Existují pro hodnocení překladu nějaká objektivní kritéria?
Kritéria určitě existují, ale jsou jasná a zároveň nejasná. Překlad by měl
být rozhodně věrný, ale je otázka, co to vlastně je. Nesmí být doslovný, musí
však respektovat ducha originálu. Musí být věcně a sémanticky správný. Měl by
být ale správný i ve stylistické rovině.
To znamená, že věci, které v originále působí zvláštně, by měly působit
zvláštně i v českém převodu. Věci, které jsou v originále bezpříznakové nebo
úplně běžné, by takové měly být v češtině. Překlad by měl být věrný v tom
smyslu, aby čtenáři v cílovém jazyce poskytl stejnou zkušenost jako dobrému
čtenáři v jazyce originálu.
Měl by mít překladatel nějaké formální vzdělání, nebo je nezbytný spíše
cit pro jazyk?
Myslím si, že formální vzdělání je třeba ve smyslu vzdělání obecně
kulturního a k tomu ten zmíněný cit pro jazyk. Jak jsem si ověřil na svých
studentech, klíčové pro překladatele je mít dobrou čtenářskou zkušenost. Přitom
ne nutně s veledíly evropské literatury, která učíme. Viděl jsem brilantní
výkony v podání studentů, kteří získali čtenářskou zkušenost třeba z fantasy
literatury nebo fanfiction.
Proto je důležité, aby se jim dostávaly do rukou knihy v opravdu dobrých překladech nebo samozřejmě dobře textově zpracované originály, aby si neosvojili špatné návyky. Dobří překladatelé tedy musejí být dobrými čtenáři a pak získat nezbytnou rutinu.
Je tedy překladatelství řemeslo, které se člověk naučí praxí, když
mluvíte o rutině?
Je věčnou otázkou, zda je to řemeslo, nebo umění. Já si myslím, že je to
řemeslo, ale zároveň si myslím, že každé dobré řemeslo je dobré umění, pokud je
dělané s nějakým nápadem.
Jak byste hodnotil úroveň českého literárního překladu?
Myslím si, že v současné době je velmi dobrá. Excesy z devadesátých let,
které byly po právu pranýřovány, už vymizely. Jsem přesvědčen, že často tyto
špatné překlady vznikaly z čirého entuziasmu, kdy se jejich tvůrci snažili
dostat na trh knihy svých oblíbených autorů, které nebyly do češtiny přeloženy.
Prokázali jim tím ovšem medvědí službu.
Doba se ale změnila a úroveň literárních překladů nejen z anglického jazyka
u nás obrovsky vzrostla. To také souvisí s konsolidací českého knižního trhu.
Velcí nakladatelé mají stálý okruh překladatelů a pečlivě se věnují i redakci.
Máte dojem, že nakladatelé dokážou ocenit dobré překladatele a záleží jim
na úrovni překladu?
Jsem přesvědčený, že ano. Nemohu soudit obecně, ale z mé zkušenosti s
nakladateli mám za to, že situace je v tomto ohledu dobrá. Devadesátá léta
znamenala boom knižní produkce a překlady se nedařilo uhlídat. Teď už je to
zcela jiné.
Spolupracuji převážně s nakladatelstvím Argo, které skutečně vyhledává dobré překladatele a spolupráci s těmi méně dobrými utlumuje.
Ladislav Nagy (46) |
• Vysokoškolský pedagog, překladatel, publicista, literární kritik.
• Ředitel Ústavu anglistiky na FF Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. • Laureát ceny Magnesia Litera 2020 v kategorii Překladová kniha. • Patří mezi největší odborníky na současnou britskou prózu. |
Vybíráte si knihy k překladu sám a nabízíte je nakladatelům?
Většinou to už tak není. Taková praxe bývala, když jsem začínal překládat
před více než dvaceti lety a spousta titulů byla v češtině nevydaná. Překládám
hlavně současnou prózu a nakladatelé mají často na knihu práva ještě dříve, než
fyzicky vyjde.
Pak jsou to oni, kdo přicházejí za mnou s dotazem, zda chci tu konkrétní
knihu přeložit, a já se rozhoduji podle kvality textu a zda mám na překlad čas.
Mohu nakladateli knihu k vydání v českém překladu doporučit, ale to už se děje
jen v menšině případů.
Jak dlouho vám trvá překlad takového třísetstránkového románu?
To se dá těžko odhadnout. Někdy se stane, že mi jde překlad úplně sám od
ruky, jindy se na něčem zaseknu a velmi mě to zdrží. Dobré je přeložit tak
deset normostran denně. Na překladu Edwarda St Aubyna, za který jsem byl
nedávno oceněn a druhý díl bude právě vycházet, se to dá hezky ukázat. Tam jsou
pasáže, které mi šly neuvěřitelně do pera a překládal jsem velmi rychle.
