Když už se tak všichni v Česku těšíte na tu Radu vzájemné kapitalistické pomoci, napíšu Vám pár drobností, které nás v Bavorsku od ledna potkaly.
Spojení vyspělé Evropy prostřednictvím společné měny bylo velkolepé. Její název teuro (z německého teuer – drahý) ale už ve spolkových zemích zdomácněl. Běžně ho užívají seriózní média, opoziční politici i lid v ulicích. Přitom její zavedení předloni v lednu vypadalo optimisticky. Marka v nominální hodnotě představovala 1,95 eura. Jak pěkné bylo, když nám na polovinu snížili dluhy, hypotéku, úvěr. Sympaticky naopak nepůsobilo, když na stejně poloviční částku přepočítali platy. Za menší peníze se nakupovalo dobře jen do chvíle, než nám došla teura z první výplaty a než jsme si uvědomili, kolik co stálo v markách. Zvláštní bylo, že u běžného zboží už ceny tak velkoryse poloviční nebyly. Třeba jsem nosila v hlavě cenu hedvábné košile, kterou jsem si za devadesát marek nadělila pod stromeček. Jaký div, ve výprodeji jsem ji hned v úvodu roku našla za sedmdesát eur. A letos v lednu se situace přiblížila dokonalosti. Pamatuji si, že kilo rajčat, která máme ve zvláštní oblibě, stálo 3,90 marky. Hádejte, za kolik jsou teď v supermarketu. Nebudu vás natahovat – 3,80 eura.
Ne nadarmo se tady říká: v Německu nesmíš být stará ani nemocná. Jsi-li mladá, musíš mít patřičné vzdělání, požadovanou délku praxe a jen proboha nesmíš mít děti.
Mezi teenagery už delší dobu nepatřím a se svými třemi dětmi jsem tu asociál. Proto se mě teď, když vstoupila v platnost reforma zdravotnictví, bude týkat skutečnost, že už nikdy nedostanu padesát eur od zdravotní pojišťovny jako příplatek na dioptrické brýle. Však také v prosinci 2003 pracovali očaři a optici na 150 procent a stejně se psalo, že více než čtyři sta tisíc Němců si brýle za ještě výhodných podmínek pořídit nestačilo. Obdobně neveselé je poznání, že u praktického lékaře nechám každé čtvrtletí deset eur. S toutéž částkou se také kvartálně dostavím ke svému zubaři. Tam alespoň nebudeme muset řešit, jakou korunku a jakou injekci si za peníze z nemocenské pokladny dopřát. Účast pokladny v případě pobytu v této ordinaci nebude už na nic, pacient si všechno platí sám.
I když tyto řádky vypadají zasvěceně a mohou působit dojmem, že víme, co nás čeká, opak je pravdou. Kupříkladu gynekologové ještě ani teď přesně netuší, jak konkrétně postupovat. Pacientka nahlásí, že jde na preventivní prohlídku – ty jediné zůstávají zdarma. Během vyšetření se přijde na nějaký medicínský problém. Má v tu chvíli lékař požádat o kvartálních deset eur? Pokud se mi „poštěstí“ zůstat nějakou dobu na nemocničním lůžku, musím s sebou mít deset eur na den. Pouze zalíbí-li se mi hospitalizace delší než 28 dnů ročně, „zamázne“ ji nemocniční pokladna. Bez peněženky teď do lékárny nelezu už vůbec. Nic neznamená platný recept. Za každý lék či pomůcku zaplatíme bez pardonu pět až deset eur. Abych byla spravedlivá, musím dodat, že když jde o dražší a potřebný lék, bez něhož se pacient neobejde, bude za něj hradit jedno procento svého měsíčního platu.
Nechtěla bych být v kůži našich politiků. Čeká je ještě dynamičtější volební rok než ty od Chebu na východ. Nejenom že i my budeme volit své zástupce do Evropského parlamentu, ale proběhnou tady volby ve spolkových zemích a koncem května by měl být zvolen nový spolkový prezident. Zkrátka rok na reformu zdravotnictví jako vyšitý.
Abyste si ale nemysleli, že jen naříkám. I mně je jasné, že všechny tyto „populární“ kroky nemá na svědomí odchod staré dobré marky. Jen je asi na pováženou, že se to tak nějak sešlo.
Jinak jsem další rok na cestě za zaslouženým odpočinkem přivítala s lehkostí. Konečně jsem si dala zarámovat osm malých obrázků milované metropole na Vltavě (pravda, 220 eur na účtence mi trochu vyrazilo dech) a zachránili jsme Dermota, koně naší nejstarší dcery, kterého nenapadlo nic rozumnějšího, než si zauzlit střeva. Pobyl čtyři dny v nemocnici a já jsem debetně uzavřela částkou ve výši 917 eur svůj účetní rok 2003.
No, nejsem já vlastně šťastná ženská?
Autorka žije ve Spolkové zemi Bavorsko od roku 1977.