Východní částí se zde rozumí cokoli na východ od Skalistých hor, kudy prochází celou Amerikou od Beringovy úžiny na severu po Magalhaesův průliv na jihu kontinentální předěl. Na západ od něj diktuje lidem život Silicon Valley; aby zbytek USA nepřišel zkrátka, mají tam gallinippera.
Kouše na galejích
Co že mají? Gallinipper je velký, svalnatý komár se silným sosákem a ještě silnějším apetitem. Čeština pro něho zatím naštěstí vlastní výraz nepotřebovala, proto se tento text spokojí s megakomárem či anglickým gallinipperem, ačkoli pro fajnšmekry je to Psorophora ciliata. Už to jméno stojí za to: je to něco, co člověka kouše (nip), když vesluje spolu s ostatními otroky na lodi (galley).
Ono setkání s megakomárem, jež dalo té potvoře její anglické jméno, tedy nezastihlo lidstvo ve zrovna nejšťastnější chvíli. Pak si dal gallinipper pár set let pokoj. A letos vyhrál v biologické loterii, již spouští bláznivé počasí čili klimatické změny.
Ona citovaná studie Floridské univerzity popisuje skutečnost krapet otravnou, ale nikoli šokující, že v létě budou komáři. Vzhledem k tomu, že půl Floridy tvoří močál, není divu, že tam mají na 80 popsaných různých druhů komárů (při existenci celkem 3500 komářích druhů to vlastně je střídmé číslo), z nichž 33 druhů je lidskému zdraví nebezpečných, především přenášením nemocí.
Megakomár je jen jedním z těchto osmdesáti druhů a radost z něj nemají ani kolegové spolubydlící. To proto, že gallinipper má nepěkný - a mezi komáry vzácný - zvyk požírat jejich larvy. To dalo vzniknout myšlence, s níž si před několika lety pohrávali tamní politici, totiž že budou podporovat megakomára, aby sežral děti všem ostatním komárům. Univerzitní zpráva hrdě uvádí, že až její kapacita přes lékařskou entomologii Phil Kaufman byl schopen mocným vysvětlit, že nahradit stávající diverzifikované komáří portfolio jedním dominantním druhem není dobrý nápad.
Sosák jako meč
Jenže mezitím, co na Floridě vtipkovali, připravoval zhruba o tisíc kilometrů severněji megakomár invazi. Její obětí se stalo - do minulého týdne - sedmadvacet okresů státu Severní Karolína. Do smíchu tam nikomu není.
Gallinipper bydlí v tamních vlhkých lesích odedávna. Protože nepřenáší nemoci, nedostávalo se mu přehnané pozornosti, ačkoli je to svého druhu zázrak přírody. Jeho sosák je tak mocný, že dokáže proniknout i silnou kůží hovězího dobytka; to žádný jiný komár na světě nesvede.
5 tipů jak vydělat na klimatické změně
Kromě toho je gallinipper nebojácný. Ačkoli krev nepotřebuje a mohl by se živit nektarem (to naopak platí o všech komárech), libuje si právě ve velkých savcích.
Proč? Je to taková hra: komáří samička by se sice nektarem uživila, ale čím víc cizí krve nasaje, tím víc vajíček dokáže uživit. Co byste pro děti neudělali.
Gallinipperova luxusní zbrojní výbava zároveň znamená, že člověka jeho bodnutí bolí jako čert. Sosák se při něm dostane tak hluboko pod kůži, že poraněná tkáň hlásí mozku „pozor, velký problém“. Mozek s takovým problém nakládá, jako by nakládal s bodnutím žhavým nožem - nebo tak to alespoň popisují lidé, kteří s megakomářím apetitem již měli tu čest.
Vědom si své síly, je gallinipper agresivní až běda. Probíhá to jako jinde - zatímco samečci jsou neškodní, samičky létají v rojích a pijí každému krev. Hnutí #MeBzz zřejmě uspělo dokonale; svou agresivitou předčí megakomár všechny ostatní americké komáry a nejspíš i většinu světových konkurentů v branži.
Tihle miláčkové letos vzali zmíněnou část Severní Karolíny útokem na sosák jako nikdy předtím. Odhady jejich množství jsou bezpředmětné, protože tolik nul za sebou nikomu nedává smysl. „Sedmadvacet okresů včetně Cumberlandu se ocitlo uprostřed megakomářího nájezdu“ cituje časopis Wired tamní média.
