Už v roce 1968 Kernerova komise upozornila na existenci dvou „paralelních Amerik“. Nesmazaly je ani metody „práva a pořádku“, ani liberální doporučení
Sedmého července 2016 se pětadvacetiletý černošský veterán z Afghánistánu Micah Johnson z texaského Dallasu rozhodl, že čeho je moc, toho je příliš. Oblékl si maskáče, vzal si automatickou pušku a vyrazil do míst, kde hnutí Black Lives Matter (Na černých životech záleží) pořádalo celkem poklidnou demonstraci. Terčem protestů bylo násilí, jemuž jsou disproporčně vystavení černí Američané ze strany OE většinou bílých OE policistů. V předcházejících dnech při střetech s bílými policisty zemřeli dva černí Američané, jeden v Minnesotě, druhý v Louisianě.
Johnson nehodlal protestovat mírumilovně. Již předtím se známým svěřil, že chce zabíjet bělochy, a policisty obzvlášť.
Srocení mu dalo dobrou šanci; demonstrace protestního hnutí často provází násilí, takže pochod sledovaly stovky policistů. Těsně před devátou hodinou večer začal střílet. Než jej policisté zabili výbuchem bomby (na místo určení ji dopravil poprvé v historii dron), trefil jedenáct policistů a dva civilisty; pět mužů zákona připravil o život.
Reakce pochopitelně stály za to.
Musíme obnovit zákon a pořádek, musíme ve svých lidech obnovit důvěru v to, že doma a na ulicích jsou v bezpečí,“ hřímal v rámci prezidentské kampaně republikánský kandidát Donald Trump, často obviňovaný z toho, že svými lidmi“ myslí právě jen bílé Američany.
Micah Johnson odmítl žít jako štvané zvíře. Minulý týden tak na jeden vzrušující moment bílá Amerika zažila strach z příchodu dlouho opožděné odplaty za staletí zločinů proti celému světu. Žádný apel na humánnost bělochů neosloví chladné srdce rasistovo lépe než dobře mířená dávka násilí,“ kontroval historik Randy Short, známý jako propagátor černošské agendy.
Policejní brutalita a reakce
V USA je napětí mezi zhruba 13 procenty černošské populace a cca 60 až 65 procenty populace bílé (ačkoli úřady jako FBI udávají číslo okolo 77 procent, do něhož ovšem počítají i Hispánce, kteří jinak ve statistikách často obsazují kategorii vlastní) faktem. Provází celou tamní historii soužití příslušníků obou ras od chvíle, kdy do Ameriky dorazili první otroci.
Dramatičnost onoho soužití má sklon pohybovat se ve vlnách. V 60. letech povstalo hnutí za občanská práva; na počátku 90. let otřásaly nepokoje New Yorkem a Los Angeles a od roku 2014 dodnes je atmosféra napjatá prakticky nepřetržitě. Všechny tyto vlny mají jednoho společného jmenovatele OE policejní brutalitu (někdy domnělou, zhusta skutečnou) a násilnou reakci černé komunity.
Američané, kteří si zakládají na tom, že dělají všechno pro to, aby se vyhnuli jakémukoli zdání rasové diskriminace, jsou z incidentů pochopitelně zděšeni OE ale rozcházejí se v tom, co udělat, aby jim napříště zabránili. Všechny by nás takové konflikty měly trápit, protože to nejsou izolované incidenty,“ řekl prezident Obama v reakci na dallaský masakr, jsou symptomem širšího systému rasových nerovností, které v našem trestním systému existují.“
V krizových chvílích lidé pochopitelně hledají psychologickou oporu. Někdo ji najde v Trumpově řeči o zákonu a pořádku, jiný souhlasí s Obamou, že systém amerického trestního práva je nespravedlivý vůči černochům a je třeba jej od základu změnit. Oba postoje mají svá úskalí.
Gilbert Keith Chesterton říkal, že liberalismus na světě existuje, abychom mohli spáchat všechny myslitelné chyby, kdežto konzervatismus je tu od toho, abychom se jich už nikdy nemohli zbavit“. Americký způsob řešení problému rasových vztahů lze těžko popsat trefněji. Jednou z oblíbených rekvizit liberální části politického spektra se letos stala zpráva Kernerovy komise z roku 1968, která se již tehdy zabývala týmž problémem: Jak předcházet lokálním brutálním střetům černých komunit s policií, které mají sklon přerůstat do problému celoamerického?
Média od dallaského masakru zprávu Kernerovy komise zmiňují často. Obvykle se takové zmínky nesou v tónu kdyby býval prezident Johnson dal na doporučení komise, mohlo být po potížích“. Když v roce 1968 byly problémy s rasovými vztahy a policisty na pořadu dne, federální vláda odmítla učinit kroky nezbytné k potřebným změnám,“ napsal třeba renomovaný měsíčník The Atlantic. Ale není to tak jednoduché.
Kernerův lék: zvýšit podporu
V sedmašedesátém roce vzplanuly nepokoje v Newarku ve státě New Jersey a v Detroitu. Příčinou obou byl zjevně neadekvátní zásah bílých policistů vůči černochům podezřelým z běžné trestné činnosti.
