Bahno v ráji
Na ostrově Hispaniola v roce 1492 poprvé přistál Kryštof Kolumbus. Nyní tu vedle sebe žijí dva státní útvary: Dominikánská republika a Haiti. Letos slaví dvě stě let nezávislosti a otroctví zde bylo zrušeno o šedesát let dříve než ve Spojených státech. Rozlohou je jen o něco větší než Morava, ale obyvatel zde žije přes osm milionů.
Jenže Haiti, to je také nejchudší země západní polokoule, s hrubým domácím produktem tři miliardy dolarů. Také další ukazatele, jako je střední délka života, gramotnost nebo zdravotní péče, řadí zemi po bok nejchudších částí subsaharské Afriky. Není proto divu, že lidé utíkali a stále utíkají na chatrných člunech do USA, i když riziko utonutí je vysoké. Na východním pobřeží Spojených států žije haitská diaspora čítající už dva miliony lidí. Ti svým příbuzným na Haiti posílají podporu, která ročně představuje tři sta milionů dolarů - desetinu haitského HDP.
Během nedávných přívalových dešťů na Haiti a v Dominikánské republice utonulo nebo bylo pohřešováno přes dva tisíce lidí. Pro srovnání: na Moravě při povodních v roce 1997 zahynulo 45 lidí. Povodně na Haiti jsou důsledkem drastického odlesnění krajiny; vždyť původně zde žilo pět tisíc rostlinných druhů, zatímco dnes jen tři sta padesát.
To je zase důsledek bídy. Dlouhotrvající chudoba vede navíc k politické nestabilitě a k obrovské korupci. Na Haiti neznají střední třídu, jen bohatou elitu a mohutné zástupy chudých. Téměř neexistuje výběr daní - chudí nemají z čeho platit a bohaté platit nikdo nedonutí. Vše dohromady vytváří výbušnou situaci, která se naposledy vyhrotila v březnu při státním převratu a vyhnání prezidenta Aristida ze země. Aristide si během svého úřadování sice najal na vlastní ochranu bezpečnostní agenturu z Kalifornie, které platil měsíčně devět milionů dolarů, ale ani ta ho nakonec nezachránila.
Současná přechodná vláda i prezident Boniface Alexander mají vést zemi jen do příštích prezidentských voleb na konci roku 2005. Pokud se jim to podaří, stane se tak především díky přítomnosti několikatisícového mírového sboru OSN, který právě střídá americké vojáky. Přechodná vláda totiž není vůbec oblíbená a již po dvou měsících se mluví o nebývalé míře korupce.
Haiti ale není zemí zoufalství a beznaděje. Obyvatelé, v naprosté většině černoši, potomci osvobozených otroků, bojují o svoje živobytí a život jako lvi. Ulice jsou plné prodavačů nejrůznějšího zboží, kteří za den utrží dva dolary. Z nich mají zisk půl dolaru. A z toho žijí. Děti denně docházejí mnoho kilometrů do škol bez elektřiny. Ulice hlavního města Port au Prince se topí v odpadcích, a přesto se lidé snaží být v rámci svých možností dobře oblečení, čistí a usměvaví.
Haiti by se znovu mohlo stát tropickým rájem a zahradou, jakou bývalo. Tamní lidé si musejí pomoci především sami, ale potřebují i trochu vnější pomoci a povzbuzení, stejně jako my po pádu komunismu. Haiti je ovšem typickým příkladem země, kde dílčí humanitární a rozvojové projekty situaci příliš nezmění. Každá dobře míněná a provedená pomoc je jistě vítána, ale Haiti by potřebovalo komplexní, dlouhodobý a na budoucnost orientovaný rozvojový program, jakousi obdobu Marshallova plánu. Pokud by z příštích voleb vzešla silná vláda ochotná a schopná bojovat s korupcí a obnovit aspoň základní fungování státní správy, mělo by být mezinárodní společenství velkorysé. Zásadní roli by měly sehrát zejména Spojené státy. A to nejen geografickou blízkostí, ale zejména proto, že Haiti je dnes překladištěm při pašování drog z jižní Ameriky do USA.
Na druhou stranu, v rámci poskytování české rozvojové pomoci není mezi desítkou prioritních zemí ani jedna z Jižní Ameriky a Karibské oblasti. Intenzivně se zajímáme o Kubu, zejména o porušování lidských práv. To je samozřejmě dobře, ale jen osmdesát kilometrů na východ od Kuby leží země symbolizující svobodu bývalých otroků. Ta svoboda má podobu chudoby.
Česká republika společně s dalšími středoevropskými a pobaltskými státy patří mezi takzvané nově se objevující dárce rozvojové pomoci. Naše angažovanost nebo pasivita bude důležitým signálem světovému společenství - jakou roli chceme na mezinárodním poli hrát.
Autor je vysokoškolským pedagogem (Univerzita Palackého, Univerzita Karlova), ekologem, členem STUŽ a předsedou SOS. Poměry na Haiti studoval na pozvání Mezinárodní komise pro rozvoj Haiti, nevládní organizace se sídlem v americkém Connecticutu.
