Ze statistik plyne, že v ČR mají chyby lékařů na svědomí stovky pacientů
Už čtyři měsíce sleduje Česko případ zdravotníka Petra Zelenky z havlíčkobrodské nemocnice, který se přiznal k vraždám několika lidí. Píchal jim lék proti srážlivosti krve ve velkých dávkách, v důsledku čehož pacienti vykrváceli. Podle čerstvě zveřejněné zprávy znalecké komise ministerstva zdravotnictví mohlo být zavražděných až deset, tedy o dva více, než zdravotník původně přiznal.
Případ „vraha v bílém plášti“ však odhalil mnohem zásadnější věc. Komise, která prozkoumala všech 382 úmrtí pacientů na havlíčkobrodské oddělení ARO za posledních šest let - tedy za dobu, co tam Zelenka pracoval -, totiž zjistila jedenáct podezřelých úmrtí. Deset v souvislosti s heparinem, v jedenáctém případě však podle znalců nese odpovědnost někdo jiný.
Důležité poselství.
V historii Česka ještě nikdy nebyla žádná nemocnice vystavena takové zkoušce svého léčení. Proto je chyba, že ve zprávách o výsledcích šetření zaniklo to nejdůležitější. A tím není fakt, že v jedné okresní nemocnici mohl zdravotník - ať už duševně nemocný člověk nebo vyšinutý muž, co se „jen tak“ krutě bavil - vraždit pacienty. To se může stát kdekoli. Podstatné je, že série chyb zdravotníků zřejmě způsobila, že zemřel další člověk. Zbytečně.
Spoluvina nebo vina?
„Na policii šlo jedenáct trestních oznámení na neznámého pachatele. V těchto případech je přímá příčinná souvislost mezi jednáním zdravotníků v nemocnici a úmrtím pacienta. Je teď na policii, aby řekla, kdo vraždy spáchal a jak posoudí míru spoluodpovědnosti lidí z nemocnice za smrt oněch deseti pacientů. V případě jedenáctém přitom nejde o posouzení spoluodpovědnosti, ale o přímou odpovědnost někoho dalšího v nemocnici,“ řekl ministr zdravotnictví Tomáš Julínek.
Jinými slovy: jedenácté úmrtí zřejmě nemá na svědomí úmyslný vrah, ale někdo normální z personálu nemocnice. „Prověříme to a zajistíme nápravu chyb,“ slibuje krajský hejtman Miloš Vystrčil.
Hřbitovy v kartotékách.
Otázky, které se vkrádají, zní: Kolik pacientů může mít na svědomí jediný lékař během své kariéry? Kolik pomníčků zbytečně mrtvých skrývají kartotéky jednotlivých oddělení nemocnic? A co by se asi zjistilo, kdyby znalecká komise rozpitvala stejně podrobně i všechna ostatní oddělení ve zbývajících 180 nemocnicích v zemi?
Odpověď existuje. Zcela jistě by se ukázalo, že zbytečně mrtvých by bylo více, než jsme si vůbec ochotni připustit. Není to troufalá spekulace, ale výsledek porovnání Česka se zahraničními studiemi: šlo by nejméně o stovky lidí.
Jak je to možné.
Lékaři nejsou bohové v bílém, ale lidé, a ti chybují. Nejen z neznalosti, nedostatku zkušeností a únavy, ale i z bohorovnosti a pocitu borce, který už přece má na kontě desítky úspěšných operací. Chybuje se však také kvůli procesním nepořádkům. A ty jsou nejvíce zbytečné, protože se dají snadno napravit.
Třeba tak, že sestra nebude léky chystat jen tak mimochodem během hovoru s kolegyní na sesterně, ale až u lůžka pacienta, a všechno si pečlivě zapíše. Nebo tak, že si chirurg dříve, než začne operovat, přeříká nad ještě neuspaným pacientem: „Toto je pan Novák, diagnóza diabetická noha, řežeme mu levou končetinu.“ Může se totiž stát, že pacient udiveně zvedne hlavu a řekne: „Kdepak, pane doktore, já jsem Houžvička a máte mi operovat zlomenou ruku.“ To není absurdní příklad. Něco podobného se stalo v Ústřední vojenské nemocnici (ÚVN) v Praze i Na Homolce, když v rámci snahy o mezinárodní akreditaci začali kontrolovat jednotlivé procesy v nemocnici. „Do té doby jsme netušili, že se u nás stane tři sta pádů ročně, při kterých se pacienti zbytečně zraní,“ řekla mluvčí ÚVN Magda Thomesová-Hübnerová.
Dělejme to jinak.
A právě naprosté odhalení faktu, že zbytečné systémové chyby v běžném chodu nemocnice mohou vést k tragédiím, je nejdůležitějším závěrem případu Zelenka a heparin.
Znalecká komise totiž zjistila, že celkem u devatenácti zemřelých pacientů nepostupovala nemocnice při léčbě správně. O přímé souvislosti chyb lékařů a zdravotníků s úmrtím pacientů však lze hovořit jen v těch jedenácti případech, které skončily u policie. A ty ostatní?