„Zajeďte do Fayettevillu. Celé přední sklo budete mít v mžiku pokryté monstrózními, hyperagresivními komáry velikosti nikláku (tedy zhruba korunové mince - pozn. red.). Jsou všude a menší zvířata dokážou zabít.“
Na konci září věnoval severokarolínský guvernér Roy Cooper čtyři miliony dolarů na boj s gallinippery. Protože není čas na experimenty, probíhá ten boj nejjednodušší možnou formou: postřikem pesticidů ze zapůjčených hasičských vozů a letadel. To je problematické, protože pesticidy neumějí poznat, jestli zabíjejí ohyzdného komára, nebo motýlka či včelu (jejichž půvab spočívá kromě nepopiratelné užitečnosti především v tom, že je jich relativně málo).
Velmocenské ambice
Jenže megakomár má nejen výkonnou zbraň v podobě popsaného sosáku; má také prostředky na, plus minus, ovládnutí světa. Jeho předností je rozmnožovací technika, jíž se od jiných komárů v podstatných detailech liší. U kolegů to probíhá zjednodušeně řečeno tak, že samička naklade vajíčka kamsi do vlhka a děj se vůle boží - buď se v létě vylíhnete, děti moje, nebo se nedá nic dělat.
Paní Gallinipperová to má vymyšlené jinak. Má k dispozici větší množství vajíček než její běžná kolegyně (protože jich dokáže víc uživit krví nataženou tím zlořečeným sosákem). Menší část jich naklade do vlhka, ale daleko více jich roznese po loukách, mezích, polích, lesích, kam oko dohlédne. Klade je tedy do prostředí podstatně suššího, než je u komárů zvykem, a také podstatně suššího, než v jakém se za normálních okolností dokážou vylíhnout.
Ona malá část vajíček nakladená do běžného, vlhkého prostředí se normálně vylíhne, a zajišťuje tak přežití společenství. Proto také lidé v Severní Karolíně gallinippera v malém množství znají a až do letoška si o něm moc nemysleli. Ta ostatní vajíčka, nakladená do relativně suchých kousků země, však neumřou. Čekají, až přijde voda. Umějí čekat tři roky, ale také pět (a dost možná více) let. A letos se dočkala.
Průlom u amerických meteorologů: Člověk si za klimatické extrémy může sám
V první polovině září přišel hurikán Florence, jenž během dvou dnů shodil na zem tolik vody, kolik jí normálně naprší za půl roku. Stalo se, co se stát muselo: řeky se vylily z břehů a celá krajina se proměnila v bahenní lázeň. Přesně takovou, jako potřebují stamiliony malých nadějných gallinipperů, aby se proměnily v larvy a zanedlouho v létající zkázu.
Je to, jako by paní Gallinipperová sázela v loterii. Něco si nechala, aby jí zbylo na živobytí, a za zbytek výplaty nakoupila losy. Když nevyhraju, pořád si nějak poradím, zní ta logika. A až jednou vyhraju, tak všichni uvidíte, co se bude dít; povstanou nás miliony.
Jestli megakomár umí takto „přemýšlet“ odjakživa, nebo jestli si tuhle strategii osvojil díky příznivému vlivu několika let stále bláznivějšího počasí, vědci přesně nevědí. Zato však vědí, že gallinipper není osamoceným vítězem takové bioloterie.
Barborka versus kyprej
Je známo, že když se biologický druh dostane do nového prostředí, může mít štěstí v podobě nedostatku přirozených nepřátel a rozmnožit se do aleluja. Tak tomu bylo v případě králíků, jimž poskytla bezpečný domov Austrálie; švábů, jimž se v Novém světě daří lépe než v evropské domovině; nebo v případě hotentotského fíku (Carpobrotus edulis), který původně přicestoval z Jižní Afriky na jih Portugalska coby okrasná květina. Zanedlouho však tamní floru zdecimoval a prohlásil se botanickým konkvistadorem.
Co už tak dobře známo není, je fakt, že i přistěhovalecké druhy, jež zdánlivě žijí se starousedlíky v relativním smíru, umějí prosperovat podstatně lépe, když se podmínky změní. Internetová publikace smithsonianmag.com zmiňuje případ dvou srovnatelných plevelů, z nichž jeden je v Americe doma odnepaměti, kdežto druhý tam přivandroval.
