Do finále

Není vyloučeno, že kauzu Diag Human má na svědomí zločinné jednání státních úředníků

Vlastimil Tlustý českému státu moc neposloužil. Dokonce se dá říci, že právním zástupcům - Janu Herdovi a jeho týmu z Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) – namydlil schody. Ministr financí totiž upřímně veřejně doznal, že Česká republika počítá v arbitrážním sporu se společností Diag Human s porážkou a vyplacením pokuty za vytlačení z trhu v rozměru šesti miliard korun.
Prostodušně uvedená částka se blíží té, na kterou by skutečně mohl přijít Českou republiku jeden neuvážený dopis bývalého ministra zdravotnictví a dnešního přednosty Neurologické kliniky 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Martina Bojara (EURO 21/2006, 22/2006, 31/2006). Ačkoliv společnost Diag Human vyčísluje svůj ušlý zisk v období od září 1992 do května 2000 včetně úroků z prodlení na sumu zhruba dvojnásobnou, není vyloučeno, že rozhodci, také jenom lidé, půjdou zlatou střední cestou.

Důkazy na stůl.

Je třeba uvést, že v současné fázi sporu, který probíhá od roku 1996, nejde o to, zda český stát poškodil distributora krevní plazmy, společnost Diag Human, či nikoli. O tom, že je nárok žalobce na náhradu škody a nehmotné zadostiučinění po právu, rozhodli arbitři již v roce 1997. Nyní jde o to, na jakou částku bude újma vyčíslena. A všechno nasvědčuje tomu, že rozhodčí senát spěje ke konečnému rozhodnutí.
Bohužel poslední zprávy – tak jako ostatně i ty minulé – nejsou pro stát a daňové poplatníky příznivé. Týdeník EURO získal informaci, a právní zástupce Diag Humanu Jan Kalvoda ji potvrdil, že rozhodčí senát přijal na návrh žalobce usnesení, ve kterém uložil právnímu zástupci českého státu (ÚZSVM), aby předložil listinné důkazy, které by jednak podrobněji osvětlily způsob a parametry obchodování s krevní plazmou v České republice v devadesátých letech, jednak podpořily (nebo vyvrátily) argumenty, kterými se ÚZSVM v poslední době snaží zpochybnit sám nárok majitele společnosti Diag Human Josefa Šťávy na odškodnění. Oběma stranami sporu určený soudní znalec – společnost Ernst & Young – má doplnit svůj znalecký posudek a exaktně stanovit výši způsobené škody. Znalec totiž v roce 2005, kdy posudek zpracoval, uvedl, že způsobená škoda může – bez úroků z prodlení - činit 2,6 až 4,5 miliardy korun. A to, zjednodušeně řečeno, podle toho, zda měl žalobce takovou sílu na trhu, jak sám tvrdí (horní hranice intervalu), anebo to bylo tak, jak tvrdí strana žalovaná (spodní hranice).
Jan Kalvoda označuje toto usnesení za procesní průlom a oceňuje, že rozhodčí senát ctí princip rovnoprávného postavení účastníků řízení. Tedy že důkazy pro svá tvrzení musí předkládat nejen strana žalující, ale i strana žalovaná, která tak dosud podle právního zástupce Diag Humanu dostatečně nečinila. Názor ÚZSVM na význam usnesení a podrobnější informace o předaných listinných důkazech není znám, protože týdeníku EURO se nepodařilo získat odpověď na zaslané otázky.

Klíčové údaje.

Konkrétně rozhodčí senát po ÚZSVM požaduje, aby předložil všem rozhodcům, stranám řízení a znalci údaje ze státního závěrečného účtu za roky 1990, 1991 a 1992 (to jsou léta, kdy si Diag Human budoval pozici na českém trhu s krevní plazmou a jejími deriváty). A to konkrétně souhrn investičních nákladů zdravotnických zařízení, řízených ministerstvem zdravotnictví nebo okresními úřady, na nákup technologií pro výrobu, uchování a přepravu krevní plazmy. Dále měla být předložena dokumentace týkající se konkurentů společnosti Diag Human na českém trhu, společností Instituto Grifols a Immuno - rozhodnutí o povolení zahraničně obchodní činnosti, osvědčení o právní subjektivitě, daňová přiznání, oprávnění zpracovávat českou krevní plazmu a oprávnění k vývozu léčiv. Stát měl též předložit hlášení o objemu krevní plazmy a krevních derivátů podaná konkurenty krevní strany a též rozhodnutí o registraci některých léčiv vyráběných z krevní plazmy. A to jak pokud jde o oba konkurenty, tak co se týče obchodního partnera Diag Humanu – společnosti NovoNordisk a také firmy HemaSure, jíž NovoNordisk později prodal plazmovou výrobu. Rozhodčí senát si od zástupců státu vyžádal také materiály pro jednání vlády z let 2000 a 2001 a statistiku dovozu krevních derivátů v letech 1992 až 2000.

Špatné zkušenosti.