„Nebyly vyčerpány všechny diagnostické postupy. Lékaři nesvolali konzilium, aby se poradili, co dále s pacientem, zda přece jen neexistuje nějaká šance na jeho záchranu,“ říká Julínek, „totiž, možná, že to udělali, ale rozhodně o tom není v chorobopise ani zmínka. A to je chyba.“
Tristní dokumentace.
Vedení zdravotnické dokumentace v nemocnici bylo podle něj vůbec tristní. Přitom nejde o administrativní peskování lékařů, ale o jednu z věcí, která může pacientovi zachránit život. Například když se vystřídají lékaři na službě, stav nemocného se zhorší a je třeba ihned jednat. Vědět přesně, co se s pacientem dělo přes den, je nezbytné.
Lékaři v Havlíčkově Brodě však chybovali i jinak. „Ve dvaceti případech vyslovila komise důvodné podezření, že byly pacientům podávány látky, které nebyly ordinovány,“ píše se v závěrech znalecké komise. Mezi nimi byl například inzulin. A tím lze také zabíjet, což se naštěstí v tomto případě nestalo.
Řada chyb.
„Ukázalo se, že pacient není v nemocnici posuzován jako případ a celek, ale že si na něm něco kutí chirurgové, jinou věc léčí internisté a cosi jiného řeší zase další oddělení,“ popsal Julínek. „Na případu v Havlíčkově Brodu se ukazuje, že v našem zdravotnictví ani zdaleka není všechno v pořádku. Situace v této nemocnici nemusela být ojedinělá, stejné problémy se týkají i dalších zdravotnických zařízení. Havlíčkův Brod rozhodně není nejhorší nemocnicí v zemi. Naopak - lze předpokládat, že v ostatních nemocnicích to není jiné,“ konstatoval ministr.
Nemocnice nejsou neomylné.
Zbytečným úmrtím a poškozením pacientů přitom lze zabránit. Jen si nemocnice musejí přiznat, že nejsou neomylné. Takové přiznání však bolí, a proto raději sveřepě trvají na tom, že se u nich nic podobného nemůže stát.
Tak třeba nemocnice Bulovka se na svých internetových stránkách chlubí, že počet nozokomiálních infekcí byl loni v ústavu nulový. Kdyby tomu tak skutečně bylo, byla by světovou raritou, kterou by přijely zkoumat vědecké kapacity z celého světa. I v těch nejlepších nemocnicích, kde si infekce bedlivě hlídají, totiž počet nakažených pacientů neklesá pod pět procent. V ostatních nemocnicích je to patnáct procent. Je to stejné, jako by banka tvrdila: my nemáme špatné úvěry, všichni nám vše splácejí a včas.
Nebezpečné špitály.
Zatímco v Česku se o bezpečí v nemocnicích mluví až v posledních pěti letech, a to ještě jen pozvolna a neochotně, ve Spojených státech se sleduje od roku 1917. Od počátku devadesátých let tam vedou přesné statistiky.
A z těch plyne, že kdyby letecký provoz fungoval stejně jako zdravotnictví, z pražské Ruzyně by denně patnáct letadel neodstartovalo a každý druhý den by jedno havarovalo. Konkrétně: při hospitalizaci je vážně poškozeno jedenáct procent pacientů. Tedy jeden z tisíce pacientů, kteří projdou nemocnicí, zemře nebo dlouhodobě trpí jen proto, že lékaři chybovali. A českými nemocnicemi ročně projdou desetitisíce lidí.
Čísla zblízka.
Podívejme se pečlivěji na statistiku americké Joint Commision on Accreditation of Healthcare Organizations (JCAHO), která data o mimořádných událostech v nemocnicích shromažďuje. V Evropě existuje podobný systém shromažďování hlášení o mimořádných událostech v nemocnici v Dánsku a ve Velké Británii.
„Čísla o chybách však neslouží k tomu, aby si ministři došlápli na management nemocnice, ale aby se všichni ponaučili, kde číhají rizika a jak se jim příště vyhnout,“ říká David Marx, předseda České společnosti pro kvalitu ve zdravotnictví.
A co ze statistik plyne? V USA ročně umírá až 98 tisíc lidí kvůli chybám lékařů a zdravotníků v nemocnicích nebo v důsledku úrazů a infekcí, které si tam pacienti způsobí - studie Institute of Medicine Chybovat je lidské. Vybudování bezpečnějšího zdravotnického systému (To Err is Human: Building a Safer Health System) z roku 1994. Vztaženo na Českou republiku to znamená, že takových pacientů je u nás přibližně tři tisíce ročně.
Měl-li by tedy tragický případ heparinového vraha posloužit něčemu dobrému, pak tomu, aby se u nás konečně otevřela diskuse o bezpečí pacientů v nemocnicích. Nechat se ošetřit v nemocnici totiž znamená větší riziko než skočit z mostu bungee jumping.
Mimořádné události v nemocnicích USA 1995-2005 (nahlášeno celkem 3548 událostí - zlomek skutečnosti)
- sebevraždy pacientů - 464 případů
- záměna stran při zákrocích - 455 případů
- různé komplikace výkonu - 444 případů
- chyba v podávání léků - 358 případů
- zpoždění léčby - 269 případů
- pády - 189 případů
Příčiny? Na prvním místě (v 68 procentech případů) špatná komunikace.
Pramen: Joint Commision on Accreditation of Healthcare Organizations (JCAHO)
