Krize vytvořila nové příležitosti na trhu s nemovitostmi, říká advokát a majitel Advokátní kanceláře Tomáš Rašovský
Tomáš Rašovský založil svoji advokátní kancelář před čtrnácti lety. Firmička s jediným advokátem se za tu dobu vypracovala v jednu z největších tuzemských advokátních kanceláří se zhruba padesátkou zaměstnanců. Kromě obecné advokátní praxe se společnost intenzivně zabývá hromadnou správou a vymáháním pohledávek. Jako jediná ryze česká advokátní kancelář je členem sítě EuroCollectNet, která sdružuje advokáty s tímto zaměřením. Rašovský si své klienty pečlivě vybírá. Především odmítá vymáhat pohledávky pro nebankovní instituce, protože, jak říká, nechce přijít o klidný spánek. Jeho advokátní kancelář také příležitostně zdarma pomáhá klientům, kteří by si jinak advokáta nemohli dovolit. „Někdy si připadám jako doktor Jekyll a pan Hyde. Na jednu stranu spravujeme pohledávky a jsme v kontaktu s několika slušnými exekutorskými úřady, na druhou stranu spolupracujeme s nevládními organizacemi, které se snaží lidi před méně slušnými exekutory ochránit,“ popisuje Rašovský každodenní realitu společensky odpovědného advokáta.
Vedle své hlavní činnosti zdarma zastupujete neziskové organizace nebo jejich nemajetné klienty, pokud je jejich nárok oprávněný. Jak konkrétně taková pomoc vypadá? V posledních zhruba čtyřech letech spolupracujeme s nevládní organizací Pro bono aliance, která sdružuje nevládní a neziskové organizace na jedné straně a advokátní kanceláře na straně druhé. Často se jedná o zastupování obětí domácího násilí, jednoho z manželů v rozvodovém řízení nebo výpovědi z nájmu. Podporujeme také neziskovou organizaci Iuridicum Remedium, která se zabývá ochranou práv na soukromí a osobních údajů před jejich zneužitím, také problematickými exekucemi nebo zásahy do soukromí lidí. Již od počátku existence naší kanceláře jsme ale bez nároku na honorář občas zastupovali klienty, kteří právní pomoc potřebovali. Divila byste se, ale vždycky, když taková nová kauza přijde, přihlásí se hned několik právníků, kteří ji chtějí řešit. Běžná advokacie totiž není nijak zvlášť zajímavá práce. Je to do velké míry rutina a administrativa, kdy právník sedí a stále dokola píše obdobné smlouvy a dokumenty nebo sedí celý den ve vlaku, protože má soud na druhém konci republiky, a tak podobně. Takže je potom fajn jednou za čas dělat práci, která má jasný smysl a leckdy se při ní i dozvíte něco nového. A nakonec vám třeba přijde i někdo poděkovat, což se normálně nestává.
Jednu vlnu hospodářské krize máme za sebou a druhou, zdá se, před sebou. Jak se dnes daří advokátům? Nedaří se jim až tak špatně, advokáti jsou pořád potřeba. Recese paradoxně vytvořila na trhu nové příležitosti, které tu předtím nebyly. Šikovní advokáti jich dokážou využít. My teď třeba hodně zastupujeme společenství vlastníků jednotek, tedy majitele bytů. Pořád se říká, jak je na tom realitní trh špatně, ale mně to vůbec nepřipadá. Nemovitosti jsou stále v kurzu, ačkoliv už to nejsou velké developerské projekty, ale klasické bydlení: byty, rodinné domky, pozemky. Děláme hodně kupní smlouvy, směnné smlouvy, zástavní smlouvy, zřízení věcného břemene pro rodiče a podobně. Kdo měl našetřené vlastní peníze, udělal po pádu cen v realitách takové obchody jako nikdy předtím. Recese nicméně postihla úplně malé kanceláře. Tam je ztráta jednoho nebo dvou klientů osudná a hodně jich kvůli tomu skončilo. Výraznější problémy měly také velké nadnárodní nebo i české kanceláře, které zaměstnávají stovky právníků. Ty propouštěly a musely jít s cenami dolů.
Jste odborníky na správu a vymáhání pohledávek. Zaznamenali jste nárůst nesplácených půjček? Ano, tady je určitě znatelná změna. Není to ale zase tak, že by lidé, kteří měli dobré zaměstnání a vzali si hypotéku, najednou přicházeli o domy. Takové případy sice také jsou, ale není to moc významné procento. Nehrozí, že by spousta lidí najednou byla na ulici. Hypotéky jsou poměrně dobře ošetřenými pohledávkami. Banka je dává lidem, kteří mají nějakou zástavu a podobně. Nejhorší částí sektoru pohledávek jsou spotřebitelské úvěry, zejména ty nebankovní. Ani banky se ale v těch veselých letech, zhruba od roku 2006 do začátku roku 2008, nechovaly úplně zodpovědně. Podle mě by měly půjčovat peníze lidem, kteří jim je vrátí. A obávám se, že tehdy se půjčovalo téměř komukoli. Zažili jsme v naší praxi třeba případ, kdy měl člověk šestou půjčku, přičemž tři úvěry z toho si vzal u stejné banky. Ta mu dala další i přesto, že ty dva předchozí nesplácel. Tam bych tedy směřoval takovou lehkou kritiku.