Ozvěna Halloweenu zněla stále ještě v uších a už se objevila další horda, možná ještě krvelačnější; byl začátek listopadu a do Toronta vtrhla jako přívalová vlna smečka Santa Clausů, a to s plnou parádou, tedy průvodem. Tím červeno-bílí staříci oficiálně oddělili nákupy tun pestrobarevných cukrovinek pro strašáky od sousedů od tun dárků pro vlastní nenasytné upírky.
Zároveň s tím roztomilí tlouštíci obvykle se rekrutující z řad méně majetných odstartovali období zlých snů pro většinu obyvatel nejbohatší provincie Kanady. Klidný spánek od tohoto okamžiku ruší nejen hrozba špatné volby darů, ale zejména předtucha lednového výpisu finančních toků na kreditní kartě, která je už tak – hovoříme-li o průměrném obyvateli země javorů – doslova vydžusovaná.
Nezkrotné nákupy v Kanadě vyvrcholily ve druhém kvartálu tohoto roku, kdy na každý vydělaný javorový dolar připadla útrata ve výši jednoho dolaru a deseti centů. Kultura nákupních tašek, která do značné míry válcuje vše ostatní, tak do osobního bankrotu přivedla už bezmála čtvrtinu národa. Přesto – nebo právě proto - balancování nad finanční propastí, či dokonce pád na její dno, není považováno v těchto končinách za nic neřestného; mnohem větší problémy paradoxně zažijí lidé, kteří si dovolí žít bez dluhů. Ty jsou totiž jednou z mála cest, jak si vybudovat historii kreditu, živé vody pro samotnou existenci v Severní Americe. Virtuální životabudič v podobě dluhu totiž ukazuje, že už je jedinec někým prolustrován; žádný záznam rovná se velké podezření.
K dokreslení bludné kružnice věčného dluhu je pak zapotřebí krátkého pojednání o plastových kartičkách. Kreditní karta (nejschůdnější cestou k ní je ostatně co jiného než půjčka) bývá k nalezení i v kapsách těch nejobyčejnějších Kanaďanů. Mnohem spíše než kapesník.
Mnohým z nich otevírá brány do světa jinak nedosažitelných radostí a stává se počátkem spirály do věčného zatracení. Masivní a agresivní veletok reklamy společně s nedostatkem racionálního uvažování a finančního plánování sice na jednu stranu dává pocit snadného naplnění amerického snu, na straně druhé nicméně společnost uzavírá do kazajky sešněrované snahou předstírat: Patřím výš, než kam je mě schopný katapultovat můj plat.
Mnoho Kanaďanů proto spatříte v posledním modelu od Fordu, a bydlí přitom ve sklepním bytě, proti němuž jsou pověstné pavlače na pražském Smíchově luxusem. Většina takových Toronťanů je například každé ráno k vidění v některém z řetězců umělohmotných kaváren, kde se na cestu za povinností vybaví kávou do přenosného hrníčku a případně i koblihou s dírou uprostřed, řečenou doughnut, kterou proslavil Homer Simpson, ale nikdy se nedostali za hranice rodné provincie. Na nedostatek financí si přitom titíž ustavičně stěžují. I když základní matematika napoví, že odepřít si tyhle neřesti anebo si je levněji připravit doma, cesty do dálav by se bez problémů otevíraly.
„Nákupní terapie“, tak zní oficální název úchylky, kterou psychologové i obchodníci na severoamerickém kontinentu detailně popsali. Jakmile se lidé cítí špatně, jdou utrácet. Hospodářství, které ze tří čtvrtin na průvanu v peněženkách spotřebitelů stojí, samozřejmě nic nenamítá. Díky tomu se americká ekonomika nepotopila po útocích z 11. září 2001; nákupům bez zábran právě tak vděčí za ochranu před recesí i svět. Takto vychovaná společnost má ovšem jednu nepominutelnou vadu: Žije okamžikem, ve kterém je zapotřebí co nejvíc nahrabat. Mezi původními obyvateli Ameriky respektované moudro o zemi, kterou jsme nezdědili od předků, ale dostali jako půjčku od potomků, tím bere za své.
Á propos: dva týdny před tím, než Santa Claus vytáhl na zteč v obrněném voze taženém srnkami, varovali místní maloobchodníci před zakolísáním celého hospodářství. Překvapivě teplé počasí totiž pozapomnělo Kanaďanům připomenout, že Vánoce už jsou za (dvojími) dveřmi. Představitelé hlavních obchodů v zemi hovořili o vánočních nákupech promeškaných během září a na počátku října.
Autor studuje ekonomii a mezinárodní vztahy na University of Toronto. V Kanadě žije od roku 2000.
