V Mladé Boleslavi není k vidění jen muzeum Škodovky. Uprostřed města se můžete seznámit s historií českých výsadkářů. Připravte se k seskoku
Když přišel Jaroslav Kelnar 13. dubna 1944 na své pole pod Hostišovou, našel šňůru. Zatáhl za ni a objevila se část padáku. Kelnar, občanským povoláním řezník, byl v roce 1943 na základě anonymního udání uvězněn za černou porážku na Mírově, bál se proto, jestli nejde o provokaci, a nález ohlásil. Na pole přijela německá hlídka se psy a v několika úkrytech objevila další zakopané věci. Zanechala je tu trojice parašutistů – velitel Antonín Bartoš, šifrant Jiří Štokman a radiotelegrafista Čestmír Šikola – ze skupiny Clay, kterou britská letadla vysadila nad jižní Moravou s vysílačkou Eva.
Němci nesebrali všechno, Kelnar si ještě před příjezdem nacistů stihl ponechat šikovný malý skládací krumpáč, na jehož kovovém těle je vyražen nápis kovárny z britského Sheffieldu. Rodina Kelnarova ho před časem věnovala soukromému vojenskému muzeu v Mladé Boleslavi nazvanému Výsadkáři 8280. Číslovka v názvu odkazuje na krycí označení vojenského útvaru, který je známější pod jménem 601. skupina speciálních sil.
Muzeum je plné málo vídaných exponátů, z nichž některé mu může závidět i Vojenský historický ústav. Jeho zakladatel Tomáš Mišlan drží v rukou – již zmíněný – krumpáč paraskupiny Clay-Eva a ukazuje, jak snadno ho lze rozložit a schovat pod oblečení. Mišlan budoval muzeum, jež se nachází v bývalém krytu civilní ochrany na mladoboleslavském Komenského náměstí, roky a zdaleka ještě není u konce: účastníci armádních misí mu dodnes nabízejí artefakty, na které lze narazit jen stěží. Hlavně díky této ochotě můžete v Mladé Boleslavi navštívit také něco jiného než obligátní muzeum Škodovky či známé letecké muzeum.
Hned u vchodu do podzemí si může návštěvník přečíst latinské krédo českých speciálů: Dum spiro, spero neboli Dokud dýchám, doufám, poté ho uvítá figurína českého výsadkáře v originální britské výstroji z druhé světové války. „Padáky se nám do krytu bohužel nevejdou,“ zasní se na chvilku Mišlan a pyšně mi ukazuje jeden z klenotů své sbírky: korespondenci české zpravodajské jedničky generála Františka Moravce (získal ke spolupráci například známého agenta v Německu Paula Thümmela s krycím jménem A-54) s ministrem zahraničí československé exilové vlády v Londýně Janem Masarykem.
Motorky a koně
Myšlenka na založení muzea začala v Mišlanově hlavě zrát v roce 2007. Vedl tehdy ve zdejším Pionýru airsoftový klub, který se snažil simulovat reálné akce českých bojových jednotek, a za vzor si s několika kamarády vybrali prostějovskou 601. skupinu speciálních sil. „Nejprve jsme získali několik nových věci z misí, a když jsme pak v Chrudimi potkali velitele skupiny Milana Kovandu, plán na muzeum se začal měnit v realitu,“ vysvětluje podsaditý čtyřicetiletý muž, který muzeu téměř obětoval rodinu. O dva roky později se nadšenci „nastěhovali“ do prostoru bývalého krytu a postupně ho plnili artefakty dokumentujícími historii jednotky, která byla oficiálně založena roku 1952. Jenže prostějovští výsadkáři se hrdě hlásí ke svým předchůdcům ze 40. let, a tak sbírku brzy obohatily cenné válečné unikáty: uniformy, jejich doplňky, vyznamenání, výsadkářské soupravy k přežití, zbraně či krumpáč, které na svém poli sebral řezník Kelnar. Oficiálního otevření muzea se v roce 2012 účastnili jeho patroni – velitelé prostějovské 601. skupiny – se vší parádou, tedy s moderními bojovými prostředky elitních parašutistů.