Tím byl stát vybídnut k tomu vydat se na tenký led. Výkaznictví vůbec, a to týkající se obchodování s krevní plazmou a krevními deriváty zvlášť, totiž nepatří k silným stránkám ministerstva zdravotnictví, kde se za dobu, po kterou arbitrážní řízení s firmou Diag Human probíhá, vystřídalo jedenáct šéfů. O „velkém chaosu“ na tomto úřadu se zmínila i soudkyně Monika Křikavová, když hledala polehčující důvody pro Marii Součkovou v její soudní při o smlouvě s advokátem Zdeňkem Nováčkem (EURO 42/2006). Popletla si to však, když dospěla k závěru, že paní exministryně je v tom chaosu nevinně.
Před nedávnem se zástupci ministerstva i ÚZSVM nepříjemně diskreditovali před rozhodčím senátem například tím, že předložili statistický výkaz, v němž za rok 1993 figurují krevní deriváty ze Sevaku Bohumil, státem postaveného závodu na zpracování krevní plazmy. Účelem bylo prokázat, že potenciální podíl firmy Diag Human na českém trhu s krevními deriváty byl nižší, než zástupci firmy tvrdí. Jenže o výstavbě Sevaku bylo za prvé rozhodnuto až o dva roky později, za druhé prokazatelně nikdy žádnou krevní plazmu nezpracoval, a tudíž ani derivát nevyrobil. Na takovou „nepřesnost“ v oficiálním výkazu lze při větší míře shovívavosti pohlížet jako na nepříjemnou chybu, při menší míře tolerance jako na pokus o podvod.

Spor o registraci.

Český stát bude pravděpodobně také těžko prokazovat své tvrzení, že registrace krevních derivátů z NovoNordisku, které Diag Human dodával na český trh, zanikla v roce 1996, kdy závod NovoNordisku na zpracování krevní plazmy získala firma HemaSure. Jan Kalvoda argumentuje tím, že žádný subjekt nemohl žádat o zrušení registrace, protože by to bylo v rozporu se smluvními závazky mezi firmami NovoNordisk a HemaSure, přičemž státní orgán o své vůli registraci zrušit nemohl. HemaSure podle Jana Kalvody po převzetí plazmové jednotky NovoNordisku nepožádal o zrušení registrace krevních derivátů, nýbrž o změnu registrace, což byl údajně důsledek změny technologie a výroby nových produktů. „To, že registrace přípravků z NovoNordisku nebyla zrušena, jasně vyplývá z toho, že ještě ke konci roku 1997 byly všechny vedeny v číselníku Všeobecné zdravotní pojišťovny jako preparáty hrazené z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Přičemž je samozřejmě vyloučeno, aby byla hrazena léčiva, která nejsou registrována,“ konstatuje Jan Kalvoda.

Trochu civilizace.

Pokud jde o investice Diag Humanu do transfúzních stanic, řeší se mimo jiné otázka, nakolik výhodné byly pro transfúzní stanice dodávky technologie od společnosti Diag Human. Ta při svém etablování na českém trhu vybavila na začátku devadesátých let dvaadvacet transfúzních stanic technologií na výrobu, uchování a přepravu krevní plazmy, do té doby v Česku nevídanou. O zaostalosti transfúzního oboru v bývalém Československu svědčí skutečnost, že tehdy poprvé u nás doznaly širšího uplatnění krevní vaky. Do té doby se krev přechovávala ve sklenicích, což je metoda, od níž západní Evropa upustila v sedmdesátých letech.
To, že žalobce „transfúzky“, s nimiž měl smlouvu, vybavil, je nepochybné. Jde však o to, zda to pro ně bylo výhodné, když musely dodávky technologie splácet krevní plazmou. Strana žalovaná argumentuje tím, že to výhodné nebylo, protože nemocnice nemohly v dostatečné míře využívat plazmu k léčbě. Žalobce argumentuje tím, že transfúzní stanice technologii neměly, takže by krevní plazmu nezískaly vůbec, a mimoto se přímo k léčení užívá jen zanedbatelná část plazmy. Podstatnou část tvoří plazma zpracovaná na deriváty. Do protiútoku pak Diag Human přechází tvrzením, že transfúzní stanice, které nezískaly technologii od společnosti Diag Human, nezískaly ji ani od jejích konkurentů, kteří později obsadili trh, a byly nuceny vybavit se z prostředků veřejných rozpočtů.

Světlo v tunelu.

