Tak nám klesly mzdy, průměrné a nominální. Pokles těch reálných není neobvyklý, nicméně aby průměrný plat klesl sice jen o nepodstatných 85 korun, ale ve svém aktuálním nominálním vyjádření, s tím jsme se dosud nesetkali. Katastrofisté mohou dále lkát nad propadem české ekonomiky a nad tím, že vláda ničeho kloudného nečiní a pouze zvyšuje daně. Ostatně nedávná revize hrubého domácího produktu v prvním kvartále k tomu dala dostatečný důvod. Navíc když se ve všech okolních státech roste. Sice pomalu, ale přece.
Ne že by jakékoli daně nebyly příliš vysoké a neměli bychom se rozhlížet okolo, jak a proč se jiným daří lépe. Na druhou stranu bychom však neměli podléhat malomyslnosti a pocitům, že se současnou situací jde dělat něco podstatně jiného, než vláda provádí.
Nadějná zpráva
Na zmíněných platech je pozoruhodná věc, která na první pohled nebije do očí. Jejich reálný pokles při vývoji zaměstnanosti a hrubého domácího produktu signalizuje, že se snižují jednotkové mzdové náklady. A to je zpráva nadějná, protože značí růst konkurenceschopnosti české produkce. V lépe prosperujících zemích se přitom nic podobného neděje a trend je tam spíše opačný.
Dnes se tak radují z chlebíčka, který jim může zítra chybět, pokud nezaberou a nepohnou se strukturálními reformami.
Mimochodem tohle je argument proti analytikům, kteří vidí za poklesem výkonnosti české ekonomiky strukturální problémy. Opak je pravdou. Ekonomické subjekty se chovají hospodárně, dochází samovolně k restrukturalizaci a snižování jednotkových nákladů, což je správná reakce na krizi.
Pro ty, kdo stále věří v kouzelnou moc dodatečných fiskálních výdajů – podobně jako naši předkové před šedesáti lety s nadšením zpívali „poručíme větru, dešti“ – je to sice těžko pochopitelné, ale je to tak.
Čtěte další komentáře Pavla Párala: