eurokomisař pro zaměstnanost,sociální záležitosti a rovné příležitosti:Bývalý předseda ČSSD a současný eurokomisař Vladimír Špidla svým sociálně laděným příznivcům příliš radosti nedělá. Vedle důrazu na rovnost pohlaví totiž tvrdě zaútočil na ochranářská opatření starých členských států. Evropské odbory zase zvedl ze židle voláním po zpružnění pracovních trhů.
Vladimír Špidla, eurokomisař pro zaměstnanost, sociální záležitosti a rovné příležitosti: Bývalý předseda ČSSD a současný eurokomisař Vladimír Špidla svým sociálně laděným příznivcům příliš radosti nedělá. Vedle důrazu na rovnost pohlaví totiž tvrdě zaútočil na ochranářská opatření starých členských států. Evropské odbory zase zvedl ze židle voláním po zpružnění pracovních trhů.
Naše působení v Komisi bývá občas kritizováno jako příliš podnikatelsky vstřícné. Vidět to bylo během vašeho volání po odstranění ochranářských opatření, kterými se staré členské státy brání přílivu pracovníků z nových unijních zemí. Posouvá se Evropa už tak doleva, že i socialista vašeho typu zde působí jako nežádoucí liberál?
Já v prvé řadě nesouhlasím s podobným stavěním sociální politiky proti konkurenceschopnosti, vždyť v Evropě dnes není žádná ekonomicky silná a zároveň sociálně necitlivá země. Dnešní podnikání je o lidech, o jejich kreativitě, a tu z lidí žádným násilím nevynutíte. Ta se nejlépe rozvíjí tehdy, když mají pracovníci zajištěny slušné, stabilní a předvídatelné podmínky pro práci a život.
A co se volného pohybu pracovních sil týče, na odstranění překážek můžeme opravdu jen vydělat. Rizikové je naopak zmiňované hledání cest, jak se pohybu pracovníků vyhnout. Jinou věcí jsou pochopitelně politické obavy některých zemí.
Občasné převažování politických důvodů nad ekonomickými je nakonec vidět třeba na Německu. To svůj trh práce dodnes ochraňuje, zároveň ale tamní byznys trpí velkým nedostatkem zaměstnanců všech možných profesí…
Jistě, i to byl důvod, proč většina starých členských zemí své bariéry během posledních let odstranila. Na druhou stranu si představte situaci, kdy by do Evropské unie vstupovala Ukrajina. Opravdu věříte tomu, že by Česko nezvažovalo přechodná období pro volný pohyb tamních pracovníků? Já rozhodně ne. Při podobně rozsáhlých krocích, jako je rozšíření Unie o další země, prostě některé státy využívají možností jak se chránit a získat čas pro orientaci v nové situaci.
Na trhu práce je co dohánět Sociálním tématem číslo jedna je dnes v Evropě flexicurita. Odbory v ní vidí snahu Bruselu nahrát podnikatelům a omezit práva pracovníků, firmy se zase obávají nových nařízení a pravidel. Který tábor má pravdu?
Cílem flexicurity je skloubit do sebe pružnost na pracovním trhu a v sociální sféře, a zároveň jistotu a bezpečnost pro zaměstnance. Tyto dvě oblasti se podle mého názoru zbytečně staví proti sobě, přitom se mohou doplňovat. Tak, jak je tomu třeba v ekonomicky velmi silném Dánsku. Ve výsledku by to potom mělo vést ke konkurenceschopnější Evropě.
Samozřejmě, o celé této koncepci zatím diskutujeme a její podoba bude krystalizovat. Evropská unie nefunguje tak, že odněkud vyskočí hotový projekt a ten musí všichni přijmout. To je otázka dohody. Je třeba promyslet, jakým způsobem funguje naše školství, jak funguje systém celoživotního vzdělávání, jestli jsou odstraněny všechny diskriminační bariéry na pracovním trhu a jak například využíváme lidí, kteří zestárli, ale mají enormní potenciál díky svým zkušenostem.
| |
| PhDr. Vladimír Špidla Narodil se v roce 1951 v Praze. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor historie a prehistorie. V letech 1976 až 1989 se živil jako kulisák, pracovník památkové péče, archeolog, dělník na pile, zaměstnanec mlékárny nebo skladu stavebnin. Podle jeho vlastních slov „v té době u nás slušní lidé žádnou velkou kariéru nedělali“. Také působil jako ředitel Úřadu práce v Jindřichově Hradci. Bývalý předseda ČSSD, bývalý český premiér, v současné době eurokomisař pro zaměstnanost, sociální záležitosti a rovné příležitosti. |
A jaké praktické kroky tedy můžeme očekávat?
Pokud si vyjednávání udrží stávající tempo, tak bychom na konci tohoto roku mohli mít usnesení Evropské rady, které by formulovalo základní principy. A ty by se potom musely odrážet ve všech nových unijních dokumentech, třeba i při vytváření různých směrnic.
