Globální rezervní role americké měny postupně klesá
Víte, co mají společného íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz? Oba tvrdí, že doba amerického dolaru jako hlavní světové rezervní měny končí. Pohled obou mužů se však samozřejmě ve skutečnosti velmi liší. „Je to bezcenný kus papíru,“ prohlásil o dolaru Ahmadínežád. Společně s venezuelským prezidentem Hugem Chávezem se domnívají, že pokles hodnoty měny je důkazem pádu amerického impéria. V tomto případě především platí, že přání je otcem myšlenky. Ahmadínežád a Chávez chtějí USA v jejich pádu co nejvíce pomoci a předpoklady, že americká ekonomika by ještě mohla leccos vydržet, rozhodně nepatří do jejich rétorické výbavy.
Stiglitz se na vše přirozeně dívá z pozice akademika. Známý je jeho návrh nové světové rezervní měny, jež by mohla nahradit dolar. Právě před rokem jej prezentoval i v Praze. Tento přední ekonom a mimo jiné názorový soupeř českého prezidenta Václava Klause se dlouhodobě obává dalšího poklesu důvěry v dolar a toho, že se světové centrální banky začnou americké měny zbavovat (EURO 49/2006). Obětí současného stavu jsou podle něho také samotné Spojené státy americké, protože systém, v němž dolar funguje jako světová rezervní měna, vede k prohlubování jejich obchodního schodku. „Od nejbohatší země světa se vyžaduje, aby utrácela nad rámec svých možností, a udržovala tím globální prosperitu,“ prohlásil Stiglitz.
Už ani nelze utrácet.
Dnešní situace je z tohoto pohledu mnohem horší než před rokem. Zdá se, že Američané už ani utrácet nemohou. Potíže s rizikovými hypotékami způsobily úvěrovou krizi. Spekuluje se o tom, že vysoké ceny ropy zaženou chuť na velké předvánoční nákupy. A o Američanech je koneckonců známo i to, že nemají příliš velké úspory. Ve Spojených státech amerických se zkrátka opravdu utrácelo nad možnosti. Řada ekonomů a finančníků se teď obává černého scénáře - Amerika se možná řítí do recese. A je evidentní, že by ji pocítili mnozí za hranicemi USA. Jako první možná Evropané. Silné euro může ohrozit nejen exportéry, ale třeba i výdaje na výzkum, jak o tom mluví třeba výrobci evropských letounů Airbus. Právě americké boeingy by naopak mohly díky slabému dolaru získat konkurenční výhodu.
Ahmadínežád a Chávez nejsou ve svém boji proti USA úplné nuly. Mají v rukou jisté silné karty, neboť jejich země jsou bohaté na ropu a plyn. Na půdě Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) či jiných fórech mohou prosazovat, aby tyto státy zrušily své vazby na dolar - tedy, aby omezily své dolarové rezervy ve prospěch jiných měn (euro se stává hlavním favoritem) a také přestaly v dolarech obchodovat se svým surovinovým bohatstvím. Není pochyb o tom, že zásadní a rychlé změny v tomto směru by poslaly dolar ještě více ke dnu. Jenže realističtí Venezuelané ani Íránci nemohou s něčím podobným počítat. Schopnosti jejich prezidentů jsou v tomto směru omezené.
Co zmohou Saúdové a Číňani.
Je sice pravdou, že Blízkému východu kvůli klesajícímu dolaru hrozí inflace a že na to jednotlivé země budou reagovat. Kuvajt kupříkladu zrušil pevnou vazbu své měny na dolar, revalvoval ji a nově navázal na koš různých měn. O revalvaci svých měn vůči dolaru budou muset uvažovat i jiné země oblasti. Že by se všechny obrátily vůči Američanům zády, je ovšem vyloučené. Klíčovou roli spojence USA hraje v této oblasti největší producent ropy na světě - Saúdská Arábie. V jakémkoli oslabení Američanů vidí Saúdové geopolitické riziko a také hrozbu pro své vlastní zájmy. Navíc Rijád podle všeho kalkuluje s předpokladem, že oslabením americké měny by se znehodnocovaly také jeho vlastní dolarové rezervy. Chicagský ekonom David Hale v listu Financial Times napsal, že velké dolarové rezervy blízkovýchodní monarchie jsou vlastně kompenzací za americkou vojenskou pomoc v oblasti.
