Spojené státy ve světě po řadě úspěchů chytají druhý dech. Domácí rozpory ale můžou vše ohrozit
Prezident USA Barack Obama za posledních 12 měsíců zaznamenal sérii zahraničněpolitických triumfů. Jedním, jemuž se oproti ostatním dostalo méně pozornosti, bylo prosincové schválení legislativy k reformě Mezinárodního měnového fondu (MMF), po pěti letech obstrukcí Kongresu USA. Při příležitosti nedávného výročního zasedání MMF ve Washingtonu bychom se na chvíli měli zastavit, abychom si význam tohoto úspěchu vychutnali. Vždyť kdyby Spojené státy nechaly uplynout další rok bez ratifikace reformy kvót MMF, v podstatě by klíče ke kapitánskému můstku globální ekonomiky předaly Číně.
Reforma MMF byla zásadní: bylo nezbytné aktualizovat rozložení měnových příspěvků a hlasovacích práv mezi členské země, aby odrážely posuny globální ekonomické moci v posledních desetiletích. Konkrétně rozvíjející se ekonomiky jako Brazílie, Čína a Indie získaly významnější úlohu, převážně na úkor zemí Evropy a Perského zálivu.
K souhlasu s reformou se Obamovi podařilo lídry ostatních zemí G20 přesvědčit na summitu v Soulu roku 2010. Následné schválení dohody mělo být pro americký Kongres bezproblémové, protože nezvyšuje finanční závazky Ameriky ani neruší její hlasovací nadvládu. Ještě důležitější je, že reforma pro USA představovala jedinečnou příležitost projevit globální vůdcovství. Připustily by skutečnost, že současný mezinárodní řád se musí přizpůsobit měnící se dynamice ekonomické moci.
SOUPEŘENÍ O MOC
Kongres se namísto toho pokusil reformu zablokovat, čímž vlastně Číně upíral náležité místo u stolu globálního řízení. Takovými účelovými změnami pravidel hry se mohlo podařit jedině přimět Číňany k vytvoření vlastních institucí. V tomto smyslu mohla zatvrzelost amerických zákonodárců podkopat postavení Ameriky v soupeření s Čínou o globální moc a vliv.
Pro mnoho lidí v Asii jsou USA přitažlivějším regionálním hegemonem než Čína, která agresivně prosazuje své územní nároky ve Východočínském a Jihočínském moři. V poslední době ale některé asijské země kvůli chování Washingtonu začaly o americkém závazku podporovat regionální bezpečnost a prosperitu pochybovat.
Za těchto okolností se mnohé státy v Asii i mimo ni rády připojily k Čínou vedené Asijské bance pro investice do infrastruktury (AIIB), která slíbila, že splní některé z finančních potřeb regionu. Prosincové zřízení AIIB se všeobecně považovalo za významnou diplomatickou porážku USA.
GLOBÁLŇÍ VÍTĚZNÁ SÉRIE
Díky řadě nedávných Obamových úspěchů na globálním hřišti teď naštěstí USA mají šanci vrátit se do hry. Loni v dubnu jeho administrativa dohlížela na přelomovou dohodu s Íránem o jeho jaderném programu. V říjnu se podařilo přesvědčit Kongres, aby jí dal pravomoc podporovat obchod, což umožnilo završit Transpacifi cké partnerství (TPP) dvanácti zemí. Před časem Washington obnovil diplomatické vztahy s Kubou, čímž ukončil 55 let trvající politiku izolace.
Konečně představitelé 195 stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu loni v prosinci dosáhli v Paříži dohody o snížení emisí skleníkových plynů, k čemuž je nemalou měrou pobídl dřívější postup Obamy a čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Tito dva lídři si naplánovali, že jménem svých zemí, dvou největších producentů skleníkových plynů na světě, 22. dubna podepíšou Pařížskou dohodu. K tomu si připočtěme, že reforma MMF nakonec prošla ratifikací a USA podle všeho zahájily globální vítěznou sérii.
Obamovy nedávné mezinárodní úspěchy ale nejsou neotřesitelné. Dohoda o MMF je sice uzavřená, ale ostatní klíčové Obamovy iniciativy by politika USA stále ještě mohla zhatit, zejména pokud se spojí politické extrémy. Kongres by mohl zamítnout TPP, čímž by Asii vlastně řekl, že se musí zařídit sama. Mohl by podrýt vznikající vztah s Kubou; ostatně teprve bude muset zrušit embargo.
Co se Pařížské dohody týče, federální odvolací soud 2. června poprvé vyslechne žalobu na plán, kterým ji administrativa chce naplnit.
Další prvek nejistoty přidává prezidentská kampaň republikánů. Oba přední kandidáti na stranickou nominaci, Donald Trump a Ted Cruz, prohlašují, že v případě zvolení jadernou dohodu s Íránem rozcupují. Je dobré si připomenout výsledek analogického rozhodnutí prezidenta George W. Bushe zhatit „rámcové dohody“ Billa Clintona se Severní Korejí: Kimův režim záhy předvídatelně vyvinul jadernou bombu.
Jestli USA nadále povedou svět, zůstává nejisté. Jisté je však to, že o tom nerozhodnou v prvé řadě světové události, nýbrž politika USA.
Díky řadě nedávných Obamových úspěchů na globálním hřišti teď naštěstí USA mají šanci se vrátit do hry
O autorovi| JEFFREY FRANKEL je profesorem tvorby kapitálu a růstu na Harvardově univerzitě.
