená Indie ani nedůvěřivá Brazílie v čele s bývalou trockistkou nebudou tentokrát držet bradičku Západu nad vodou. Jakže to říkají evropské vlády svým občanům? Pěstujte „kulturu odpovědnosti“, postarejte se sami o sebe!
Tato restriktivní ekonomická politika, která snižuje koupěschopnou poptávku (s jedinou výjimkou firem s luxusními produkty, které bez problému zvesela konzumuje rostoucí počet světových miliardářů), je dalším evropským „řešením“ dluhové krize, které bylo v Bruselu potvrzeno. Hlavně Německo odmítá jediné skutečné – alespoň přechodné – řešení, takzvanou mutualizaci evropského dluhu, tedy solidární boj evropských států s finančními trhy prostřednictvím společných dluhopisů s nízkými úrokovými sazbami. Tenhle sen skončil, zapomeňte!
Noční chvíle
Angela Merkelová hodlá dokonce zařídit, aby za „rozpočtovou nekázeň“ stanuly státy před Soudním dvorem Evropské unie. Tato nestoudnost narušuje poslední politický tmel Evropy a organicky tak navazuje na ekonomický rozpad. Francouzský socialistický kandidát na prezidenta François Hollande (na snímku nahoře vlevo) už zahájil protiútok: „Nikdy nebudu akceptovat, aby pod záminkou kontroly národních rozpočtů, pod záminkou koordinace rozpočtových politik Soudní dvůr posuzoval výdaje a příjmy suverénního státu.“
Noříme se do dlouhé noci sporů o to, proč po kontrole jednotlivých suverénních států domácí „prokmotrovanou“ partiokracií, po mustrování našeho kontinentu prolobovanou eurobyrokracií a celého světa finančními oligarchy spekulativních fondů má ještě „do služby“ nastoupit soudcokracie. Startuje dlouhý spor o to, kde v těchto deviantních formách společenského uspořádání vůbec ještě hledat – řečeno slovy španělských indignados – reálnou demokracii. Bude to dlouhý spor, který nezůstane uzavřen v elitních klubech. Vyhřezne do ulic v příštím – tentokrát evropském – jaru.
Dojem z bruselského sletu Euroskupiny byl natolik skličující, že se už ve středu odpoledne nejvýznamnější centrální banky světa rozhodly k mohutné koordinované akci. Kanadská banka, Bank of England, Bank of Japan, Evropská centrální banka, Federální rezervní systém Spojených států a Švýcarská národní banka ohlásily, že – stálo v komuniké z Frankfurtu – „posilují kapacitu k poskytnutí likvidity globálnímu finančnímu systému“. Komuniké pokračovalo: „Cílem těchto opatření je zmírnit napětí na finančních trzích, a tím minimalizovat dopady současných tlaků na poskytování úvěrů pro domácnosti i podniky a přispět tak k podpoře hospodářské činnosti.“
Na chvíli – nutně jen na chvíli v té dlouhé noci, která není jen evropská – se to podařilo.