| Bojga, postrach Guamu |
|---|
| Nejotravnějším hadem všech dob je nepochybně - alespoň tedy na pacifickém ostrově Guam - bojga hnědá (Boiga irregularis). Dva až tři metry dlouhý had na ostrov pronikl - nejspíš ukrytý v lodním nákladu - po druhé světové válce z Austrálie či Nové Guineje. V roce 1968 bojgy obsadily kompletně celý ostrov a kvůli tomu, že nemají na Guamu přirozeného predátora, se neuvěřitelně přemnožily. I dnes, kdy hadů kvůli vyčerpání zdrojů lehce ubývá, jich žije až pět tisíc na čtverečním kilometru neboli na každý obdélník o rozměru 10 krát 20 metrů připadá jedna bojga. Není divu, že vyhubily většinu místních druhů ptáků a ještěrek, což mimochodem vedlo k přemnožení - a to je další bonus - pavouků. Američané (jde o nezačleněné území Spojených států) se je pokoušeli vyhubit nejrůznějšími způsoby, ale nepomohlo vůbec nic, včetně shazování tisíců otrávených myší z letadel, a tak bojgy dál ruinují turistický potenciál ostrova, dennodenně způsobují výpadky proudu a napadají lidi. Jejich jed sice dospělého člověka nezabije, ovšem dětem a oslabeným lidem nebezpečný být může. Přemnožené bojgy jsou navíc mimořádně agresivní, lezou do domů a napadají lidi ve spánku. V posledních letech se bojgy objevily na několika dalších pacifických ostrovech. |
Oním starousedlíkem je i nám dobře známá barborka (Barbarea vulgaris), ona nenápadná kytička, co roste u řek a potoků, dodává surovinu na dobrý med a v časech méně zpovykaných se jídávala jako zelí. Mimo jiné je odnepaměti doma i u města Concord v americkém státu Massachusetts, kde se jí zabývá ekoložka Elizabeth Wolkovichová z Biodiversity Research Centre při kanadské University of British Columbia. Zjistila, že barborka dnes rozkvétá v průměru o jeden den dříve než před sto lety.
Co má být, řeknete si nejspíš. Jenže Wolkovichová zjistila, že barborky v Massachusetts ubývá. Vytlačuje ji flalová sousedka jménem kyprej vrbice (Lythrum salicaria). Bydlí v týchž místech jako barborka, jen s tím rozdílem, že do blízkosti Concordu emigrovala z Evropy až koncem 19. století. Před sto lety rozkvétala ve stejnou dobu jako barborka - ale dnes má průměrně 23 dnů náskok, vrbice jedna.
Popravdě řečeno, spor barborky a kyprejí připadá důležitý jenom botanikovi.
Jenže větší vitalita plevelů v důsledku klimatických změn už mluví řečí srozumitelnější: jen vUSA loni přišla protiplevelná kampaň zemědělce na 30 miliard dolarů; před dvaceti lety to bylo něco přes miliardu. Ačkoli v tom údaji není započtena inflace, je zjevné, že náklady rostou znatelně rychleji, než dolar ztrácí.
Bludný kruh
Příběhy megakomáří invaze a ústupu barborky v závislosti na klimatických změnách se naneštěstí potkávají v tom nejnevhodnějším místě. Časopis Science letos zveřejnil multidisciplinární studii vědců ze čtyř amerických univerzit (Colorado State, Washington, Stanford a Vermont), podle níž lze očekávat úbytek průměrného globálního hektarového výnosu u tří nejrozšířenějších zemědělských plodin (kukuřice, rýže a pšenice) o pět až dvacet procent. To není nic pěkného, uvážíme-li, že tyto tři plodiny představují dohromady zhruba polovinu veškerého jídla pro sedm miliard lidí.
Viníkem je kombinace dvou efektů pomateného počasí, tvrdí zmínění vědci.
Rostoucí teploty způsobují sucho, jež pěstování řečeného jídla komplikuje. Totéž teplo však zároveň svědčí hmyzu, který se pšenicí, rýží a kukuřicí živí. Jako na potvoru je rozdíl v teplotách nejcitelnější v mírném pásmu, kde se pěstuje nejvíce uvedených plodin - a kde také bydlí nejvíce onoho zlořečeného hmyzu. A lidí mezitím přibývá.
Sledujeme tedy, jak v Severní Karolíně bojují jedem proti agresivním komárům. Činíme tak se směsí strachu, odporu a úlevy, že je to tak daleko a nás se ten ohyzdný šestinohý agresor netýká.
Proti následkům pomateného počasí však imunní nejsme - jen nevíme, odkud to přijde, stejně jako to nevěděli oni nešťastní Američané ještě před měsícem. Jen tušíme, že bioloterie nám nemusí nijak přát.
Čtěte také:
Klimatické změny v budoucnu zdraží pivo, varují vědci