Ale pak jsem se zarazil na nějaké slovní hříčce, kterých je zejména druhý
díl plný. Pak se musím opravdu zamyslet a někdy to ani takzvaně nevysedím.
Musím se jít projít a nad textem přemýšlet, než mě vhodná slova napadnou.
Překlad také dvakrát čtu. Poprvé po úpravě redaktorem, podruhé v sazbě před
vydáním. Řekl bych, že se vším všudy mi překlad takového textu trvá asi dva
měsíce.
Jak je takový překlad honorovaný?
To záleží podle nakladatelů. Dlouhou dobu byla standardní odměna 150 korun za normostranu textu. Dnes už většina nakladatelů beletrie zvedla odměnu ke 200 korunám za normostranu, což je samozřejmě lepší, ale není to nic, na čem by se dalo zbohatnout. Na druhé straně je třeba vidět také to, kolik knih se prodá. Myslím, že to docela reálně odráží stav trhu.
Dá se tedy překladem krásné literatury uživit, nebo musí mít překladatel
ještě nějaké druhé povolání?
Pokud člověk opravdu tvrdě překládá a má velkou disciplínu, uživit se tím
dá. Ale osobně považuji za dobré mít ještě nějaké jiné povolání či práci. Nejen
kvůli stránce finanční, ale především kvůli socializaci. Překladatelství je
velmi osamělá činnost. Být celý den zavřený sám jen s překládaným textem, může
být opravdu náročné, a pokud se literárním překladem má člověk uživit, nic
jiného mu ani nezbývá.
Řídí se čeští nakladatelé při výběru knih k překladu tím, že jde o tituly
oceněné v zahraničí nějakou prestižní literární cenou?
Z toho, co vidím jako překladatel a čtenář, si myslím, že ano. Čeští
nakladatelé mají tendenci kupovat knihy, které jsou nominovány nebo vyhrávají
ty nejprestižnější ceny, jako je Booker Prize v Anglii nebo Pulitzerova cena ve
Spojených státech. Booker Prize se v posledních letech otevřela i americkým
autorům, a stala se tak asi neslavnější cenou.
Nakladatelé takové knihy kupují, protože je logicky chápou jako kvalitní. Tyto ceny zároveň fungují jako jakýsi filtr, protože angloamerickou literární produkci nejde při rozumném pracovním nasazení usledovat. Jestli mají tyto ceny i nějakou skutečnou výpovědní hodnotu, ukáže až čas.
Českou obdobou Booker Prize je Magnesia Litera. Dostávají knihy tím, že
ji získají, určitou známku kvality?
Myslím si, že to může fungovat podobným způsobem. Jako čtenář samozřejmě
sleduji českou původní prózu a orientuji se především podle recenzí. Pokud se
pak v nominacích na Magnesii Literu objeví titul, který jsem přehlédl, okamžitě
si ho koupím. Jako vodítko to přinejmenším pro mě dobře funguje.
Co pro vás ocenění Magnesia Litera za překladovou knihu, které jste letos
získal, znamená? Je oceněný překlad lepší než vaše předchozí?
To si nemyslím. Mohu ale říct, že mi Edward St Aubyn a jeho styl opravdu sedl. Jsem za toto ocenění nesmírně rád. Beru ho však velmi skromně. Uvědomuji si, kolik u nás ročně vychází dobrých překladů a že porotci měli neobyčejně obtížnou práci. Beru to tak, že porota ocenila úroveň celé knihy, nejen mého překladu, a to mě těší, protože jsem měl to štěstí narazit na knihu, která je velmi silná a zajímavá, za což vděčím jejímu autorovi.
Dokáže práci překladatele ocenit český čtenář?
To nevím. Určitě jsou tací, kteří si vybírají knihy podle překladatele, ale
je to spíše oborová věc. My překladatelé, když čteme knihy přeložené z jiných
jazyků, se na jméno překladatele díváme a vybíráme podle toho. Ale myslím si,
že to tak nefunguje většinově.
Máte vy sám své oblíbené překladatele, jejichž práce vyhledáváte?
Mám. Je jich opravdu hodně, protože překlad má u nás skutečně obrovskou
tradici. Mám několik oblíbených překladatelů z různých jazyků a mohu říci, že
od některých překladatelů — ať už starší generace, nebo mých kolegů a kamarádů
— si kupuji prakticky vše, pod čím jsou podepsaní.
Jmenovat je nebudu, protože by ten seznam zabral celou stránku a stejně bych
měl špatné svědomí, že jsem na někoho zapomněl. Česká překladová literatura je
skutečně velmi kvalitní.