Zemědělství opouští stále méně lidí
Tchajwanský podnikatel Hayes Lou roku 1989 přesunul svou továrničku na výrobu cyklistických a motocyklových helem z města Superior v americkém státě Montana do Dongguanu v čínské provincii Guangdong. Za posledních patnáct let k ní se svými partnery přidal další továrnu v Jiangmenu a v Dongguanu otevřel ještě jeden závod, tentokrát na výrobu plastových obalových materiálů. Za tento rychlý rozvoj vděčí Louova firma zejména jedné věci: četné pracovní síle, která byla za babku a jejímž zdrojem byl neustálý příliv velkého počtu lidí odcházejících z venkova do Guangdongu za prací.
Nekonečný přísun nových pracovníků však k velkému překvapení Loua a dalších desítek tisíc majitelů výrobních podniků v různých částech Číny už nyní nelze brát za samozřejmost. Například Louova výrobna obalů nejede naplno, protože se majiteli podařilo najít pouze 170 ze 300 dělníků, které by k plnému využití svých kapacit potřeboval. Navíc, ačkoliv od začátku roku už zvýšil mzdy zhruba o třicet procent na průměrných 85 dolarů za měsíc, obrat klesá. „I když získáte zakázku, nemůžete ji vyrobit a vyexpedovat,“ stěžuje si Lou, který působí jako zástupce ředitele v dongguanské Tchajwanské obchodní asociaci. „Ve všech výrobních závodech jakéhokoliv typu chybí dělníci,“ dodává.
Nedostatkem pracovních sil netrpí pouze Dongguan. Nedávný průzkum čínského ministerstva práce a sociálního zabezpečení ukázal, že oblast delty Perlové řeky, v níž město leží, potřebuje další dva miliony dělníků. Pracovních sil se nedostává ani jiným regionům zaměřeným převážně na výrobu pro export. Patří k nim například některé části provincie Fujian ležící naproti Tchaj-wanu a provincie Zhejiang, která hraničí s Šanghají. „Z hlediska výrobců je tato situace vážná, protože o pracovníky teď musí soupeřit na základě platových podmínek,“ vysvětluje Jonathan Anderson, hlavní ekonom pro Asii hongkongské společnosti UBS Securities. „Nestačí jen vyvěsit oznámení, že hledají zaměstnance, a čekat, až jim lidé začnou klepat na dveře. Taková doba už skončila,“ doplňuje.
Nedostatek pracovních sil vede k prudkému zvyšování mezd, které by mohlo být příčinou růstu inflace: ta už v Číně přesahuje pětiprocentní hranici. Tento vývoj se zřejmě odrazí ve vyšších cenách čínského exportu, což by mohlo odstartovat celosvětový nárůst inflace. Lou konstatuje, že kvůli dosažení zisku by musel zvýšit ceny o třicet procent, protože i ceny surovin neustále rostou. Takový cenový nárůst však jeho zákazníci nepřijali a Lou tak mohl zatím zdražit jen o deset procent. Tendence tlačit ceny nahoru však přetrvává. Anderson říká: „Ceny zboží vyráběného v Číně se budou velmi zvolna zvyšovat. V průběhu posledních pěti nebo šesti let klesaly, k tomu už v budoucnu nedojde.“
RYTMY VENKOVA
V Číně – částečně povzbuzené vlnou zahraničních investic, jež mají letos dosáhnout šedesáti miliard dolarů – se buduje tolik výrobních kapacit, že najít pro ně zaměstnance nebude zdaleka lehké. Továrny zároveň vyrůstají i v odlehlých oblastech západní Číny a to částečně díky pekingskému programu Rozvoj Západu, ale také proto, že výrobci usilují o levnější pozemky a pracovní síly a v regionech daleko od pobřeží se začínají otvírat nové trhy. I tento faktor výrazně omezuje nabídku trhu pracovních sil.