Prezident Johnson z toho měl těžkou hlavu. Následující rok jej čekaly volby a potřeboval černé voliče, aby odrazil koalici republikánů s tradičně konzervativními demokraty z jihu USA. Najednou se však OE přestože to byl on, kdo v roce 1965 podepsal zásadní zákon o volební rovnoprávnosti OE v očích mnoha černých Američanů stal součástí problému.
Potřeboval rychle něco udělat, ale nebylo jasné, co by to mělo být. Johnson si poradil pěkně po americku: sestavil poradní komisi pro občanské neduhy, jež měla konflikty vyšetřit, popsat jejich příčiny a navrhnout řešení. Do čela postavil guvernéra Illinois Otta Kernera, jenž dal komisi její lidový název. Vtip byl v tom, že komisi tvořili pouze kovaní liberálové: newyorský starosta John Lindsay, o němž ještě bude řeč, populistický senátor z Oklahomy Fred Harris nebo Roy Wilkins z lobbistické organizace Národní asociace pro rozvoj barevných lidí (NAACP).
Výsledná zpráva se logicky soustředila především na soužití černých Američanů s bílými v centrech měst a kladla veškerou vinu za konflikty bílému rasismu.
Konstatovala, že pokud nedojde k razantní změně ve faktorech ovlivňujících černošské vzorce osídlování městských center, trend k vytváření černé většiny bude pokračovat“. Ony faktory komise identifikovala jako vysokou černošskou porodnost a vládní politiku“.
A protože porodnost jen tak neovlivníte, zbyla vládní politika. Doporučení komise znělo, že vláda má pro své černé občany stavět lepší obydlí a razantně jim zvýšit vyplácení sociálních podpor za účelem odstranění chudoby.
Paralelní společnosti
Johnson byl z výsledků šetření Kernerovy komise neššastný. Zpráva vytvářela dojem, že de facto jediným viníkem rasového napětí je jeho administrativa, která navíc lhostejně přehlíží utrpení těch, jež má chránit.
Proto se zprávou nejen neřídil, nýbrž ji strčil do šuplíku a chtěl zatajit její samotnou existenci. To se nevyplatilo. Když zprávu na jaře osmašedesátého roku vědci vydali knižně, prodaly se jí neuvěřitelné dva miliony výtisků, více než zprávy Warrenovy komise o atentátu na Johna Kennedyho.
Knihu proslavil působivý citát o tom, že náš národ se blíží vytvoření dvou paralelních společností, oddělených a nerovnoprávných: bílé a černé“. Autorem citátu a ostatně většiny textu byl John Lindsay, tehdy newyorský starosta. A právě Lindsayho New York (starostou byl v letech 1965 až 1973) se stal svého druhu laboratoří pro doporučení Kernerovy komise.
Měřitelné výsledky byly bohužel mnohem horší, než si dnes zastánci pozitivní diskriminace připouštějí. Do té doby čtyřprocentní nezaměstnanost během dvou let (1966 a 1967) vystoupala na čtyřnásobek.
Úměrně tomu narostlo daňové zatížení městské kasy. Černí Newyorčané předhonili vývoj v podobě procentuálního podílu svobodných rodičů. To vše dalo dohromady vzniknout New Yorku tak, jak jej znali lidé na přelomu 80. a 90. let OE jako města sužovaného válkami gangů, které vytlačovaly bílé obyvatele z kdysi solidních rezidenčních čtvrtí Bronx či Harlem.
Lindsayův New York a celý Kernerův experiment si vysloužil tvrdou kritiku, například od harvardského historika Stephana Thernstroma. Kerner nijak nevysvětluje, proč jsou černí studenti neúspěšní i v institucích, jejichž pravidla určují černí administrátoři, když má být hlavním viníkem neúspěchu černé komunity bílý rasismus,“ říká Thernstrom. Stejně tak nechává bez povšimnutí fakt, že nejvíce peněz věnuje na školství Washington D. C., kde je úroveň škol nejnižší v celých Spojených státech,“ připojil se ke kritice respektovaný černý komunitní vůdce Robert Woodson.
Kernerova zpráva najednou nevypadá jako všelék OE jakkoli zůstává faktem, že ji prezident Johnson před bezmála 50 lety zazdil kvůli vlastnímu politickému prospěchu.
Selhává vše
Debata o rasových vztazích bude vždy nutně vyvolávat spoustu emocí. Každý policejní incident a každý masakr jako ten v Dallasu prodlužuje dlouhý stín, jejž na americkou rasovou realitu vrhlo otroctví.
Ale podprahový rasismus přítomný ve výrocích Donalda Trumpa, který chce po vzoru Richarda Nixona před 50 lety uspět s apelem na zákon a pořádek“, pomáhá stejně málo jako zpětné idealizování 50 let starého projektu, který byl veden sice dobrými úmysly, ale letitou segregaci vyřešit v žádném případě nedokázal.
Kerner nijak nevysvětluje, proč jsou černí studenti neúspěšní i v institucích, jejichž pravidla určují černí administrátoři, když má být hlavním viníkem neúspěchu černé komunity bílý rasismus. Kriminalita a rasové napětí (v % celkové kriminality)
Běloši Černoši Ostatní
13,0
77,9
Populace
49,3
48,7
Vraždy
65,7
31,8
Znásilnění
43,3
55,0
Loupeže
63,7
33,5
Napadení
67,1
30,8
Vloupání
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz
