A teď tu jsme. Do Pokhary je to ještě sedm hodin. Dlouhá cesta autobusem byla jen část naší zhruba čtrnáctidenní dovolené, které jsme se ovšem s tím malým neposedou báli nejvíc. Nakonec i tady byly naše obavy zbytečné. Špatný stav vozovky ji neznepokojoval, nýbrž uspával. Zároveň asi i sama pochopila, že pro jednou bude fakt nejlepší sedět na klíně.
Proč vůbec Nepál? Zásadní v celém rozhodování bylo, že už jsem tam dvakrát byla.
Podnikla jsem tam třítýdenní treky kolem Annapurny v regionu Everest. Země mi přirostla k srdci a chtěla jsem ji ukázat i své rodině. Přítel tam nebyl nikdy a dcera Ella „kupodivu“ taky ne – v době cesty jí bylo sedmnáct měsíců.
Dlouho jsme zvažovali všechna pro a proti (co když se jí něco stane?), ale usoudili jsme, že vyjít každý den z domu v pražském provozu je asi větší risk než chodit po horách. Jako jediná reálná hrozba nám tedy zůstaly střevní problémy (co když něco špatného sní?). Nakonec si to odbyla týden před odletem, když dostala lehčí formu salmonely.
Jo, je to celkem ironie. V Nepálu (na rozdíl od tatínka!) byla naprosto bez problémů. Neúnavným ocucáváním čehokoli rok dopředu si evidentně vybudovala neprůstřelnou imunitu.
Další věc, které se většina rodičů (respektive všichni pasažéři) obává, je mimino na palubě.
Letěli jsme přes noc a priorita byla, aby dítě (a všichni v našem okolí) spalo. Když jsem poskakujíc chodila po letadle s mandukou (to je ta věc, ve které se nosí mimino připnuté na tělo) tam a zpátky, začínala jsem si trošku připadat jako rezignovaný lev v zoo. Nostalgicky jsem vzpomínala, jak jsem se dřív dívala na filmy a nebála se, že mi někdo shodí pití ze stolečku. Ale Ella brzo usnula. A do Káthmándú přiletěla vyspinkaná do růžova, připravená objevovat svět.
Kulturní šok
V hlavním městě jsme se zdrželi den. Většinou jsme se snažili, aby nám nějaká motorka nepřejela nohu. O nějakém vypuštění Elly venku nemohla být řeč. Ta se mohla realizovat akorát v hotelu, kde za hlasitého jásotu pouštěla koště ze schodiště. Nakonec ji ty nové vjemy unavily natolik, že ani houkání klaksonu na silnici ji nevzbudilo. A jelikož přítel má dost rád čistotu, v Káthmándú taky nepotřeboval trávit víc času.
To naopak Ella čistotu a pořádek moc nevyžaduje (vlastně doma občas vytváří takové malé Káthmándú), takže pro ni jediný kulturní šok byl, jak si ji chtěli všichni chovat. Nepálci, asi jako všichni Asijci, milují děti. Do Nepálu jich ale moc nejezdí, na treky už vůbec žádné, takže byla pro všechny, včetně turistů (Japonců především), velkou atrakcí. Brzy pochopila, že to je velká výhoda a že na rozdíl od českých restaurací je v tamních kuchyních vždy vítána. A nikdy z nich nevyšla s prázdnou! Hned další den jsme vyrazili do města, odkud jsme měli odjíždět na trek. Tam jsme se taky setkali s naším průvodcem a nosičem v jednom. Tohle byl další důvod, proč jsme se rozhodli pro Nepál. Prostě nejsme schopni do jednoho batohu nacpat všechny spacáky, pleny a navrch ještě nočník. Další člověk nesl na zádech oživlý batůžek. No a šerpa stojí v přepočtu zhruba čtyři sta korun na den, takže vás to nezruinuje.
Během cesty jsme zjistili, že Sunjetovi je dvacet dva let a je nejmladším průvodcem v celém Nepálu. V sedmnácti začínal jako nosič, kdy měl někdy na zádech i padesát kilo. Občas nastaly momenty, kdy mi připadal daleko dospělejší a rozumnější než my dva dohromady.
Třeba když jsem se hystericky rozbrečela, že se přes ponožku prokousalo sedm nechutných pijavic a žerou mi nohu.
Vyrážíme na trek
Vybrali jsme si ne příliš turistický trek Khopra Danda. Nejvyšší bod byl 3600 metrů nad mořem, a tak jsme usoudili, že při pozvolné aklimatizaci by to neměl být problém. Po důkladné rešerši jsem dospěla k závěru, že děti se na výšku adaptují stejně jako dospělí. Z toho důvodu jsme trek taky nešli sedm dní, jak radí internet, ale deset. Navíc jsme chtěli chodit jenom dopoledne, aby měla Ella i dost času na vlastní blbiny (jako třeba házet cement lopatkou do zrezlé plechovky).
Vzhledem k tomu, že jsme šli v září, tedy v době, kdy v Nepálu končí období dešťů, měl tento časový rozvrh i další výhody. Letos toto období nějak nekončilo a odpoledne už většinou pršelo. Sice jsme nepotkali skoro žádné turisty, ale zato spoustu pijavic a bahna.
Ani jedno se ovšem netýkalo Elly, která seděla v nosítku a chráněná pláštěnkou na naše problémy pohlížela shora.
