Den poté
V zemi, odkud se ozývám, se dějí poslední dobou divné věci. Studenti jsou posíláni ze školy domů za to, že si připnuli placku s politickým vzkazem, jindy jsou vyzýváni, aby si své tričko s protivládním nápisem převrátili naruby. Jeptišky jsou odsuzovány za to, že protestovaly proti zbraním hromadného ničení, hudebníkům jsou veřejně ničeny nahrávky za to, že se vyslovili proti lídrovi země, a lidé jsou zatýkáni, když si na nákupy do obchodního domu vezmou oblečení s citátem Johna Lennona.
V té zemi se lidé o politice a náboženství raději nebaví v hospodách ani v práci. Učitelé se před žáky raději vyhýbají debatám o válce a míru, protože je to příliš citlivé. V té zemi se pěstuje novodobá autocenzura nazvaná politická korektnost a vláda se modlí před zasedáním. Její úředníci chodí přes oběd na hodiny náboženství a někteří členové vlády se častěji odvolávají na bibli než na ústavu. Bůh také nechybí v žádném projevu prvního státníka.
V té zemi se novináři na tiskových konferencích ptají všichni na totéž a neptají na to, co vrtá hlavou zbytku světa. V té zemi moderátoři televizních stanic ve jménu občanů vystupují proti komentářům tisku, které se odvážily vystoupit proti vůdci. V té zemi jsou na všechno zákony, a přesto stát drží na základnách stovky lidí bez obhájců, aniž by jim dal šanci užít svobod, které tyto zákony zaručují, včetně práva na řádný soud.
Země, odkud vám píši, není součástí žádné osy zla, ženy nechodí zahaleny, i když ani zde není možné kolegyni pochválit, že jí to sluší. Nesekají se tam ruce zlodějům a nevyřezávají jazyky politickým oponentům.
Tou zemí je ta, která sítě proti zločinným režimům ve jménu ostatních spřádá. Je to země, která má nejlépe střežené právo na svobodu projevu a je hrdá na svobody, kterých se jiným nedostává. Přesto jde poslední dobou právě v těchto ohledech pozpátku. Na rozdíl od zbytku demokratického světa, kde jsou projevy občanského vzdoru lákadlem pro nezávislá média, v Americe se v době mírových demonstrací před válkou v Iráku média nejprve snažila tato masová shromáždění ignorovat, později se neubránila zasazovat je do „správného“ kontextu. Někdy bylo zatraceně těžké dopátrat se, kde vlastně padesáti- nebo stotisícové shromáždění bude nebo bylo. Pokud se v televizi objevila reportáž, vždy byla uvozena větou, že v demokratické společnosti má každý právo říci svůj názor. Tato věta však změnila svůj smysl a stala se postupem času nepřímou omluvou většinové, patriotické společnosti, která si protesty nepřála vidět, za to, že o tom televize vůbec informují.
Američtí patrioti a ti, kteří si novou atmosféru ve Spojených státech nechtějí přiznat, reagují na každou kritiku stále podrážděněji.
Váhavost v postoji k mocnosti přesvědčené o své pravdě se nevyplácí. Každému, kdo se vysloví proti, hrozí vystavení nálepky, která, jak veřejně přiznávají členové amerického kabinetu, nepůjde smýt tak jednoduše. Někteří to nesou statečně, jiní se pokoušejí kát. Američané nebudou odpouštět snadno a ne bez šťouchanců a posměšků.
Běžní Američané nechápou, proč když USA chrání mír, vyvážejí demokracii, utrácejí za války a přestavbu režimů a nabízejí svobodu, narážejí na nepochopení a vzdor.
Občané, ale i prominentní američtí novináři a lidé z Washingtonu se naučili mluvit o zbraních hromadného ničení, mezinárodním terorismu, ale v soukromí přiznávají, že současnou agresivní okupační expanzi amerických hodnot vnímají jako Huntingtonův střet civilizací okořeněný o přesvědčení, že islám je zrůdné náboženství toužící si podmanit svět silou a vyhubit jinověrce. Spojené státy jdou na korán s biblí a za návratem k rodinným hodnotám se skrývá útěk k americkému konzervativismu a izolacionismu.
Zaoceánský svět svobody a demokracie není ovládán diktátorem ani náboženskou radou, ale od 11. září 2001 je nebezpečně manipulován strachem šířeným přinejmenším médii. Válka s Irákem ukázala, že lidé ve Spojených státech nejsou ochotni přijmout válku s mezinárodním terorismem jako dlouhodobé, možná nikdy nekončící úsilí o světovou bezpečnost, ve které jde o mravenčí, důslednou, často neviditelnou práci, k níž se podařilo přimět většinu světa. Vedle Izraele se pouze ve Spojených státech stala válka s Irákem populární akcí. Lidé potřebovali vidět zřetelného nepřítele, akceptovali válku jako uchopitelný konflikt, na němž by bylo možné demonstrovat převahu a vítězství.
Asi jen Američané věří, že svět je teď bezpečnější, že není třeba se ptát na to, zda bylo dosaženo původních cílů a jakými prostředky. V průběhu války byly cíle bezostyšně přeskupeny. Z invaze s cílem zbavit nepřítele zbraní hromadného ničení se stala operace s cílem zničit režim Saddáma Husajna, ale jeho osud prý už není podstatný, protože se objevil nový cíl - nastolení západní svobody a demokracie.
Americká média tyto posuny v prioritách zdařile ignorovala. Byla přeci naplněna iluzí o válce sledované do nejmenších detailů, a co vidět nebylo nebo zůstalo bez vysvětlení, mělo jistě svůj důvod. Proč se na to ptát?
Když Spojené státy neválčí, mají v podstatě jen jediný velký cíl - mít se dobře. Pokud i ten jejich vůdce naplní, pak muž žonglující s biblí a ústavou může v okrajování domácích svobod ještě přitvrdit. Pro George Bushe má být úspěch v načasované válce s Irákem jízdenkou ke znovuzvolení americkým prezidentem v roce 2004. Dostal opoziční demokraty do paradoxní situace, ohrozit ho může jedině ten kandidát, který bude dělat přesně to, co dělá on. Kdo chce něco jiného, může si od veřejnosti vysloužit pomyslný lístek na parník plný „hollywoodských liberálů“, který by mohl vyplout do Evropy.
V Americe se začíná těžce dýchat, není tu mnoho místa pro ty, kteří nechtějí zpívat patriotické písně o bohu s rukou na srdci uprostřed hokejových zápasů. Není tu mnoho pochopení pro ty, kteří chtějí vidět na obloze více než jen vlající hvězdy a pruhy. Pro řadu lidí je současná Amerika zklamáním, ztrátou ideálů a nebo obtížným rozhodnutím v obdivu k ní přesto setrvat, byť je k tomu třeba občas zavřít obě oči.
Autor je washingtonským zpravodajem Českého rozhlasu.
