Australan, který zabloudí do Česka, musí být úplně paf z toho, že máme veřejné jízdní řády. Když jsem v Sydney poprvé sedla do městského autobusu, řítil se kolem zastávky u naší školy, aniž třeba jen zpomalil. Běžela jsem za řidičem, on mi zastavil mimo zastávku a řekl, že se příště musím ozvat předem, jinak na zastávkách nezastavuje.
Netušila jsem, že v Melbourne je to podobné s tramvajemi. Jestli něco pojede, kdy a kam, netuší nikdo. V jízdním řádu – když má člověk štěstí a vůbec ho najde - nejsou názvy stanic, ale ulic. Znamená to mít mapu a intuici. Stejné umění je potom najít zastávku. Když se hodně rozhlížíte, možná si všimnete malé žluté tabulky na nějakém sloupu nebo pouliční lampě. Zato kázeň cestujících je obrovská. Nikdo si netroufne jet bez lístku, protože sto australských dolarů je i pro Australany pokuta vysoká. Týdenní jízdenka přitom stojí 25 dolarů.
Během prvního týdne svého druhého pobytu v Austrálii jsem práci nesehnala. Zastavila jsem se v půjčovně automobilů Sixt, protože jsem si přivezla doporučení od pražského Sixtu, kde jsem pracovala. Stálo v něm, jak jsem skvělá, ale tady mi řekli, že nic volného není, že by mne vzali do nové pobočky, která se však bude otevírat až za tři měsíce. Dostatečná doba na smrt hladem.
Prozatím si můžu znovu ověřovat, jací jsou Australani. Když jsem před čtyřmi lety přijela poprvé, stačilo se bezradně rozhlédnout, a už někdo přikvačil, jestli něco nepotřebuju. Místo hledání příbytku jsem skončila s úplně cizími lidmi na Bondai beech. Právě pro tyhle vlastnosti se olympiáda v Sydney v roce 2000 považuje za nejlepší v historii. Oni vůbec často pořádají všelijaké festivaly v ulicích, všichni jsou kamarádi, cizinci jen zírají, jak snadno je přijmou mezi sebe. Takhle jsem se do jednoho průvodu vmísila a vůbec mi nepřišlo, že to byli samí gayové.
Lifestyle v Melbourne je srovnatelný třeba s životem ve Frankfurtu nad Mohanem. Uspěchaný. Není tady ale zvykem brzy vstávat. Všichni obědvají ve Food Courtu, zdravě pojedí hamburgery, těstoviny a suši. Dost často jsou také k vidění spěchající lidičky s plastovým kelímkem, v němž si nesou oběd z domova. Večeří pozdě a následuje veselý noční život. Mel je známé hlavně klubovou scénou a vysokou kvalitou restaurací. Ještě jsem ale na rozdíl od Sydney nenašla českou hospodu, kde by měli guláš a svíčkovou.
Všichni tady drží pohromadě, těžko zažijete oslavu nějakého výročí nebo narozenin, kde by bylo méně než dvacet lidí. Všichni jsou zvaní a oslavenec bývá očividně rozeznatelný, jak se tváří a předvádí, takže hned víte, komu popřát. Většina lidí má růžové prasečí uši, rozzářený úsměv a v ruce neustále plnou sklenici. Je to také nejlevnější forma zábavy… alkohol v hospůdkách je všeobecně hodně drahý. A tak se i víkendy vždy tráví v nějakém domečku, kde se nikdo s nikým nezná, ale každý se s každým baví. Takových akcí se dá za týden absolvovat pět. Lidi jsou no worries, dokud nenastane problém. Pak si i tady musí každý poradit sám. Je ale těžké potkat mimořádně bohaté nebo chudé Australany. Například studenti tu dostávají od vlády 200 dolarů týdně, jen tak, aby se měli dobře.
Výhoda Melbourne tkví v jeho poloze. Na hory, kde se lyžuje, to jsou tři hodiny cesty, k moři na dohled. Sydney je more relaxed, mají tam víc slunce, krasné pláže, takové přímořské velkoměsto se surfařskou kulturou, pohoda a úsměv na tváři. Pokud přijede člověk do Melbourne a těší se na pláže a Pamely Andersonové, je na špatném místě. Ženy jsou tu spíš korpulentní, ale stále veselé a usměvavé. Mně osobně pobyt tady zvedá sebevědomí. Se svými 65 kily váhy jsem opravdu štíhlounká.
Proto asi mám i rekordní počet pozvání na večeři. Asi čtyři na dva dny. Ani na jedno nejdu, protože ti chlapi za nic nestojej. Možná přijmu pozvání na narozeniny majitele jednoho klubu, takovej nic moc, extrémně milej, ale půjdu tam jen proto, že by mi mohl sehnat práci na víkendy. Kdyby vyšel ten klub, platí 14,90 AUD na hodinu + spropitné. Holčina, která tam dělá, má dýška 30 až 100 dolarů za večer.
Zatím ale začnu zkušební dobu v telemarketingu. Budu lidem nutit víkendové prázdniny. Placený je už trénink - 15 AUD na hodinu, čtyři hodinky čtyřikrát týdně, 60 dolarů za směnu. Docela dost. Pak bych měla mít jen placené provize, a to 20 AUD za prodaný výlet, ale s tím, že musím prodat nejméně čtyři. Když se to nevyvine, budou aspoň ty prachy za trénink.
Z hecu jsem byla i v modelingové agentuře. Prý jsem velmi atraktivní a velice chtějí, abych s nimi spolupracovala. Mají strach, abych neutekla k jiné agentuře… a tak dál, a tak dál… to asi říkají každé. Musela bych ovšem napřed zaplatit 100 dolarů za registrační poplatek a dalších 60 dolarů za svou prezentaci. Tak jsem odešla. Pak se mi to rozleželo a vrátila jsem se s tím, ať mne vymažou z databáze, že na modeling nemám. A co se nestalo. Svolali jednání a hned potom mi sdělili, že by jim stačila jen půlka poplatku a zbytek že zaplatím až z první práce. To je ale pořád 100 dolarů vyhozených z okna. Nakonec slíbili, že moje fotografie dají na net zdarma. Prý mne zkusí prodat jen z internetu.
P.S. Už vidím, jak zase budu po škole prudit jako servírka… ach jo.
Autorka studovala v Sydney v letech 2000–2001, od letošního března je studentkou Cambridge International College v Melbourne.
ČLÁNKY DO MAILU