Ti, kdo se snaží odhadnout budoucnost dolaru, se ovšem pozorně dívají ještě dále na východ - především do Pekingu. Číňané mohou ovlivnit hodně. Na jedné straně mají vůči USA velký obchodní přebytek, na druhé straně právě čínská centrální banka vytváří dolarové rezervy a investuje do amerických cenných papírů. Právě banky asijských zemí patří k největším dolarovým investorům a brání výraznějšímu poklesu dolaru. Kdyby Číňané a další Asijci přestali investovat v Americe, nastalo by boží dopuštění.
Mráz i teplo z Pekingu.
Tak jednoduché to však nebude. Ačkoli tomu leckdo nebude věřit, v Pekingu dnes uvažují jinak než Chávez či Ahmadínežád. Vědí, že čínský ekonomický boom vychází ze zapojení „říše středu“ do světové ekonomiky. USA zůstanou pro Čínu klíčovým obchodním partnerem, snaha radikálně oslabovat dolar by nedávala smysl. I v čínském případě by ostatně ohrozila hodnotu měnových rezerv. Čína před časem souhlasila s mírným a řízeným posilováním svého jüanu. Jsou to Američané, kteří by v tomto případě uvítali realističtější (silnější) kurz čínské měny a rádi snížili svůj obchodní deficit. Kupříkladu zmiňovaný Stiglitz se však domnívá, že americká situace by se nezlepšila, ani kdyby se podařilo obchodní přebytek Číny vůči USA výrazněji omezit. Američané by pak nakupovali textil třeba v Kambodži nebo Bangladéši a přišli by o příliv financí z nejlidnatějšího státu.
Na druhé straně je velmi pravděpodobně, že Čína bude v diverzifikaci svých rezerv pokračovat. Bude to však zřejmě dělat postupně, opatrně. Podle některých zpráv se navíc mohou čínští investoři zbavovat málo výnosných amerických dluhopisů či instrumentů peněžního trhu, ale o to více investovat třeba do akcií amerických firem. Jinou věcí je, že tento dobyvatelský nástup Číny ve světové ekonomice leckomu nahání strach.
Evropané, litujte.
Opatrný čínský přístup při oslabování dolaru však také znamená, že největší problémy se slábnoucí americkou měnou nakonec mohou mít Evropané. Zatímco jüanu je povoleno jen mírné posilování vůči dolaru, euro (a také česká koruna) není v pohybu vůči americké měně omezeno žádnými bariérami. Pokles dolaru se projeví především právě na sílících evropských měnách. A evropští politici, hájící exportéry ze svých jednotlivých zemí, bijí na poplach. Stalo se zvykem, že nejvíce je slyšet francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který volá po spravedlivějších směnných kurzech. Odbory vyzývají vlády, aby donutily k činnosti Evropskou centrální banku. Jenže každé uvolnění měnové politiky s sebou nese riziko inflace, kterou mají centrální bankéři hlídat především. Panikáři tvrdí, že evropské podniky budou muset přesunovat výrobu do dolarových oblastí. Lidé - především v západní Evropě - jsou přitom už dávno vystrašeni hrozbou, že nová pracovní místa budou vznikat spíše na východě - ať už v nových členských zemích Evropské unie nebo až v Asii.
Evropané se ocitají v začarovaném kruhu. A to paradoxně díky tomu, že projekt společné měny euro byl do značné míry úspěšný. Zastánci evropské měny by vlastně mohli litovat toho, co v době vzniku eura sami chtěli. Deník Financial Times připomněl šest let stará slova bývalého německého ministra financí Hanse Eichela, který prohlásil: „Euro se může stát rezervní měnou se stejným statutem jako dolar.“ Tehdy bylo jedno euro za méně než devadesát amerických centů, dnes se přiblížilo hranici 1,50 dolaru. A právě spekulace, že světové banky se budou zbavovat dolarů na úkor eur, mají na tomto posilování společné měny zatím třinácti států EU svůj podíl. Je přitom evidentní, že podíl eura v rezervách různých zemí roste. Na druhé straně je pravdou i to, že se tak děje a bude dít mnohem pomaleji, než by mnozí očekávali. Jenže přesné tempo přesunu k euru není zcela známé. Například Číňané poměr měn ve svých rezervách tají. Takže je v podstatě možné, že každá zprávička o slabosti dolaru bude i do budoucna vyvolávat třeba i silné spekulace o posilování eura. A silné euro nakonec může tempo růstu evropské ekonomiky nebezpečně zpomalit.
