Firma získala v Uzbekistánu lukrativní kontrakty. Další stamiliony jsou ve hře.
Země neomezených možností. Tak mluví o Uzbekistánu šéf a spolumajitel společnosti Eriell Corporation Milan Haruštiak. Firmě se po několikaletém úsilí podařilo proniknout do uzbeckého těžařského průmyslu a uzavřít kontrakty za desítky milionů dolarů. Žádné z jiných českých firem se v tomto regionu tak dobře nedaří. „A je to škoda, o české firmy je v Uzbekistánu velký zájem,“ tvrdí Haruštiak.
Eriell se specializuje především na stavbu ropných a plynových vrtů, opravy a obnovu vrtů a dodávky vybavení pro ropný a plynárenský průmysl. „Podnikáme zatím výhradně v Uzbekistánu,“ konstatoval šéf Eriellu.
Zatímco v roce 2004 firemní tržby nepřesáhly hranici 45 milionů korun, o rok později to již bylo zhruba 429 milionů korun. „Tedy takřka desetkrát více, obrat poroste i v dalších letech. Pokud se bude dařit i nadále, za letošní rok mohou tržby dosáhnout šesti set až osmi set milionů korun,“ tvrdí spolumajitel firmy.
Vítr, písek, mráz...
Haruštiak založil společnost v roce 1995. „Několik let nedělala nic, byla to spící firma, kterou jsme od samého počátku připravovali, že až to jednou vyjde, zastřeší všechny naše aktivity v Uzbekistánu. První sondáž teritoria a průzkum tamního trhu začaly někdy v roce 2002,“ vzpomíná šéf Eriellu. Proč trvaly přípravy tak dlouho? Haruštiak tvrdí, že Uzbekistán stejně jako další země bývalého Sovětského svazu má svá specifika a chvilku trvá, než se nový podnikatelský subjekt na tamním trhu uchytí. „Vše je o velké trpělivosti a každodenní práci. Musíte zjistit podmínky, najít vhodné lidi a partnery,“ zdůvodnil dlouhé přípravy Haruštiak. Jinak řečeno, bez kamarádů ve vyšších kruzích se podnikání v Uzbekistánu neobejde.
Společnost začala do Uzbekistánu v roce 2002 nejprve dodávat náhradní díly pro vrtný ropný a plynárenský průmysl. Poté, co získala v Uzbekistánu výchozí pozici, začal management s dalším rozvojem podnikání. Počátkem roku 2004 založil Eriell v Uzbekistánu oficiální obchodní zastoupení a přihlásil se do výběrových řízení na stavbu těžebních vrtů na nalezištích zemního plynu a ropy. Ve druhé polovině téhož roku vyhrál Eriell první velkou zakázku, postavit na klíč osmadvacet vrtů na zemní plyn pro státní holdingovou těžební firmu Uzbekneftěgas. Osmadvacet vrtů musí státnímu podniku předat do čtyř let od podepsání kontraktu. „Všechny vrty jsou v blízkosti města Karši, což je centrum tamního plynařského a ropného průmyslu,“ konstatoval Haruštiak. Koncem srpna 2004 firma smontovala první vrtnou soupravu. „A samozřejmě jsme nabrali první lidi, místní. V Uzbekistánu je hodně kvalifikovaných pracovníků z oboru, těžebních inženýrů, techniků, vrtmistrů,“ upozornil Haruštiak. A jak tvrdí znalci místních poměrů, najímat někoho jiného než Uzbeka na takové práce je zbytečné, cizinec by místní klimatické podmínky jen těžko snesl. To připouští i šéf Eriellu: „Samozřejmě že znají a jsou schopni se vyrovnat s místními podmínkami. V místech, kde vrtáme, je nyní šedesát stupňů Celsia ve stínu. V zimě, ač zřídka, i minus patnáct. Do toho vítr a písek, prostě okolnosti velice náročné pro Evropana.“
V současné době má Eriell uzavřené v Uzbekistánu kontrakty zhruba za sto milionů dolarů. Z toho největší podíl, šedesát až sedmdesát milionů dolarů, představuje již zmíněných 28 vrtů v okolí města Karši. „Před několika týdny jsme rovněž vyhráli tendr na odvrtání ropných ložisek v lokalitě Gazli za několik desítek milionů dolarů,“ upozornil Haruštiak.
Firma v současné době provozuje v Uzbekistánu osm vrtných souprav. Šest vlastních a dvě pronajaté. „Jsou to obrovské investice, protože nová souprava stojí přibližně deset milionů dolarů. Takže nekupujeme zcela nové zařízení, a co dokážeme, to si na nich sami opravíme. Díky tomu se nám daří dynamicky růst. Hodnota našeho zařízení, které máme v Uzbekistánu, je zhruba padesát milionů dolarů,“ upozornil Haruštiak. Eriell nyní v Uzbekistánu zaměstnává 300 lidí. Účetní operace, financování a strategické plány však koordinuje deset stálých zaměstnanců pražské centrály.
Pojízdné továrny.
