Brusel usiluje o jednotné tažení proti sexuálnímu obtěžování
Obscénní vtipkování, dvojsmyslné poznámky, dotýkání „jen tak mimoděk a poplácávání v místech, kde končí záda – taková je podle výzkumů každodenní realita na evropských pracovištích, která sdílejí muži a ženy. „Jde o všudypřítomný jev, který je zlehčován jako vynález hysterických amerických feministek, citoval list New York Times českou socioložku Lenku Simerskou. Tak dál už ne, rozhodla nyní Evropská komise po zjištění, že o zkušenostech s nepříjemným chováním kolegů by mohla vyprávět málem polovina zaměstnaných Evropanek. A v úsilí sjednotit legislativu, na niž nikdo nesáhl čtyřiadvacet let, hodlá vytáhnout bič na zaměstnavatele: pokud se jim nepodaří sexuální diskriminaci vymýtit, mohou být popotahováni k odpovědnosti. Kdy se tak stane, není nejasné. Proces narovnávání práva by měl začít v příštím roce. Zatím se ví, že výše postihů bude záviset na zákonech jednotlivých států. Stejně jako to, že u soudů nebude postižený prokazovat zneužití, ale naopak obviněný svou nevinu. „Cílem není zaplavit soudy procesy, ale jednotnými zákony přispět k prevenci a dodat problému společenskou váhu, tvrdí komisařka pro zaměstnanost a sociální záležitosti Anna Diamantopulusová. Chránit i pomáhat. Společnou legislativu, jež by se měla týkat i zneužívání osob k sexuálnímu podnikání a obchodování s lidmi, odůvodňuje komise tím, že v unii se mohou zákonné ochrany proti sexuálnímu obtěžování dovolávat pouze obyvatelé Belgie a Francie. V Řecku a Portugalsku je veškerá snaha zbytečná. Jenom Itálii a Španělsku, jejichž legislativu považují komisaři (stejně jako normy zbývajících členských zemí) za nedostatečnou, přičítají statistiky téměř šedesát procent případů sexuálního nátlaku. Počínaje slovy a konče znásilněním. Brusel ovšem nemíní zůstat jen u řešení toho, co se už stalo či děje. Na zřeteli má i rovnoprávnost žen a mužů. „Pozorovatelé budou sledovat systematické vylučování mužů či žen z pracovního procesu a automatické přisuzování určitých společenských rolí, stojí v příslušném memorandu. A prosadit chce vrchní evropský úředník také vyšší zastoupení žen v politických institucích na evropské i národních úrovních. V administrativě unie připadá na ženy necelá pětina, nejvíce je jich k vidění v Evropském parlamentu. Vzorem jdou Švédové se 44 procenty pracovnic v zákonodárných orgánech, s odstupem následují Dánové, Finové a Nizozemci. Drtivou ženskou menšinu má Itálie, Francie a Řecko (šest procent). Ženám mají pomáhat i takzvané bruselské strukturální fondy, z nichž by mohlo být do roku 2005 uvolněno 50 milionů eur na vzdělávací programy pro zájemkyně o práci v informatice či na manažerských funkcích. Úprkem k soudu. Americký zákon z roku 1964 o lidských právech definuje sexuální obtěžování jako „nevítané a pokořující chování sexuálního zaměření, které vytváří zastrašující, nepřátelské a pohoršlivé pracovní prostředí . Za pravdu dal soud žalující ženě poprvé v roce 1977. Lavinu podnětů odstartovala aféra právníka Clarence Thomase v roce 1991, jehož vtipy pohoršily asistentku. Žaloby ve Spojených státech jdou dnes do tisíců. Některé instituce dokonce nabízejí na internetu předepsané dotazníky, které dotyčná(ý) pouze dovyplní a odešle po síti. Výsledkem procesů jsou nejen zákazy přibližovat se k obydlí či pracovišti oběti na tolik a tolik yardů po určitou dobu, ale také odškodné dosahující až milionů dolarů. Provinilec nemá nárok na obhajobu. „Hysterie často vyústí ve směšné spory, jejichž důsledkem je mizení zdravého heterosexuálního erotického napětí v oblasti běžných i intimnějších společenských styků, připomíná v Respektu z loňského ledna amerikanistka Hana Ulmanová z Filozofické fakulty UK. Hluboké kořeny. Problém Evropy ovšem netkví jen v absenci právní ochrany. Na rozdíl od Američanek, které ihned běží k soudci (ne z přecitlivělosti, upozorňují komentátoři, ale ve víře v justici), si Evropanky většinou nestěžují. Obavy ze ztráty zaměstnání se často mísí se strachem z posměchu. „Středoevropané stále vnímají sexuální obtěžování jako západní epidemii, která hrozí narušením přirozených vztahů mezi muži a ženami, připomínají New York Times. A zdůrazňují, že přístup k obtěžování musí změnit i středoevropské státy, které o členství v unii usilují. Česká vláda postoupila na jaře poslancům harmonizační novelu Zákoníku práce, která počítá jak s rovnými pracovními příležitostmi pro muže a ženy, tak se zákazem sexuálního naléhání na pracovišti a s možností obrátit se na soud (EURO 9/2000). Česká žena, která může od prvního června protestovat proti nevhodnému chování na pracovišti, je nicméně v postkomunistické Evropě bílou vránou. Slovenský zákoník práce s klauzulí o sexuálním obtěžování nepočítá. Polský a maďarský jakbysmet, o balkánských zemích ani nemluvě. Protože však návrh prošel dolní komorou, aniž opustil obecnou rovinu a nalezl odpovídající vyjádření v paragrafech, při eventuálním procesu bude záležet pouze na soudcích.