Jděte jinou eurocestou.
Boj o postavení hlavní světové rezervní měny je svým způsobem lákavý. Jsou zde i jiné pohledy než ten, který předkládá Joseph Stiglitz. Jestliže se dnes Spojené státy americké těší privilegiu hlavní rezervní měny, také to znamená, že mohou dolar devalvovat, aniž by to Američanům způsobovalo nějaké zásadní potíže. Zahraniční dluh USA je totiž vyčíslen právě v dolarech. Kdyby se stalo dominantní měnou euro, privilegovaného postavení by se dostalo eurozóně, jejíž členské země by pak také mohly levně financovat svůj vnější deficit (běžného účtu platební bilance), uvádí Simon Tilford, hlavní ekonom Centra pro evropskou reformu. Je nutné se však podívat i na rub věci. Tilford připomíná, že internacionalizace eura by ztížila kontrolu množství eur v oběhu, a mohla by tudíž vyvolat inflaci. Vyšší poptávka po eurech by tlačila na zhodnocování společné měny. To by opět znamenalo problém pro exportéry. Eurozóna by tomu mohla čelit velkým vnějším deficitem. To by však znamenalo méně přísnou měnovou politiku, s níž by část zemí, například Německo či Nizozemsko, ze zásady nesouhlasila. A neshody mezi státy by mohly ohrozit eurozónu jako takovou.
Dejme však přece jen ještě jednou slovo Stiglitzovi. Tento ekonom se domnívá, že Evropané by rozhodně neměli usilovat o takové postavení pro euro, jež dosud náleželo dolaru. Jen by tím vzali na svá bedra všechny problémy, s nimiž se v současnosti potýkají Američané. Stačí se ostatně podívat do historie. Problémy dnešních USA a dolaru připomínají situaci Británie a libry ze začátku minulého století. Britové si mohli oddechnout, když roli libry převzal dolar.
Řešení, které by vyhovovalo všem, se však bude hledat těžko. Stiglitzova vize nové globální rezervní měny, která by nebyla národní měnou žádného státu, se zatím rozhodně nezdá být realistickým řešením, na němž by se svět dokázal shodnout.
Příprava na recesi?
Máme se tedy už připravovat na americkou recesi a následně globální krizi? Část odborníků varuje před přílišnou skepsí. Amerika v minulosti mnohokrát i nečekaně prokázala vnitřní sílu. Stane se tak i tentokrát? A to i navzdory měnícímu se poměru ekonomických sil v dnešním světě?
Letošní rok už každopádně vstoupí do historie jako rok úvěrové krize, klesajícího dolaru a vysokých cen ropy. Jsou ale „tyto rány osudu“ projevem ohlašovaného „pádu impéria“ nebo celkového hospodářského zpomalení v Americe, před nímž varuje Stiglitz? Část ekonomů říká, že i případná recese v roce 2008 může být krátká a očistná. Na další léta se USA všeobecně věští lepší vyhlídky. Z dlouhodobějšího hlediska má třeba proti Evropě jednu velkou výhodu, a sice že demografický vývoj je ve Spojených státech amerických mnohem příznivější.
Administrativě prezidenta George Bushe se často vytýkalo, že jen přilévá olej do ohně a fakticky podporuje dvojí deficit - rozpočtový a platební bilance. Zdá se, že Bushovi lidé si postupně uvědomovali nebezpečí rozpočtového schodku. Klíčovou otázkou nyní je onen druhý deficit. Podaří se jej zmírnit? Optimisté v této souvislosti poukazují především na příznivější vývoj obchodní bilance (kromě ropy) v poslední době. Jenže zcela opačně působí právě vysoké ceny ropy, které americkou platební bilanci naopak zhoršují. I kdyby se cena černého zlata dlouhodobě nedržela oné hranice sta dolarů za barel.