Co se týče jejích problémů a potřeb, ty hlásila za hlavou vždy tak dlouho, dokud jí nebylo vyhověno. I náš průvodce tak zanedlouho věděl, co znamená „ťapat“, „tuli“ a „mlíčo“. Pokud by náhodou zabloudil do Česka, jistě by byly jeho základní potřeby naplněny!
Ovšem ani Ella nezůstávala v rozšiřování slovní zásoby pozadu. Po pár dnech už všem říkala namasté a drželo ji to i týden po návratu. Druhé slovíčko, které se naučila, byl dal bhat. Čočka s rýží, tradiční a jediné nepálivé jídlo, které si zamilovala. Přítel ho uměl taky krásně vyslovovat, jeho nadšení už bylo ale menší a o hamburgerech mluvil čím dál častěji.
Pro každého něco
První dny cesta vedla pralesem a bujná příroda se mohla poměřovat s tou, kterou vytvořil James Cameron v Avataru. S postupující výškou byly stromy a keře nižší a přibývalo výhledů na zasněžené velehory. I my jsme měli štěstí a občas mezi mraky vykoukly. Ellu jsme kvůli tomu nebudili. Co si budeme nalhávat, ona měla dost často zážitky z jiných věcí než my.
Z kočičky, která se jmenovala Čipů a Ella ji pronásledovala celý večer i u snídaně.
Z Tibeťanky, která prodávala korálky a nezlobila se, že si je zkouší a dělá jí v nich dost nepořádek. Nebo z fazolí, které si někdo sušil na zahradě, aniž by tušil, jak je skvělé je cucat a strkat do kapsiček.
Pro mě byly nezapomenutelné jiné dny. Šestý den treku nás čekal výstup na Muldai Viewpoint (3637 m n. m.) Večer předtím jsem usínala těžko. Budilo mě bubnování deště do plechové chatrče a se zesilujícím větrem slábly moje naděje, že se tam zítra dostaneme.
Takže když jsem ve dvě hodiny ráno zjistila, že už neprší, měla jsem takovou radost, že jsem nemohla usnout už vůbec. Přítele budily křeče v břiše a se zlepšujícím se počasím se zhoršovaly jeho obavy, že bude muset ve čtyři hodiny ráno opravdu vstávat. Na vrcholu jsme chtěli být už za svítání, než zase přijdou mraky a zkazí jakýkoli viewpoint.
Zazvonil budík. Ella seděla chvíli zmatená ve spacáku na posteli, ale rychle se rozkoukala. Dala jsem jí všechno oblečení, co měla, a vyrazili jsme. V čele šel Sunjet, jehož tempo jsme se pokusili alespoň trochu zpomalit tím, že jsme mu na záda dali Ellu. Za ním jsem šla v závěsu já, protože se mi vybily baterky v čelovce. A s nemalým rozestupem supěl tatínek, který se pořád ještě nesmířil s tím, že musel vstávat.
V pět hodin, přesně když začínalo svítat, jsme přišli na vrchol. Za obzorem vykukovaly vrcholy Annapurny a my nadšeně mžourali do objektivu přes paprsky slunce. Děkovala jsem za každou minutu. Děkovala jsem Elle, že to s námi všechno tak zvládá. Tu nicméně po chvíli přestalo bavit přehrabování kamínků (ano, Annapurny ji nezaujaly vůbec) a začala jí být zima. Udělali jsme poslední fotky a utíkali dolů na snídani, kterou si Lukáš z preventivních důvodů raději nedal.
Zásnub y v mracích
Muldai Viewpoint byl zároveň i skvělý aklimatizační výlet před Khopra Dandou (3660 m n. m.). Na tomto hřebenu stojí nejvýše položená lodžie, ve které jsme během našeho putování spali. Měla svoje kouzlo. Vše se tam ještě připravovalo na sezonu a místní vyráběli v jídelně střechu. V kuchyni hráli na kytaru a Ella tu měla první popcorn v životě. Nicméně toto místo se do naší paměti nakonec zarylo úplně jinak než tím, že Ella ochutnala nafouknuté kuličky kukuřice…
Ráno jsem se probudila a šla udělat pár fotek na kopec za chatu. Lukáš na mě zavolal, že se ještě pro NĚCO vrátí a doběhne mě. To NĚCO byla tajná japonská krabička, která se dala otevřít jen určitým způsobem. Ella se rozplakala, protože se do ní chtěla dostat. A já měla taky slzy v očích. Po pár dlouhých minutách to už nemohl vydržet ani Lukáš a pomohl mi ji otevřít.
Byli jsme nad mraky. Pod nohama mi ležel svět a u nohou klečel můj budoucí manžel.
Zasnoubili jsme se a aby toho nebylo málo, mezi mraky začala prosvítat duha.
Rodinná dovolená v Nepálu nás tedy jako rodinu definitivně stmelila. Cestování s dítětem není jednodušší, ale je zajímavější. Je úžasné pozorovat, jak ten malý človíček objevuje svět a snaží se třeba napodobit místní, když ženou koně. Byla šťastná, že pořád něco zažívá, a do toho má u sebe rodiče 24 hodin denně. O moc víc toho nepotřebovala.
A zatímco my jsme si z Nepálu přivezli čaje, ona první stoličky. ¶
Celkový počet kilometrů: 60
Počet prospaných kilometrů: 19 *
Počet nastoupených a sklesaných výškových metrů: 6500
Množství vypitého mléka: 5 l *
Množství snězené rýže: lezla nám ušima
Počet přisátých pijavic: 21
Počet počuraných kalhot: 3 *
* Na těchto číslech se podílela pouze Ella
ČLÁNKY DO MAILU