V důsledku globalizace státy řeší stejné problémy, o oslabení kurzu se snaží téměř všichni, včetně Česka
Měnová válka. Pro neznalé výhled na globální celosvětové finanční drama, pro zainteresované praxe, která se v moderních dějinách objevuje v různých obměnách. Pod vyostřeným názvem se pak skrývá aktivita, při níž jednotlivé země provádějí aktivní měnovou politiku s cílem oslabit (v minulosti i posílit, ale to není v těchto dnech aktuální) vlastní měnu.
Proč? Protože levná měna podporuje vývoz a stimuluje hospodářský růst země na úkor jejích obchodních partnerů. Levnější měna může ovšem také zvyšovat inflaci, a tak se pomyslným vítězem měnové války stává země s nejvyšší tolerancí vůči inflaci.
Úder samurajů Japonsko v posledních týdnech výrazně promluvilo do směnných relací mezi jenem a ostatními měnami. Od října 2012 se jen zbavil už 25 procent hodnoty vůči americkému dolaru. Takový slabý jen by měl stimulovat japonský vývoz. A vyšší inflace by se v zemi, kde většina cen za posledních deset let klesla, rovněž projevila jako vítaný bonus.
Jakými „zbraněmi“ se oslabení měny zajišťuje? Měna obecně oslabuje, když je její nabídka vysoká, je dostupnější a její držba má nízký výnos (absolutně, ale ještě spíše v komparaci s inflací v dané ekonomice, tedy reálný výnos). Toho lze nejlépe docílit měnovou politikou centrálních bank. Nejznámějšími a nejpoužívanějšími nástroji jsou snižování sazeb centrální banky (vedoucí k poklesu úroků v ekonomice) a nově též kvantitativní uvolňování. Obojí praktikují americký Fed, Evropská centrální banka, Bank of Japan, ale třeba také švýcarská centrální banka, která explicitně vyhlásila hranici kurzu 1,2 franku k euru jako nepřekročitelnou s tím, že vyemituje tolik franků, kolik si trh bude žádat.
Japonská centrální banka se snaží stimulovat ekonomiku již několik let (bez valného úspěchu), takže jsme u Japonců byli zvyklí na téměř nulové úrokové sazby dlouho před poslední finanční krizí. Nicméně dnes již minimální úroky nejsou nic neobvyklého, takže Japonci museli přijít zase s něčím novým, co trhy donutí k reakci. Schválený plán odkupu vládních dluhopisů a zdvojnásobení měnové báze (oběživo a rezervy, které drží obchodní banky na účtech u centrální banky) v následujících dvou letech povedou k tomu, že aktiva centrální banky budou dosahovat zhruba 60 procent nominálního HDP. Což je zhruba dvojnásobek evropských a trojnásobek amerických hodnot.
Přijaté opatření mělo okamžitý dopad na trhu, vzrostly dluhopisy i akcie, poklesl japonský jen. Japonští exportéři, kteří dluhy v cizích měnách téměř nemají, se zaradovali.
CuI BONO?
Na oslabení měny nejvíce profi tují exportéři. Ti pak mohou táhnout ke světlým zítřkům celý průmysl. Nicméně tím, že jsou zdraženy dovozy, chrání i firmy realizující tržby na domácím trhu. Zvýšená inflace plynoucí z oslabení měny také není v současné situaci na škodu, protože by mohla rozhýbat poptávku a zlepšit dluhové ukazatele, neboť nominální HDP poroste více.
Když už jsou vystříleny náboje úrokových sazeb, centrální banky přistupují k emisi peněz nebo k přímým intervencím na devizovém trhu. Oslabování měny je přitom impulzem pro hospodářství spíše krátkodobým, jeho účinky však mohou být dlouhodobé.
Důvodem, proč se právě nyní bije na poplach, že jsme na pokraji globální měnové války, je skutečnost, že ve všech ekonomikách jsou spíše tendence k deflaci než inflaci. Takže o oslabení kurzu se snaží téměř všichni, včetně Česka.
OBZOr ZůsTÁVÁ BareVNÝ Jak dlouho v měnové válce budou všechny státy, které se vydají „na zteč“, je otázkou.
Měnovou válku tohoto typu lze vést do té doby, než se rozjede inflace. Bohužel v době, kdy už inflace bude nastartována, nebude lehké ji zastavit. Brzdou může být i nespokojenost voličů, a to v případě, že se nepovede zvýšit růst, zato ale inflaci ano. Důsledkem je tzv. stagfl ace, tedy stav, kdy ekonomika zůstává stagnovat, ale inflace i nadále vzlíná.
Jaké to má všechno důsledky pro běžného občana? Střadatelům brání reálně zhodnotit jejich peníze. Spotřebitelům zdražuje nákupy, zejména dovážených produktů.
Podhodnocený kurz ale může vést i k akceleraci hospodářského růstu a tím k vytváření pracovních míst a snížení nezaměstnanosti.
Svědky takového vývoje jsme byli v 90. letech, kdy byl vývoz díky slabé koruně extrémně výhodný a mnoho firem se uchytilo na zahraničních trzích.
Měli bychom se tedy měnové války bát, nebo ji naopak vítat? Možná by nebylo od věci nenazývat tento stav válkou. Ten výraz přináší přehnaně negativní konotace. Zkusme se na to dívat jako na lék.
V důsledku globalizace hospodářství se přihodilo, že mnoho států má stejný problém – jsou na dohled recesi a zároveň se bojí deflace. Proto i volená řešení si jsou podobná.
A pokud žádný z velkých ekonomických celků (Evropa, Spojené státy, Japonsko, Čína) nechce kurz silný, nezbývá už mnoho ekonomik, vůči kterým se takto vymezit, zvláště když mnoho z nich má měnově pevnou vazbu na americký dolar. S tím, jak se USA dostávají do kondice, je pravděpodobné, že americký dolar v delším období posílí a poskytne tak Evropě možnost dostat se z recese.
Měnová válka má samozřejmě neblahé důsledky v zaplavení ekonomik penězi a vede až k „bublinoidnímu“ růstu cen aktiv. Na druhou stranu tragédií by byla pouze v případě, kdy by nestandardní měnová politika trvala déle, než hospodářství unese, což se snad ve velkém měřítku nestane. Takže ano, měnovou válku bedlivě sledujme. Ale lazarety pro „raněné“ zatím stavět nemusíme. ?
Oslabování měny je impulzem pro hospodářství spíše krátkodobým, jeho účinky však mohou být dlouhodobé. Výraz měnová válka má negativní konotace, zkusme se na ni dívat jako na lék.
O autorovi| ALEŠ PRANDSTETTER • investiční stratég ČSOB Asset Management