Skepse i naděje.
Analytici rakouské banky Raiffeisen upozorňují, že předpoklad dalšího výrazného posilování dolaru vůči euru v příštích měsících může být hodně přehnaný. Euro už je údajně nadhodnocené nyní, bude-li se vycházet ze srovnání ekonomických vyhlídek USA a eurozóny. Na druhé straně je evidentní, že Spojené státy americké se ještě budou potýkat s důsledky krize rizikových hypoték. Budoucnost trhu s bydlením není podle analytiků rozhodně růžová, o čemž svědčí třeba skutečnost, že zakázky ve stavebnictví klesly ve třetím čtvrtletí letošního roku o dvacet procent. Oživení by přesto údajně mělo být otázkou několika měsíců.
Ekonom David Hale uvádí tři důvody, proč měla úvěrová krize vliv na pokles dolaru. Za prvé mezi vlastníky cenných papírů spojených s rizikovými hypotékami byla řada zahraničních investorů, kteří následně odešli z amerického trhu. Za druhé se snížila ochota finančníků poskytovat nové půjčky za stejně výhodných úrokových podmínek pro dlužníky. A za třetí se vytvořil tlak na americkou centrální banku Fed, aby snižovala úrokové sazby.
Napětí na finančních trzích přitom nekončí, centrální banky v USA i Evropě hledají další způsoby, jak dodat potřebnou likviditu.
Texas kontra Wall Street.
David Hale nabízí k úvaze ještě jeden zajímavý poznatek. Tradičně podle něho platilo, že Texas se svými ropnými společnostmi býval zastáncem slabšího dolaru, zatímco burziáni na Wall Street preferovali silnou měnu. Má to logiku. Texasané měli zájem na růstu cen surovin, zatímco lidé na newyorské burze se starali o trh obligací. A v moderní americké éře údajně víceméně platilo, že byl-li ministr financí z Texasu, dolar klesal. Když na tento post usedl muž z Wall Street, zaznamenávala americká měna opačný trend. Nyní to už neplatí. Ministrem je Hank Paulson, který přišel ze společnosti Goldman Sachs. Ve svých projevech sice nyní hodně zdůrazňuje potřebu silného dolaru, ale podle citovaného ekonoma velmi záleží na tom, jak se Amerika - včetně kongresmanů - bude stavět k obchodním vztahům s Čínou. I ty jsou ovšem projevem měnícího se poměru ekonomických a politických sil v dnešním světě.
Očekávat rychlý pád americké supervelmoci by bylo hloupé, ale poměry na zeměkouli se pomalu a jistě mění. Profesor ekonomie Jeffrey Garten agentuře Bloomberg vyjmenoval hlavní charakteristiky současného stavu: vzestup Číny a Indie, rostoucí důvěra v evropskou společnou měnu, rekordní americký obchodní a rozpočtový deficit v minulých letech, nástup londýnské City jako konkurenta vůči newyorskému finančnímu centru a již dvouletá recese na americkém trhu s bydlením. I když se v posledních měsících občas zdálo, že se tento trh odráží k novému oživení, velkou ránu mu letos zasadila hypoteční a úvěrová krize.
Dolar ještě nezahynul.
Podíl dolaru na globálních rezervách centrálních bank klesl podle údajů Mezinárodního měnového fondu (MMF) ze 71 procent v roce 1999, kdy startovalo euro, na 64,8 procenta ve druhém čtvrtletí letošního roku. Agentura Bloomberg uvádí jednotlivé příklady, kdy si bankéři různých zemí uvědomili, jaké potíže jim kvůli klesajícímu dolaru vznikají. K budoucí diverzifikaci svých rezerv s využitím jiných měn se přihlásila například i irácká centrální banka. Jihokorejští centrální bankéři zase vyzvali stavitele lodí, aby vydávali faktury v tamní měně - wonech - a lépe se zajišťovali proti riziku slábnoucího dolaru. Čísla MMF však také naznačují, že tento vývoj od dolaru k euru je postupný a má zatím daleko k revolučnímu skoku.