Práce je ale pořád dost. „Teď předěláváme do výsadkářské verze starou Tatru 805, přezdívanou Kačena. Málokdo to ví, ale montovala se ve zdejší Škodovce,“ říká Mišlan. Zmíněná tatrovka měla být stejně vzdušně mobilní jako parašutisté: na místo určení ji měl nést kluzák. Už nyní jsou v expozici k vidění plány motocyklu Jawa, který výsadkáři využívali na zemi. Mají tu i kontejnery, ve kterých se „paragánům“ shazovalo palivo a mazání. Zaujmou také fotky vojáků na malých konících speciálně vycvičených pro pohyb v hornatém terénu a zvyklých na střelbu ze sedla.
Aktuálně Mišlan připravuje expozici ke generálu Karlu Palečkovi, československému legionáři a zakladateli výsadkových jednotek Československé armády.
Válečný hrdina, koordinující výsadkové aktivity z Británie a později ze Sovětského svazu, byl v listopadu 1949 na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen k devíti rokům vězení. V roce 1952 byl jeho případ znovu otevřen a Karel Paleček byl v neveřejném procesu zbaven viny a propuštěn na svobodu.
Z vězení se vrátil – jak ilustruje fotografie mladoboleslavského muzea – zničený, vyhublý, padesátikilový muž. Zemřel o deset let později. Plně rehabilitován byl muž s přezdívkou „táta Palec“ až po listopadu 1989 a o tři roky později dostal hodnost generálporučíka. Od roku 2006 nese jeho jméno 102. průzkumný prapor v Prostějově. „Máme tu jeho služební průkaz z Anglie, pozvánku k setkání od Edvarda Beneše,“ popisuje plány na rozšíření expozice Mišlan, který se chce nyní více soustředit na druhou světovou válku.
Tak si ty boty vezmi
Nejčastěji získává muzeum exponáty od dárců. Takto se sem například dostaly osobní věci některých aktérů druhé světové války. Řadu předmětů však bylo třeba – díky penězům od soukromých dárců a z dotací – sehnat na aukcích či burzách: „Část věcí jsme nakoupili v USA, kam jakousi hříčkou osudu doputovaly z Evropy přes Afriku.“
Shánění některých exponátů není jen tak, armáda si totiž v evidencích vede i použitou výstroj: když chce Mišlan například získat použitou taktickou vestu, musí pořídit novou v USA a pak ji za starou vyměnit. „Chtěl jsem po jednom účastníkovi mise trekové boty k civilnímu oděvu, který byl určen k hlídání ambasády, aby byl vystavovaný model kompletní. Nejprve si je chtěl nechat, že žádné jiné nemá, ale pak mi řekl: Víš co, vezmi si je, půjdu domů v kanadách a koupím si za svoje jiné,“ líčí další historku Mišlan.
V muzeu jsou ale k vidění i jiné věci, například předchůdce moirového trikotu pod bojový mundúr. Vypadá jako doma pletené děrované tričko z vlny. „Severští vojáci dnes používají něco podobného,“ upozorňuje Mišlan. Nebo fotbalová meruna a modročervený dres s nápisem Afghanistan. „Míč dávali vojáci na misi dětem, které z toho měly obrovskou radost. A nedůvěřivost místních vůči vojákům se měnila v náklonnost,“ vykládá k tomu.
K vidění je také sada modelů vojenské techniky, kterou vojáci používali při vysvětlování taktiky afghánským vojákům a policistům, či střepiny z min a granátů
Už si asi neskočím Sám Mišlan na vojně nebyl. „Padákem jsem nikdy neskákal a asi si ani nikdy neskočím, mám k tomu velký respekt,“ usmívá se. Výsadkářů si ale nadevše váží a je rád, že si stejnou reputaci vydobyli i u našich spojenců: „Oni jsou zvyklí hodně chodit. Na zádech šedesátikilový batoh se vším potřebným, proto si je Američané tak chválili.“ Do budoucna nemá Mišlan malé plány: „Mým snem je udělat expozici na ploše 60 krát 20 metrů – aby se tam vešla dopravní technika a také jsme konečně mohli vyvěsit padáky, které máme v depozitáři.“ Jeho snem je získat část padáku z akce Anthropoid, při které byl parašutisty Janem Kubišem a Jozefem Gabčíkem zabit říšský protektor Reinhard Heydrich. „Nechci to zakřiknout, ale snad se nám to podaří,“ uzavírá.
První pokus koupit v centru města starou tovární halu mu nevyšel, protože se kraj nedohodl s městem. Napodruhé to třeba klapne. „Dum spiro, spero,“ říká Mišlan a zavírá těžké dveře krytu.
O autorovi| Jan Hrbáček, hrbacek@mf.cz
