DLOUHEJ KOUŘ

Zvrat v neudržitelném vývoji je úkolem až pro příští vládu

Pro neobyčejně nízký pocit odpovědnosti členů současné sociálnědemokratické vlády vůči této zemi a jejím budoucím generacím se těžko hledá jiný výraz než okřídlené „Po nás potopa . Za dva roky nepřijala vláda žádnou rozpočtovou strategii, která by řešila hrozbu dramatického růstu státního dluhu. Dlouhodobě vyrovnané státní finance si přitom jako cíl zapsala už do svého programového prohlášení. Místo plnění tohoto předsevzetí si však vláda vzala přestávku na cigárko.

Minulý týden schválený státní rozpočet potvrdil, že dosud pozvolný posun veřejných rozpočtů se mění ve volný pád. Státní dluh z úrovně patnácti procent hrubého domácího produktu v roce 1999 vzroste i při zamýšleném zvýšení daní a dílčích škrtech výdajů na zhruba dvaadvacet procent v roce 2003. Jenže kdybychom odečetli stamiliardy za privatizovaný státní majetek, poskočil by dluh až na 39 procent hrubého domácího produktu.

O možnostech provést v období roku a půl před volbami razantnější reformu veřejných financí není nutné příliš dlouho přemýšlet. Náměstek ministra financí Jan Mládek koneckonců celkem otevřeně v tisku připustil, že je to úkol pro příští vládu. Jenže než se změny připraví, projdou legislativním procesem a zaberou v praxi, uteče ve Vltavě ještě hodně vody. Není vyloučeno, že během té doby vyroste schodek až někam k šedesáti procentům HDP a může se stát opravdu nečekanou komplikací našeho vstupu do Evropské unie. I když to totiž nikdo veřejně nedeklaroval, jsou maastrichtská kritéria povinná pro vstup do eurolandu důležitým měřítkem i v předvstupních jednáních kandidátských zemí.

Nejde však jen o abstraktní kritéria. Jen v příštím roce zaplatíme z dosud celkem skromného státního dluhu na úrocích 21,5 miliardy korun. To je pro srovnání dohromady zhruba celý rozpočet ministerstva zemědělství a ministerstva průmyslu a obchodu. Dluhová služba může během pár let zásadním způsobem zkomplikovat hospodaření státu a polykat peníze potřebné na jiné výdaje.

Chronicky deficitní hospodaření veřejných financí má také přímé dopady na okamžitou makroekoenomickou situaci. Deficity v období, kdy ekonomika zrych–luje svůj růst, hrozí narušením rovnováhy a růstem inflace i schodků platební bilance nad únosné meze. Po dvou letech, kdy mohl být schodkový rozpočet vhodným stimulem skomírající ekonomiky, je v příštím roce už nebezpečným faktorem vývoje.

Již před měsícem zveřejněný Střednědobý fiskální výhled navrhuje kosmetické úpravy, které by měly krátkodobě zpomalit růst zadlužení. Spočívají především ve zvyšování daní, což je z pozice sociál–nědemokratické vlády pochopitelné, ale nemusí to být zcela správné. Navíc to nestačí. Je definitivně jasné, že se budou škrtat výdaje, a to zejména ty mandatorní. Předpoklad vicepremiéra Špidly, že hospodářský růst přinese rozpočtový zázrak, se nenaplní. Důvod je prostý. Zvedat lze totiž jen nepřímé daně, tedy DPH a spotřební daň z pohonných hmot, alkoholu a tabáku. Takové kroky mají však své hranice. Znamenají totiž zdražení zboží a mohou vést ke snížení jeho nákupu, a tedy i daňového výnosu.

Přímé daně a pojištění už vůbec nelze nějak více přifukovat, protože odvodové zatížení práce je u nás na extrémně vysoké úrovni, a tak v úvahu mohou přijít jen dobře zdůvodněné a velmi mírné úpravy. Například v rámci opravdu zásadní penzijní reformy. Jiný postup by ohrožoval konkurenceschopnost českých podniků.

Pokud budoucí vláda nebude chtít navalit celý obrovský balvan čerstvě vytvářených dluhů na děti, bude muset do úhrady zapojit i prarodiče. Zásah do sociálního systému je nezbytný a bude i bolestný. Bez něho však nemá česká ekonomika šanci získat solidní kondici a být schopna v budoucnu zajišťovat solidní životní úroveň lidem v produktivním i poproduktivním věku. Cesty vedou například přes vazbu valorizace penzí pouze na vývoj cen. To by znamenalo, že by zůstávala zachována reálná úroveň důchodů a nerostla by spolu s růstem reálných mezd. Ke změnám může dojít i při započítávání náhradních dob při přiznávání nových důchodů a podobně.

Inventuru nečekají jen mandatorní výdaje, ale i další části veřejných financí. Znovu je třeba klást vládě otázky, zda jsou všechny plánované infrastrukturní investice skutečně v této době nepostradatelné a zda je reforma veřejné správy skutečně reformou, když zatím místo snižování zvyšuje nároky na veřejné finance.