Vždycky si říkám, na co si lidé odjinud vlastně stěžují. Spousta lidí si postěžuje a pak se mne ptá, jak je to u nás v JAR. Snažím se jim to vždycky nějak telegraficky vysvětlit, i když vím, že nepostihnu všechen ten malér.
Kdybyste mohli sledovat projevy slavného Mandely či prezidenta Mbekiho, nabyli byste určitě dojmu, že Afričané vlastně přišli zachránit svět. Situace v Jihoafrické republice je však docela jiná. Tady lidé už zase začali hlasovat nohama, jak se to říkalo koncem 80. let o východních Němcích. Odcházejí.
Sousedé a spolupracovníci, zvláště ti s dětmi chodícími do školy nebo studujícími ještě na univerzitách, dlouho váhali, zda mají znovu podstoupit anabázi reemigrace. Myslíte si, že se to týká jenom bělochů, že? Omyl. Tak jednobarevný ten problém není. Odejít chtějí i Indové a vzdělaní černí - a není jich málo. Všem těmto lidem jde o to, vyhnout se vysoké zločinnosti, mít možnost dát děti do školy na úrovni - tím myslím, aby si nemusely počkat, až je černé masy dohoní.
Samozřejmě přichází i obava z budoucnosti. Lidé žijí za ostnatými nebo elektřinou nabitými dráty, platili si nejrůznější pojistky a penzijní připojištění, šetřili, ale rand, tedy jejich měna, jim sletěl dolů, že když nyní vyvezou, co je povoleno, bude to tak stačit na velmi skromný byt - o domku se nedá mluvit. A to je velký sestup z někdejší životní úrovně. A co vlastně dál? Začít v nové zemi od nuly a šetřit na penzi? Ti, co se konečně po pátém vyloupení domu rozhodli vystěhovat, to nemají snadné. Pro zdejší spektrum obyvatel, pro „duhový národ“, jak místní politici říkají s rozzářenýma očima, zahleděnýma do budoucnosti, je to velké dobrodružství.
Dobrou šanci na nový život v nové zemi mají lidé se vzděláním, které právě letí nebo po němž sáhnou rádi všude: odborník na počítače, inženýr, účetní/ekonom, lékař a v některých zemích je vítána manželka-učitelka angličtiny či matematiky, zdravotní sestra a tak. Taková rodina je celkem takzvaně za vodou a odchází ve většině případů na Nový Zéland, do Austrálie, a když alespoň jeden člen rodiny pochází z Anglie nebo z Německa, Belgie a podobně, zamíří tam. Těch, co mají nárok jít do Anglie, je snad milion a mají nárok na trvalý pobyt. Horší to mají ti z malých zemí - to však není nic nového. Tam o úspěchu žádosti rozhoduje vysokoškolské vzdělání, zvláštní zručnosti a podobně.
Nejhůř jsou tady na tom snad farmáři - tedy Búrové. Ti zde jsou dlouho, třeba už pátou generaci, a nevidí žádné „světlo na konci tunelu“. Dříve nebo později bude jejich půda rozdělena a přidělena bezzemkům, kteří farmaření nikdy nezkusili a nemají na něj. Někteří Búrové samozřejmě ze zoufalství přijímají nabídky z jiných afrických zemí, jako je Zambie nebo Mosambik, ale s nepříjemným pocitem, že míří z deště pod okap. Pokaždé, když dojdu v úvahách až sem, ptám se sám sebe, kdo jednou bude ty miliony lidí na africkém kontinentě vlastně živit. Jedno je jisté: všelijaké pomoci velmocí nebo OSN jednou skončí. Ale nyní si vždycky zároveň pomyslím, že všechno je vždycky jinak. Epidemie AIDS a jiné choroby, válka s Irákem a další proměnné v rovnici zvané „dnešní svět“ mohou zahrát roli, o jaké se nám zatím ani zdaleka nesní.
Vidíte, to je zajímavé. Nedávno se jeden známý z Austrálie divil, že se i u nás mluví vášnivě o Iráku. Musel jsem mu připomenout, že jsme od něj sice dost daleko, ale že od nás je to do Bagdádu blíž než z jeho Melbourne. I tady se diskutovalo o Iráku a obavy rostly. Do diskuse vstoupil nedávno i „svatý Mandela“ a velmi arogantním způsobem zahrál rasistickou kartu. Oznámil světu - a to už podruhé za šest měsíců - že Bush a spol. opovrhují OSN, protože její generální tajemník Kofi Annan je černoch. A ještě dodal, že k mnohým věcem dříve nedocházelo prostě proto, že dřívější tajemníci měli bílou pleť.
Jak to popisuju, všechno vypadá jen jako souhrn nějakých perliček. Ale je třeba číst v kontextu, aby člověk pochopil, k jakému rozčarování u většiny bílých, ale i barevných dochází. Pro mnohé byl až dosud Mandela jakousi ikonou a zárukou humanitárního přístupu. Nyní vypadá spíš jako ukecaný stařík, který ztrácí tvář tím, že se motá do komentářů o použití atomových pum na konci druhé světové války a o zlém Izraeli.
Těm, co prošli bolševickým rájem s jeho bláboly, to nepřipadá tak zvláštní a tragické. Ale zdejší lid je naivní jako první křesťané. Uniklo jim i to, že Mandela měl vždycky ty nejproblematičtější kamarády - Fidela Castra, Kaddáfího, Mugabeho - zatímco Spojené státy a Evropa jsou pro něj dobré pouze z hlediska výběrčího na nejrůznější a mnohdy problematické pomoci, které ale nějak nejsou u těch nejchudších vidět. A tak vždycky, když si někdo stěžuje, jako ten kamarád z Austrálie, poradím mu: užívej si, jak jen můžeš, nedej se vzrušovat odbory ani šéfem. To všechno jsou jen triviality. Vím, o čem mluvím. Čím dál tím častěji vzpomínám na Voskovce a Wericha s jejich „jak bída z lidí vlky činí a vlky z lesů žene hlad“.
Nikde to nepasuje víc než v Africe.
Autor žije v Jihoafrické republice od konce 60. let a procestoval téměř celý africký kontinent. Je konzultantem a publicistou.