A je tu také mnoho odborníků, kteří se nedomnívají, že by dolar skutečně musel své postavení globální rezervní měny ztratit. Patří mezi ně i bývalý ministr John Snow, který nyní stojí v čele fondu Cerberus Capital Management v New Yorku. Dolarové trhy jsou podle něho dostatečně stabilní i likvidní a americká ekonomika má před těmi ostatními stále znatelný náskok.
Box
Slabý dolar může být pro Čechy i výhodný
Posilující koruna je v Česku terčem mnoha kritik - především ze strany exportérů, kteří se obávají, že jejich zboží na zahraničních trzích nebude cenově atraktivní. V centru pozornosti je ovšem spíše kurz koruny vůči euru. Část exportérů se domnívá, že zavedením eura v Česku by bylo možné problém posilující koruny eliminovat. Ať již mají pravdu či nikoli, kurzu koruny vůči dolaru se tato úvaha přímo netýká. Se slábnoucím dolarem bychom se (byť možná o trochu méně) potýkali i jako členové eurozóny.
Slabý dolar má pro českou ekonomiku také řadu výhod. „Posilování koruny vůči dolaru tlumí růst cen surovin včetně ropy a plynu,“ říká náměstek ministru průmyslu a obchodu Martin Tlapa. Připomíná, že se rovněž zlevňují turistické pobyty v zahraničí a výhodnější je například i dovoz elektroniky z Asie. Na druhé straně kvůli slabšímu dolaru podle Tlapy trpí především malé a střední podniky, které vyvážejí do dolarových oblastí a veškeré suroviny nakupují v tuzemsku či v Evropské unii.
Celkově však podíl dolaru v českém zahraničním obchodě klesá. Dominantní měnou se stalo euro. Tlapa na základě analýz uvádí, že přes 70 procent českého vývozu se uskutečňuje v eurech, zatímco v dolarech to je kolem deseti procent. U dovozu se podíl americké měny pohybuje zhruba na čtrnácti procentech. Význam dolaru se snižuje dlouhodobě od vzniku českého státu v roce 1993, kdy jeho podíl v českém vývozu i dovozu činil necelou čtvrtinu.
Martin Tlapa upozorňuje, že exportéři si budou tak či onak stěžovat, ať už bude kurz koruny vůči hlavním měnám jakýkoli. Kdyby byla koruna slabá, rostly by rychleji ceny dovážených surovin, které by se pak nepříznivě projevily na vyšších nákladech na energii či dopravu. Exportéři by sice mohli teoreticky v zahraničí více inkasovat za své zboží, ale zároveň by se jim zvýšily náklady. Náměstek zároveň varuje před pokusy nutit Českou národní banku k zásahu proti silné koruně. V minulosti se takové intervence ukázaly být velmi nákladnými, aniž by přinesly žádanou stabilitu směnného kurzu. Centrální banka bude muset podle Tlapy především čelit inflaci, která se v příštím roce zvýší i vzhledem k daňovým změnám. Není možné po ČNB chtít, aby vedle inflace cílovala i směnný kurz, dodává náměstek.
Jednotliví čeští podnikatelé mohou zaznamenat i některé příznivé efekty, jež jsou se slábnoucím dolarem spojeny - mohou nakoupit levnější stroje třeba v USA. Na rozdíl od exportérů je silná koruna pochopitelně přitažlivá pro lidi, kteří cestují a nakupují v zahraničí. Na druhé straně je celá Evropa do značné míry závislá na hospodářských vyhlídkách Spojených států amerických, takže případný další pád dolaru - způsobený ekonomickými problémy v USA - by mohl v konečném důsledku signalizovat horší výhled i pro českou ekonomiku.
Texty k foto
- Pořád na vrcholu pyramidy? New York se svou burzou jako hlavní finanční centrum světa, dolar jako dominantní měna: nemusí to tak být napořád.
- Osud světové ekonomiky v jejich rukou. Čínsko-americké vztahy jsou klíčové také pro budoucí roli dolaru. Na snímku prezidenti Chu Ťin-tchao a George Bush.
- Osa odporu. Do čela boje proti Americe i dolaru se staví prezidenti Venezuely a Íránu Hugo Chávez a Mahmúd Ahmadínežád.
- V Texasu s koltem u pasu. Texasané prý mají na rozdíl od lidí z Wall Street slabý dolar docela rádi.