Jsme naším spojencem žádáni o pomoc ve válce. Poprvé v celých moderních dějinách by se tak regulérní české jednotky mohly ocitnout v horké bojové situaci. Poslat spoluobčany do boje a možná na smrt, není pro demokratické politiky snadným mravním rozhodnutím.
Samozřejmě existuje možnost říci ne - USA nejsou Sovětský svaz. A většina evropských spojenců s výjimkou Britů také nad iráckou operací zrovna nehýří nadšením. Francouzi čekají na posvěcení OSN, Němci odmítli svou účast rovnou. Jenomže mravní ohledy v tom nehrají roli. Francouzi prostě hájí své zájmy v arabských zemích, jež nejsou totožné s těmi americkými. A kancléř Schröder zase populisticky spojil své znovuzvolení právě se slibem, že němečtí vojáci zůstanou v případě války v Zálivu doma. Proti prezidentu Bushovi se staví rovněž Rusko a vládci třetího světa. Přičtěme k tomu všechny aktivisty, kteří - bezpečně skryti za globální clonou amerických stíhaček - jsou vždy připraveni hlasitě odsoudit americký imperializmus. Dost slušná koalice „mírotvorců“. Berme ji však ještě s větší rezervou než první skupinu. Evropané váhají, protože nevidí dost důvodů bojovat, ale tihle raději uvidí na lopatkách Bushe než Saddáma. Zbývá tak už jen ona zmíněná starost o životy českých vojáků. Tu nelze podcenit. Na druhé straně mohou politici rozhodovat s vědomím, že půjde výlučně o profesionály, kteří věděli, do čeho jdou. Odmítnout válčit v Iráku by tak znamenalo jen tolik, že nepovažujeme tuhle akci za správnou věc. Ale proč?