ROZVOD A MAJETKOVÉ VYPOŘÁDÁNÍ - Rozvod obvykle zanechá ošklivé šrámy na vaší duši. Ranit ale může i vaši peněženku. Každá legrace totiž něco stojí, manželství nevyjímaje. To, co bylo společné, může teď být jen vaše. O polovinu sdílených věcí zase ale přijdete. A k tomu vám někdy ještě může zůstat měsíční vzpomínka na staré dobré časy – výživné.
Rozvodové katastrofě lze alespoň částečně předejít uzavřením předmanželské smlouvy. Ve chvíli, kdy se ale muž své nastávající ptá, jestli z něj udělá nejšťastnějšího člověka pod sluncem a vezme si ho, na rozvod asi nemyslí ani jeden z nich a budoucí společný majetek neřeší. Když se muž pak po nějaké době ženy zeptá, zda z něj opět udělá šťastného člověka a rozvede se s ním, je pravděpodobné, že dělení společného majetku bude v jejich případě složité. Zejména trvá-li manželství dlouho. Společné jmění totiž mohlo za tu dobu vyrůst do úctyhodných rozměrů. Navíc je časem čím dál těžší si vzpomenout, co je vlastně čí. A ještě obtížnější je to před soudem dokázat.
Raději se dohodněte
Rozvod sám o sobě znamená jen zánik společného jmění manželů. K jeho vypořádání dochází, alespoň v případě „klasického sporného rozvodu“, až následně. A to buď písemnou dohodou, rozhodnutím soudu nebo uplynutím tříleté lhůty.
Ačkoliv zní třetí možnost dost neobvykle, bývá nejčastější. „V praxi se často stává, že si manželé své společné jmění nevypořádávají. K faktickému rozdělení společného jmění dochází často ještě před rozvodem. Jeden z manželů se jednoduše odstěhuje a vezme si s sebou to, na čem mu záleží. Ostatní zůstane druhému,“ popisuje advokátka Marie Cilínková.
Když se manželé o společném jmění nedohodnou, může vypořádání provést na návrh jednoho z nich soud. Pokud ovšem ještě po třech letech od rozvodu neexistuje ani dohoda, ani návrh, pak podle občanského zákoníku platí, že manželé vypořádáni jsou. Movité věci patří tomu z bývalých manželů, který je výlučně užívá. Ostatní movité věci a nemovitosti se stanou podílovým spoluvlastnictvím exmanželů. Velikost jejich podílů je přitom shodná. A majetková práva, pohledávky a závazky, které byly součástí společného jmění, se také rozpůlí.
Takzvaný nesporný rozvod, který je právníky obecně doporučován, vznik takové situace vylučuje. Pokud chtějí manželé využít „nesporné“ cesty ke svobodě, musí se na svých majetkových poměrech dohodnout. Podle paragrafu 24a zákona o rodině (zákon číslo 94/1963 Sb.) je třeba soudu předložit písemné smlouvy. Ty musí upravit tři oblasti – porozvodové majetkové vztahy manželů, jejich bydlení a případnou vyživovací povinnost.
Následně už není třeba soudu dokazovat, že je manželství hluboce a trvale rozvráceno. Soud nezjišťuje, proč tomu tak je, ani je-li ještě možné je napravit. To dělá jen v případě sporného rozvodu. „Dohodnutý rozvod je naproti tomu v podstatě velmi klidný. Může k němu dojít i bez přítomnosti účastníků,“ říká Cilínková. Jenže takový rozvod někdy bývá nesporný jen z hlediska soudu. Potřebné dohody totiž bývají často výsledkem mnoha, ne vždy bezkonfliktních setkání rozvádějících se manželů a jejich právníků.