Uzbekistán je lákavý, má ropu a figuruje v první desítce zemí s největšími zásobami zemního plynu na světě. „Funguje zde trošku jiný systém, než na který jsme zvyklí z Evropy. Stát kontroluje klíčové průmyslové podniky, stejně tak i ložiska nerostných surovin,“ konstatoval Haruštiak. Ještě před několika lety země velmi úzce spolupracovala s USA, které si zde pronajaly vojenskou základnu. Z té pak především zásobovaly své vojenské oddíly během války v Afghánistánu. „Původně Američané uzbecké vládě hodně naslibovali, z toho splnili jen minimum, takže museli zemi opustit,“ upozornil šéf Eriell Corporation. V posledních letech se uzbecká vláda orientuje na Rusko. „Ruské firmy zde mohou investovat, podílet se na těžbě nerostných surovin a zúčastnit se privatizací,“ upozornil Haruštiak. Jaká je role Eriellu na uzbecké těžební scéně? Ložiska zemního plynu nebo ropy pouze odvrtá, ale netěží. Naleziště nerostných surovin jsou ve vlastnictví státu, pokud si je hodlá investor pronajmout, potřebujete disponovat obrovským množstvím peněz, stovkami milionů dolarů. „Takové peníze k dispozici samozřejmě nemáme,“ tvrdí Haruštiak. Nyní doufá, že se firmě podaří získat další lukrativní zakázky od ruských firem. Společnosti Lukoil a Gazprom totiž nedávno uzavřely s uzbeckou vládou smlouvy na pronájem ložisek zemního plynu a ropy. Lukoil do jejich otevření investuje zhruba miliardu dolarů, Gazprom dvě. K tomu, aby ruské firmy mohly začít těžit ropu a zemní plyn, potřebují postavit stovky nových vrtů. „Nyní s Gazpromem a Lukoilem jednáme, aby pro ně alespoň část vrtů mohla dělat společnost Eriell. Samozřejmě že to bude velice náročné, především na kvalitu a termíny,“ konstatoval Haruštiak. Šéf Eriellu přirovnal vrtnou soupravu k menší pojízdné továrně. Desítky tun těžké a 54 metrů vysoké zařízení pracuje v nepřetržitém provozu, hloubka vrtu je zhruba 3200 metrů. „Každý den navíc musíte dovézt desítky tun vody, nafty, olejů a dalšího materiálu. Kvůli tomu zvažujeme koupi vlastních skladů, až doposud jsme si je pronajímali,“ vysvětlil Haruštiak. Investice nebudou zanedbatelné. Pokud však Eriell jednání s Rusy zdárně dokončí, získá kontrakty za další stovky milionů dolarů.
Konkurence roste.
Získat kontrakty na odvrtání nových ložisek plynu a ropy v Uzbekistánu je velice lukrativní byznys. O tom svědčí i rostoucí konkurence v oboru. Do každého tendru se hlásí osm až deset firem. Manažeři Eriellu považují za největší rivaly především společnosti z Číny. Jsou levné a kvalita jejich práce se v posledních letech výrazně zlepšila. O vítězství v tendrech se utkává i s německými, britskými, rumunskými a ruskými firmami. „Za poslední dva roky se konkurence mnohonásobně zvýšila. Přijít do Uzbekistánu o rok později, tak již možná ani neuspějeme. Náš vstup na místní trh byl dobře načasován. Přišli jsme ve správný moment. Podařilo se nám místní přesvědčit, že i neznámá firma může dobře odvést svoji práci. Důkazem jsou další uzavřené kontrakty,“ tvrdí Haruštiak. Jak dodává, Eriell uspěl i proto, že na rozdíl od konkurence zaměstnává místní lidi.
Češi Čechům.
Haruštiak tvrdí, že chce Uzbekistán propagovat i u dalších českých firem. Možnosti jsou prý obrovské. Spousta tamních společností, které doposud ovládá stát, půjde do privatizace. Počínaje některými strojírenskými podniky přes letecký závod až po výrobu kabelů. Čeští investoři mají šanci uspět především při prodeji menších až středních firem. Znalci místních poměrů totiž tvrdí, že privatizace velkých místních fabrik má jediného favorita, ruské společnosti. „Zájem je i o dodávky infrastruktury spojené s těžebním průmyslem, ale i o dopravní infrastrukturu. Uzbekistán má kromě ropy a zemního plynu i velké zásoby kovů, především zlata a mědi. Poptávka je i po technologiích pro malé závody na zpracování bavlny, zeleniny, ovoce, v módě jsou minipivovary. To je jen část možností,“ upozornil Haruštiak. Problémy ale mohou být s financováním projektů. České banky považují Uzbekistán stále za rizikové teritorium. „Nakonec však vždycky zaplatí. Platby se ale občas pozdrží. Záleží, jak jste tam již známí a zda dodávky byly předjednány na mezivládní úrovni. Nám třeba hodně pomohlo, že Uzbekistán před časem oficiálně navštívil prezident Václav Klaus,“ upozornil Haruštiak. Možná i to, že uzbecká vláda prohlásila zvýšení těžby ropy a zemního plynu za ekonomický cíl číslo jedna. Těžbu však razantně nezvýší bez zahraničních firem. A těm si nedovolí neplatit.