Tím je navozena otázka, zda se stát tím, že umožnil ovládnout český trh s krevní plazmou a deriváty konkurentům Diag Humanu – společnostem Grifols a Immuno –, neodsoudil k tomu, aby dlouhodobě platil za zajištění tuzemské potřeby těchto léčiv podstatně vyšší částky, než bylo nutné. Lépe řečeno zda ho k tomu neodsoudili státní úředníci, kteří měli do věci co mluvit. Nedostatky ve výkaznictví, nedostatečně prokazované argumenty české strany a dokonce předkládání „důkazů“, které ve skutečnosti nahrávají protistraně, by mohlo svědčit ve prospěch domněnky, že nešlo pouze o velký chaos, ale možná dokonce o cílevědomé zametání stop.
Názor o možném zmanipulování situace na trhu pravděpodobně zastává publicista Jan Urban, který se případem dlouhodobě zabývá. Alespoň o tom svědčí předpokládaný název jeho připravované knihy Tunel plný krve. Týdeník EURO nemá zatím k dispozici dostatek hodnověrných údajů pro takové tvrzení. Je však informován o tom, že již v roce 1997 vypracoval švýcarský profesor Stierli odborný posudek, v němž z ekonomického hlediska porovnal smlouvy České republiky se společností Diag Human a se společnostmi Instituto Grifols a Immuno. Posudek byl zadán společností Diag Human, takže ho nelze považovat za nezávislý. Aniž by byl ovšem důvod zpochybňovat serióznost autora, jenž dospěl k závěru, že obě konkurenční společnosti, které na dlouhá léta ovládly trh vyklizený společností Diag Human, dodávaly deriváty z krevní plazmy zhruba dvakrát dráže než společnost Josefa Šťávy. Tato problematika se bezprostředně netýká sporu společnosti Diag Human s českým státem a rozhodčí senát ji zkoumat nebude. Měla by být ale zkoumána – nebo snad dokonce vysvětlena? – jinými k tomu způsobilými orgány, ať už arbitři rozhodnou jakkoli.

Kauza Diag Human Významní hráči strany žalované

Zatracený dopis. Za prapůvod kauzy Diag Human je označován dopis Martina Bojara vedení firmy NovoNordisk z března 1992. Tehdejší ministr zdravotnictví v něm zpochybnil důvěryhodnost firmy Conneco (později Diag Human), což údajně způsobilo ukončení spolupráce obou firem a odchod firmy Conneco z českého trhu s krevní plazmou a jejími deriváty. Martin Bojar se později za svůj dopis omluvil, ale ke kauze se dále nevyjadřuje. Má se zato, že bez zlého úmyslu vycházel z nepřesných informací, či snad dokonce mohl být manipulován a nedocenil možné důsledky svého kroku.

U soudu ne. Jan Stráský si na případ Diag Human podle svých slov již dobře nepamatuje. Byl to on, kdo v roce 1996 prosadil, aby se kauza neprojednávala u obecného soudu, ale v arbitrážním řízení. Zajímavé je, že Jan Kalvoda, tehdy místopředseda vlády a ministr spravedlnosti, takový postup nedoporučoval. Jan Stráský mohl vidět v arbitráži výhodu menší medializace sporu. Pravděpodobně však přecenil sílu právní pozice českého státu a procesní schopnosti úřadu, která tehdy stát zastupoval – ministerstva zdravotnictví.

Mediální cesta. První žena na postu ministra zdravotnictví Zuzana Roithová vstoupila v roce 1998 do dějin sporu se společností Diag Human návrhem, aby se stát pokusil zpochybnit důvěryhodnost firmy a jejího majitele Josefa Šťávy prostřednictvím medií. Údajně na zásah tehdejšího vicepremiéra byl ale materiál o mediální kampani stažen z programu jednání vlády. Zuzana Roithová se pokusila čelit společnosti Diag Human i několika soudními žalobami. Když první z nich skončily pro stát neúspěšně, byla vládou donucena další stáhnout.

Rychle ze stolu. Nabíhající úroky z prodlení a nevalné vyhlídky státu přivedly vládu v roce 2000 k závěru, že je třeba učinit vše pro rychlé ukončení sporu. Tehdejší ministr Bohumil Fišer zahájil jednání se zástupci Diag Humanu a na základě dohody byl zadán odborný posudek znalecké dvojici Svoboda-Luňák. Ta vyčíslila škodu způsobenou společnosti Diag Human na 3,8 miliardy korun bez úroků. Bohumil Fišer shledal částku příliš vysokou a jednostranně zadal nový posudek dvojici Svoboda-Horský, která dospěla k sumě zhruba desetinové. Žalobce tento posudek odmítl a poukázal na zásadní metodické a faktické nedostatky. Soud nakonec uznal částku 327 milionů jako nesporné minimum škody s tím, že o konečné výši odškodnění se bude dále jednat. Spor nejenže nebyl rychle ukončen, ale dál se zkomplikoval.

Zázračný advokát. Marie Součková učinila na jaře 2003 záslužný krok a zveřejnila, že stát už musel v roce 2002 zaplatit Josefu Šťávovi 327 milionů korun, což se do té doby tajilo. Zároveň ale uzavřela podezřelou dohodu o právním zastupování státu svým známým, advokátem Zdeňkem Nováčkem, ačkoliv podle zákona byla povinna předat věc ÚZSVM. Zdeněk Nováček v souboji s Janem Kalvodou pohořel. Marie Součková tímto krokem a opakovaným tvrzením, že disponuje důkazy, které vnesou do sporu zásadně nové světlo, arbitrážní řízení dále zkomplikovala a prodloužila. Pravděpodobně to byl jeden z důvodů jejího odvolání z funkce.