Spor začíná v momentě, kdy jeden z manželů navrhne určitý způsob vypořádání a druhý se jím cítí být poškozen. „Někteří rozvádějící se se samozřejmě snaží část majetku zamlžit. Ještě před oznámením rozvodu převádějí finanční prostředky na své milence, rodinné příslušníky nebo utajené účty. Tyto zastřené úkony jsou často jen velmi těžko zjistitelné,“ tvrdí Cilínková. Ale s ohledem na velmi křehké vztahy rozvádějících se manželů zároveň radí: „Vždy je lepší špatná dohoda než nejlepší rozsudek.“
Půl na půl
Při dělení majetku ve společném jmění se podle zákona vychází z toho, že podíly manželů jsou stejné. To je hlavní zásada. Vedle ní se přihlíží také k tomu, jak se který z manželů o nabytí majetku zasloužil. To nahrává manželovi či manželce s vysokými příjmy a znevýhodňuje partnera, který třeba nevydělává vůbec. Jenže jeho nevýhodu vyrovnává nutnost brát v úvahu i péči o rodinu a domácnost. Ani výrazně rozdílné příjmy manželů proto nemusejí znamenat odchýlení se od rozdělení majetku v poměru jedna ku jedné. Na manžele se totiž pro účely majetkového vypořádání hledí jako na týmové hráče.
„Ani skutečnost, že některý z manželů byl v domácnosti, ještě neznamená, že by se tento poměr musel zásadně změnit. Manžel v domácnosti se o ni stará a zajišťuje zaměstnanému manželovi zázemí. Vytváří mu podmínky proto, aby se mu lépe pracovalo. Proto předpokládám, že i v takovém případě by vypořádací podíly byly v zásadě stejné,“ vysvětluje advokátka Andrea Kincová. A soudní praxe její předpoklad potvrzuje.
Může proto dojít i k následující situaci. Jeden z manželů je majitelem firmy – například společnosti s ručením omezeným – která spadá do společného jmění manželů. Denně ve firmě stráví minimálně deset hodin, těžce pracuje a hodně vydělává. Druhý manžel je doma a rovněž tvrdě pracuje – uklízí, pere, chystá večeře pro obchodní partnery. Přestanou si rozumět a rozvedou se. Jejich majetek se půlí. Když se na svých podílech nedohodnou, rozhodne o nich soud. A výsledek bude možná tragický. „Není-li ostatního majetku dost na to, aby vyrovnal hodnotu firmy, může se stát, že ji bude nutné prodat,“ konstatuje Cilínková.
Vypořádání „podnikatelského“ společného jmění je ve srovnání se „zaměstnaneckým“ o něco komplikovanější. A to i přesto, že principy jsou shodné, jak upozorňuje Cilínková: „Rozdíl je až ve zjišťování majetkové podstaty. Právě to je u podnikatele složitější. Je nutné prokázat, zda a jaký díl obchodního majetku spadá do společného jmění manželů. Přitom se vychází z podnikatelských účtů, z peněžního deníku, ze seznamu hmotného majetku a podobně. Veškeré firemní účetnictví je třeba předložit soudu – a tomu se podnikatelé brání. Proto raději svým partnerům navrhují uspokojení jejich nároků určitou finanční částkou. Tím se vyhnou rozsáhlému důkaznímu zjišťování před soudem.“
Výživné a jeho výše
Úspěšné rozdělení majetku ještě nemusí znamenat, že na svého exdrahého můžete zapomenout. Dokonce ani v případě, že nemáte děti. Skutečný význam slova „drahý“ vám totiž může dojít až při rozvodu. Důvodem je vyživovací povinnost. Ta se nevztahuje jen na děti a – na rozdíl od vašeho manželství – může skutečně trvat až dokud vás smrt nerozdělí.
Podle paragrafu 92 zákona o rodině může rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, od svého bývalého manžela žádat, aby mu přispíval na přiměřenou výživu. Kdykoliv. Toto jeho právo zanikne jen tehdy, uzavře-li nové manželství. Jediným způsobem, jak se tomuto nebezpečí vyhnout, je písemná smlouva, na jejímž základě poskytnete svému manželu jednorázové vyrovnání.
Paragraf 93 tohoto zákona je sice ještě o něco náročnější, nicméně povinnost, kterou může na jeho základě stanovit soud, je alespoň časově omezena. Je to takzvané „sankční výživné“. A to lze přiznat nejdéle na dobu tří let od rozvodu. Nárok na něj má manžel, který se na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma. Výši sankčního výživného pak může soud stanovit tak, aby hmotná a kulturní úroveň manželů byla stejná. Jinými slovy – aby to bylo i nadále tak, jak to má podle zákona být za trvání man