Například?
Typickým příkladem pro posílení flexicurity je třeba legislativa o přenositelnosti doplňkových penzí. Pokud očekávám, že lidé budou často měnit svou práci i stát, nemohu je za to penalizovat třeba ztrátou jejich peněz ze zaměstnaneckého penzijního připojištění. To přece nejsou žádné sociální dávky, ti lidé pracovali, spořili si, a proto jim vznikl tento nárok. Takovéto věci je třeba v rámci flexicurity řešit.
Chráníme pracovníky před globalizací
Od počátku tohoto roku funguje takzvaný globalizační fond, pomáhající zaměstnancům firem padlým za oběť globalizaci. Z jeho 500 milionů eur si nedávno ukouslo třeba několik tisíc pracovníků propuštěných z francouzských automobilek
Peugeot-Citroen a Renault.
Není to jen utopická snaha ochraňovat lidi, kteří nestíhají nároky globalizované ekonomiky?
Tak to přeci není, ti lidé stíhají, firma nestíhá. Loď se potopila, námořníci zůstali. To nebyli špatní námořníci, když kapitán Titaniku narazil do ledovce. A stejně je tomu i v těchto případech.
Ano, ale jaký je pak rozdíl mezi samoobsluhou, kterou převálcuje supermarket a automobilkou, která nedokáže čelit asijské konkurenci? Fond má řešit strukturální problémy ekonomiky, nikoliv běžné změny. Ty jsou záležitostí standardních nástrojů trhů práce každé země. Navíc, představte si situaci, kdy se podaří úspěšně dokončit jednání o liberalizaci mezinárodního obchodu v rámci jednání v Dohá. To by mělo obrovský dopad na evropské zemědělství, s velmi vážnými strukturálními dopady. A pokud vaše rozhodnutí vede k podobným změnám, které se řady lidí dotknou velmi bolestivě, je třeba těmto lidem pomoci. Už jen proto, že s pomocí se budou schopni daleko dříve vrátit na trh práce. Snažíme se zabránit buzeraci Evropská komise před nedávnem vydala zprávu, ve které kritizuje překážky kladené v některých zemích přeshraničně
vysílaným pracovníkům. Jde o různé administrativní požadavky a podobně. Dokonce se diskutovalo i o možných
žalobách k Evropskému soudnímu dvoru…
Těch žalob je celá řada už dnes. Nemusí je totiž iniciovat pouze Evropská komise, ale i občané či firmy. Jejich obsahem vlastně je vymezení toho, jaká kontrola vysílaných pracovníků je ještě přiměřená a kdy už naopak přechází – lidově řečeno – v buzeraci. Je to jako při cestě autem – i když byste to jen obtížně dokázal nějak specifikovat, tak v praxi přesně poznáte, kdy je případná dopravní kontrola oprávněná a kdy jde spíš jen o nesmyslnou šikanu.
My ale navíc kritizujeme i země s velmi slabou úrovní dohledu, jako je Velká Británie. Tam totiž vzniká problém opačného charakteru, kdy vysílaní pracovníci nedodržují příslušnou směrnici, pracují za horších podmínek než místní, třeba za nižší než minimální mzdu, a jsou tak vlastně hrozbou pro domácí firmy.
Mnohaletým evergreenem evropské diskuze o pracovním právu je směrnice o pracovní době, jejíž modernizace nedávno opět neprošla. Její význam ale zdůraznil třeba i nedávný spor mezi nemocnicí v Českém Krumlově a jejím lékařem, který z finančních důvodů požadoval uznání své pracovní pohotovosti za běžný výkon práce.
Právě otázka lékařských pohotovostí ukazuje na velkou složitost zmiňované směrnice. Evropský soudní dvůr už v minulosti dal za pravdu německému doktoru Norbertu Jaegerovi, kterému jeho zaměstnavatel nechtěl uznat lékařskou pohotovost na pracovišti jako výkon práce.
Na druhou stranu ale Unie nemůže žádným způsobem zasahovat do otázky mezd a odměn za práci. Ta zmiňovaná směrnice řeší pouze otázky pracovních přestávek, třeba nutného odpočinku pro zaměstnance, aby se v práci nehroutili. Takže soud může dát lékařům za pravdu v otázce uznání jejich pohotovosti jako práce, ale nemůže určit, jak za ni mají být placeni.
Lékařská pohotovost nicméně není uznávána za plnohodnotnou práci v řadě zemí Evropské unie. Je možné čekat více podobných soudních sporů, nebo se do věci dokonce vloží samotná Komise?
Žaloby jednotlivých osob rozhodně nelze vyloučit. A co se druhé části otázky týče, Komise musí působit jako „ strážkyně“ smluv, a proto i my v současné době analyzujeme situaci a připravujeme případné kroky proti zemím, které pravidla porušují. Bylo by nicméně velmi předčasné vymezovat proti kterým a také, zda mezi ně spadá i Česká republika.
