Také státní lékaři by měli okusit, jak chutná konkurence
Fungování nestátních zařízení potvrzuje bezradnost rozhodovací sféry v případě českého zdravotnictví. Soukromé kliniky odhalují na jedné straně rezervy v efektivnosti a přístupu k pacientům ve státním zdravotnictví, na druhé ukazují i rizika, která přináší systém postavený zcela na podnikatelském principu. Kvalitní a rychlá péče je vyvažována cenou, při níž je pro podstatnou část populace nedostupnou. Snaha lékařů udržet klienta zdravého může s sebou kuriózně nést zase problém s etikou lékařského stavu a možnou pracovní diskriminací. Jestliže zaměstnavatelé především z okruhu významných zahraničních firem bohatě honorují „své lékaře, chtějí také dohlížet na důvody pracovní neschopnosti a zprostředkovaně i na zdravotní stav svých zaměstnanců. Je to asi pro lékaře pohyb na hraně. Ovšem jde také o přístup jistě v mnoha směrech podnětný pro ty, kdo rozhodují o praktikách našeho státního zdravotnictví, v němž stanovená pravidla hry českého systému financování vedou ke značnému plýtvání prostředky zdravotního pojištění a k permanentní nespokojenosti zdravotníků i nemocných.
Zdravotnický personál v soukromých klinikách již pochopil, co je to konkurence. Ví, že když chce plat odpovídající standardům v podnikatelské sféře, musí se vystavit i podnikatelskému prostředí. To je něco, o čem běžný lékař v české nemocnici nechce ani slyšet. Jeho představou je plat odpovídající manažerovi velkého podniku bez odpovědnosti za odvedenou práci. V českých podmínkách je prakticky nemožné získat informaci o kvalitě lékaře a výsledcích pracoviště, na němž je člověk ošetřován za své vlastní peníze, které roky odvádí do systému zdravotního pojištění. Opakované argumenty lékařů o výlučnosti a nesrovnatelnosti nemocnic neobstojí. Nikdo nechce srovnávat úmrtnost při transplantacích v IKEM s úmrtností při operacích slepého střeva v Sušici. Lze se domnívat, že značná část veřejnosti nejsou idioti, a těžko hledat důvody, proč si lékaři a ministerstvo zdravotnictví myslí opak.
Proč by proto neměly být pacientům dostupné srovnávací informace o pooperačních komplikacích při odstraňování žlučníkových kamenů třeba z Náchoda a Litoměřic. Zrovna tak má pacient svaté právo znát kvalifikaci svého lékaře, včetně dosaženého vzdělání, operačních zkušeností, stáží na špičkových pracovištích. Tyto informace by měly být dostupné na každé nemocniční chodbě. O podrobných výročních zprávách zdravotnických zařízení nemluvě. Není to nic samoúčelného. Právě veřejná informace o výsledcích práce je tím, čeho je našim lékařům nejvíce třeba. Až bude k dispozici, lze velmi rychle nalézt tu správnou úroveň mzdy ve zdravotnictví. Je přitom jasné, že některým dnešním doktorům potom nezbude než rozvážet v pickupu aspirin po lékárnách, protože pacient by si ho od nich dobrovolně nevzal. Nad tím se však sotva někdo může pozastavovat. Strojvůdce, který každý týden vykolejí, také nemá místo na lokomotivě jisté, a to dokonce ani v Českých drahách za všeobjímající péče populárního odboráře Duška.
Nejpodivnější praxí přitom je, že zdravotní pojišťovny disponují databází podobných informací. Přesto dál ochotně proplácejí i práci řezníků v bílých pláštích a uzavírají smlouvy i s nemocnicemi s velmi podprůměrnými výsledky. To by Philip Morris svým zaměstnancům za své peníze určitě neudělal.
Nic však není samospasitelné a ani české zdravotnictví jen informace nevyléčí. Peníze jsou potřeba. Péče v luxusních soukromých zařízeních je při současné úrovni mezd z pojištění neuhraditelná.
Každá budoucí vláda musí hledat cesty, jak dostat do zdravotnictví další peníze i dodatečnými platbami pacientů, jejichž spoluúčast je nyní velmi nízká. To však má zase smysl, jen když platící bude vědět, za co vlastně platí. Zda za špičkového odborníka, či za učně, nebo dokonce za packala ohrožujícího jeho život.
Pokud však převládne dojem, že je vše v pořádku, může se za pár let stát, že solidní péče bude jen v zařízeních, o nichž píšeme v článku uvnitř listu. Pro ty, kdo nevydělávají dostatečně, či nepracují pro zaměstnavatele, který dobrého lékaře zaplatí, pak zůstane jen naděje, že je žádná vážná nemoc nepotká.
Ženy zmrzačené při běžném gynekologickém vyšetření či muž, který omylem přišel o zdravou ledvinu, už vědí, o čem především musí být reforma zdravotnictví. Ti „toho svého lékaře už nepochybně netouží vidět. Uvidí ho však jiní? Nejspíš ano. Přestože dát doktorům ochutnat trochu té konkurence nestojí daňového poplatníka vůbec nic.