Svůj vliv mají i strukturální změny. Klíčovou roli sehrává nedostatek mladých žen, které jsou hlavní pracovní silou výrobních odvětví. Průzkum ministerstva práce a sociálního zabezpečení říká, že 80 procent textilních závodů v provincii Fujian uvádí, že zaměstnávají pouze mladé ženy. Ovšem po pětadvaceti letech důsledně uplatňované politiky rodin s jedním dítětem existuje jen malý počet mladých lidí, kteří by mohli z rodinného statku odejít za prací do továrny. V rámci politiky jednoho dítěte se navíc dávala přednost chlapcům před děvčaty, takže v dnešní populaci převládají muži. „Čínský venkov by mohl nabídnout nevyužívané pracovní síly čítající sto až dvě stě milionů lidí,“ konstatuje Zhang Juwei, zástupce ředitele Institutu pro obyvatelstvo a ekonomiku práce při čínské Akademii sociálních věd. „Ženy však netvoří ani polovinu z nich.“ Firmy se zatím vyhýbají početné skupině propouštěných zaměstnanců, což jsou často starší lidé s nízkou kvalifikací.
Dalším faktorem redukujícím nabídku pracovních sil jsou lepší podmínky, které k životu poskytuje právě venkov. Na čínské inflaci dosahující 5,3 procenta se velkou měrou podílí vyšší ceny hlavních potravin, jako je obilí, maso a vejce. Ty jsou tedy zdrojem vyšších příjmů zemědělců. Příjmy obyvatel venkova v první polovině letošního roku vskutku vzrostly o 16 procent – v předchozích dvou letech přitom dosahovaly průměrně méně než dvě procenta. „Většina mladých nechce z naší vesnice odejít, protože práce v zemědělství jim zajišťuje dobré výdělky,“ vysvětluje Shen Zhiyun, sedmadvacetiletý mladík z Chengnanu na severu provincie Guangdong, který teď pracuje v továrně na výrobu kosmetiky ve městě Zhuhai.
Zemědělci navíc těží z populistické politiky prezidenta Hu Jintaa a premiéra Wen Jiabaa, kteří pokračují v motivačních kampaních svých předchůdců zaměřených na zvýšení platů obyvatel venkova. Čínská státní rada snížila začátkem roku daně zemědělců přibližně o 3,5 miliard dolarů a pěstitelům obilí v devětadvaceti provinciích poskytla dotace ve výši 1,4 miliardy dolarů. Odhaduje se, že celkové státní výdaje na dotace a podporu rozvoje venkova dosáhnou letos rekordních osmnácti miliard dolarů.
RYCHLÉ ZMĚNY
Důsledkem ubývajících rezerv pracovních sil je růst mezd. Za poslední dva roky reálné mzdy dělníků pracujících ve výrobní sféře rostly skutečně rychleji než hrubý domácí produkt. Takový vývoj by mohl mít výrazný dopad na infrastrukturu čínské ekonomiky, jelikož od vyšších mezd vede přímá a rychlá cesta k silným konkurenčním bojům založeným na cenách. Sedmadvacetiletý Fang Haifeng investoval začátkem loňského roku sto tisíc dolarů, aby si s rodiči a se sestrami založil ve městě Hangzhou v provincii Zhejiang malou textilní továrnu. Letos květnu její provoz skončil – podnik padl za oběť rostoucím mzdám textilních dělníků. „Tento druh výrobních závodů byl úspěšný před několika lety. Teď už ne,“ objasňuje Fang.
Přijde tedy Čína o přívlastek „dílna světa“? V dohledné době nikoliv. Hodinová mzda čínského výrobního dělníka se stále ještě rovná pouhé třetině mzdy podobného dělníka v Malajsii. Její rozvinutá infrastruktura a obrovský domácí trh bude navíc stále přitahovat pozornost investorů. Zvyšování platů mimoto těžce dopadá spíše na menší, na export vyrábějící firmy tchajwanských či hongkongských majitelů, než na velké americké společnosti. Společnosti, jako je Motorola a jí podobné, platí své zaměstnance v Číně už od počátku nadprůměrně a nemají problémy s velkou fluktuací. „Americké firmy se obecně považují za vysoce atraktivní zaměstnavatele,“ říká Patrick Powers, ředitel čínské sekce Americko-čínské obchodní rady sídlící v Pekingu. Zbývající část výrobní sféry se však spoléhá na nízké marže a pracovní sílu za babku – pracovní sílu, která najednou není tak levná. Čínský model se rychle mění.
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Hana Synková, www.LangPal.com